29.03.2014 14:42


Celý rok jsem na turné, říká bubeník Miloš Meier

Autor: Švanda Robert | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Bod varu. Přesně do takového stavu dokáže fanoušky svým vystoupením dostat bubeník Miloš Meier. Jeho sóla jsou vrcholem každého koncertu kapely Dymytry. Své umění ukázal návštěvníkům festivalů ve Španělsku, Německu nebo Itálii. Je také členem československé superskupiny.


Pocházíte z Hronova, jak se přihodí, že se kluk z malého města dostane až na bubenický festival La Rioja do Španělska, kde hrají třeba Chris Adler z Lamb of God nebo Brendan Buckley od Shakiry?

Celá kariéra byla postupná. Nebylo to tak, že bych začal hrát na bubny a půl roku na to se dostal na světový festival. Začínal jsem v deseti letech v tátově dechovém orchestru. S místními rockovými kapelami jsem začal hrát ve třinácti a podíval se s nimi poprvé do nahrávacích studií. Připravoval jsem se v té době i na přijímací zkoušky na konzervatoř v Praze, kam jsem se nakonec dostal a v patnácti odešel studovat. Od té doby jsem si šel tvrdě za svým cílem, za kterým si jdu dodnes. Měl jsem období, kdy jsem trénoval i dvanáct hodin denně. Teď se snažím cíle pomalu posouvat a výsledkem byl třeba právě festival ve Španělsku, kam jsem se dostal díky tomu, že jsem firemní hráč značky Meinl, nebo díky hraní s lidmi, kterých si velmi vážím, jako například s Michalem Pavlíčkem.

S bubnováním jste začínal u dechovky, pokračoval v rockové skupině B.S.P., ale zahrál jste si i s Anetou Langerovou. Jak náročné je přizpůsobit se jednotlivým žánrům hudby?

Přesně to mě baví na bubnování nejvíc. Teď můžu odehrát čtyři koncerty s Dymytry a pak najednou dva koncerty s Michalem Pavlíčkem, což je vždy příjemná změna. S Dymytry je to o energii a metalovém hraní, s Pavlíčkem je to zase o hudební spřízněnosti a komunikaci mezi muzikanty. Dostáváme se až do žánru fusion, který spojuje více žánrů v jeden. Potom třeba hrajeme s B.S.P., což je takový hard rock nebo pop rock, kde musím hrát víc stylově a dá se říct i ukázněně. Střídání žánrů mě zkrátka baví, protože mě neustále nutí zlepšovat se. Kdybych hrál v jedné kapele, tak bych měl po chvíli pocit, že se nikam neposouvám a zakrním. Není to tak, že chci hrát za každou cenu s každým, ale protože mě bubnování opravdu baví, tak se nebráním