16.05.2016 15:15 - 16:15


Online rozhovor se členkami českého traumatýmu

Host: Jaroslava Jedličková a Ilona Drápelová

Autor: Eliška Srncová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Online rozhovor

Český traumatým, který nedávno získal Zlatý záchranářský kříž, je mobilní tým zdravotníků, určený k pomoci postiženým přímo v místě katastrofy nebo jiné mimořádné události. Na dotazy čtenářů ohledně českého traumatýmu, mise v Nepálu a další práce odpovídaly jeho členky, sestry z bohunické nemocnice, Jaroslava Jedličková a Ilona Drápelová.

Brno - Zatím poslední misí českého traumatýmu byl zásah při zemětřesení v Nepálu v roce 2015. Za tuto pomoc získali zdravotníci začátkem dubna Zlatý záchranářský kříž. Traumateam ČR existuje od roku 2010 a v současnosti čítá pětačtyřicet členů zejména z oblasti traumatologie, anestezie a urgentní medicíny.

Rozhovor se členkou traumatýmu. Foto: Simona Zpěváková

Zdravotníci v týmu jsou v případě nutnosti připravení k odjezdu do dvanácti hodin od přijetí žádosti o pomoc a zasahovat zvládnou už hodinu po příjezdu. K jejich činnosti patří třídění, stabilizace a ošetření pacientů. Při plném nasazení je tým schopný ošetřit denně až sto pacientů s lehčím zraněním a provést osm až dvanáct neodkladných chirurgických zákroků.

Jakub Dostál | jakubdostal73@seznam.cz Dobrý den. Jak hodnotíte podmínky, které jste měli v době mise v Nepálu pro svoji práci? Hodně se tehdy diskutovalo o nedostupnosti některých oblastí pro pomoc kvůli geografickým podmínkám a nedostatečné infrastruktuře. Setkali jste se v tomto ohledu s nějakými extrémními případy? Jak náročné bylo se k některým lidem dostat?
Aneta Malá | malaa28@gmail.com Co děláte, když chcete zapomenou na práci? Abyste nemyslely na něco, co jste viděly? Ke každé práci je důležitý nějaký relax. Sport, nějaké zájmy, to se týká nejen traumatýmu, ale i běžné práce. Aby člověk mohl normálně pracovat, musí umět i odpočívat.
Michaela Benešová | Benesova872@gmail.com Kolik hodin v kuse jste nejdéle pracovala a kde to bylo? Máte dost finančních prostředků na fungování? Případně máte dostatečně početní tým? Děkuji Nejhorší je začátek, kdy stavíte celou nemocnici. Tam opravdu pracujete třeba dvanáct hodin a teprve potom se začnete střídat. Při výjezdu v horách jsme vyjeli v devět hodin a vraceli se v pět hodin odpoledne, to byla asi nejdelší cesta. V Nepálu jsme nechali hrozně moc věcí, humanitární pomoc přibližně za šest milionů. Jsme rok po zemětřesení a teprve teď se nakupují nové stany. Nic nejde jednoduše. Kdybychom měli vyjet okamžitě znovu, nemáme s čím. Počet členů je vypočítaný tak akorát.
JONÁŠ NEPUSTIL | nepustil.jonas@gmail.com Dobré odpoledne. Vnímáte svoji práci spíš jako poslání nebo jako jakékoliv jiné povolání? Vedla Vás k tomu nějaká osobní zkušenost nebo Vás pouze zaujala tato příležitost. Děkuji za odpověď. Jako poslání asi ne, ale traumatým je úplně jiný styl práce, než jakou děláte v nemocnici. Zátěž je to hlavně po psychické stránce, když vidíte, jak někteří lidé žijí. Pro nás to není poslání, ale zaměstnání. Tak jako inženýr dělá inženýra, lékař dělá lékaře. Samozřejmě to nemůže dělat každý, musí mít určitou vůli pomáhat.
Vítek Koutný | vitek.koutny@seznam.cz Dobrý den, s jakou mírou důvěry k technikám západní medicíny se ve světě setkáváte? Tito lidé byly vděční za jakékoliv ošetření. Tam byla taková bída, že o nějakém rozlišování západní a východní medicíny nemůže být vůbec řeč. V Nepálu se za všechno platí, málokdo si ošetření mohl dovolit, takže byli rádi, že je vůbec někdo ošetří.
Jakub Dostál | jakubdostal73@seznam.cz Dobrý den. Jak hodnotíte podmínky, které jste měli v době mise v Nepálu pro svoji práci? Hodně se tehdy diskutovalo o nedostupnosti některých oblastí pro pomoc kvůli geografickým podmínkám a nedostatečné infrastruktuře. Setkali jste se v tomto ohledu s nějakými extrémními případy? Jak náročné bylo se k některým lidem dostat? Situaci řídila armáda, nebo se tak alespoň tvářili. Měli jsme pronajatá auta a do hor se vyjíždělo. Lidé si mezi s sebou předali informaci a na určitých místech se sdružovali. S takovouto kapacitou jsme v podstatě asi dva nebo tři týmy v Evropě, moc nás není. My jsme jedni z mála, kteří jsou schopní si pacienty u sebe nechat, máme jednotku intenzivní péče. Místní nemocnice situaci do pátku jakžtakž zvládaly, ale ve chvíli našeho příjezdu celý systém zkolaboval. Takže se myslíme, že jsme tam opravdu k něčemu byli.
Simona Zpěváková | s.zpevakova@gmail.com Dobrý den, je nějaký okamžik, na který z Nepálu nikdy nezapomenete? Jak se vaše poslání projevuje na osobním životě, když v případě potřeby je traumatým schopen vyrazit i do 12 hodin? Na jakých dalších misích jste byly? Jak dlouho chcete být ještě členkami tohoto traumatýmu? Jak jste se k této činnosti dostaly? Nejhorší okamžik bylo asi úmrtí novorozence. Ale i celkově, ta chudoba, prostředí, zničené domy, rodiny, které sedí na ulici a žebrají. Tu neskutečnou bídu si člověk nedovede představit. Co se týče osobního života, v Nepálu byli původně překladatelé, ale ti později odjeli a po nějaké době nám svou pomoc nabídl nepálský chlapec. V té době dokončil základní školu a my jsme se kolektivně rozhodli, že bychom ho mohli podporovat, Suraj už druhým rokem studuje střední školu a chtěl by být lékařem. Ta střední škola stojí za rok čtyřicet pět tisíc. Ale my víme jistě, že to jde přímo jemu, jsme v kontaktu. Členkami chceme být, dokud budeme fyzicky a psychicky stačit. Spaní ve stanu, kadibudky, to každý nesnese. Veškerý materiál si vozíme s sebou, vše si stavíme sami a do hodiny už musíme přijmout prvního pacienta. Prvních deset hodin je zátěžových, první ošetřují a druzí ještě dostavují tábor. Často jedete i dvanáct hodin kuse. Tím, že se traumatým přesunul do bohunické nemocnice, byly jsme osloveny a kdo měl zájem, přihlásil se. Zdravotníci fungují obecně jinak, jsme zvyklí pomáhat, když už jdete dělat tuto profesi, máte to v sobě. Bylo také zajímavé poznat, co člověk všechno dokáže.
Monika Veselá | movesela@gmail.com Dobrý den, pamatujete si, co jste zrovna dělaly, když Vám zavolali, že je potřeba odjet do Nepálu? A jak se k tomu, že se musíte vždy tak neočekávaně a rychle sbalit a odjet, staví rodina? Děkuji za odpověď Rodina je připravená. My jsme zrovna v sobotu sloužily, ve zprávách jsme viděly reportáž o Nepálu a říkaly jsme si, že to by mohlo být pro nás. Když jsme přišly domů, dostaly jsme první smsky. V neděli odpoledne jsme dostaly zprávu a v pondělí ráno jsme byly v nemocnici, balily jsme se prakticky od první zprávy. Nevěděly jsme, jaké bude zázemí, když jedete na takovou misi, tak víte, že třeba jídlo bude omezené, ale nemůžete si nabalit kvantum, takže to byly hlavně kaše.
Magdaléna Kunrtová | Magdalena.Kunrtova@seznam.cz Dobré odpoledne, děkuji za Vaši práci. Chci se zeptat, jak často máte chuť se svojí prací přestat, protože už jste lidsky vyčerpáni, neustále řešíte stejné problémy, či fungujete v dlouhodobém vypětí? Děkuji. Občas se stane, že stále dokola řešíme stejné věci. Tenze samozřejmě jsou, ale že bychom to chtěly vzdát, to se nestává. Práce je samozřejmě náročná, ale slouží se ve službách, máte možnost odpočinku. Na naší misi asi nebyl nikdo, kdo by to chtěl vyloženě vzdát. Jádro traumatýmu zůstává, někteří přicházejí, někteří odcházejí, ale základ je stejný.
Petra Hrnčířová | petrahrncirova@seznam.cz Dobrý den. Do jakých zemí jezdíte pomáhat nejčastěji? Nedá se to takto říct. Pokud se někde stane neštěstí, zásah spouští vláda na základě žádosti postižené země. Nepál byl v podstatě první ostrý výjezd, traumatým existuje pod bohunickou nemocnicí od roku 2010. Doteď jsme cvičili jako pozemní jednotka, v podstatě ani nikdo nečekal, že do Nepálu poletíme.
Aneta Marková | markova.a@gmail.com Když se tým je schopný do 12 hodin sbalit a vyrazit na místo, netrpí tím vaše rodiny? Jak se takovou situací vyrovnávají vaši partneři nebo děti? Bylo to hodně individuální, pro malé děti je to těžší, ale vždycky to ty rodiny vědí. Každí s takovou situací dopředu počítá, ale samozřejmě může odmítnout, odjezd není povinný, máme i členy navíc.
Ondřej Vydra | vydra.ondrej@seznam.cz Dobrý den, máte pocit, že je vaše práce dobře ohodnocená? Ať už finančně či morálně. Děkuji za odpověď. Myslíme, že ano. Jsme jediný traumatým v České republice, ocenění není jen o finanční částce, nikdo z nás si do Nepálu nejel vydělat. Chtěli jsme pomáhat.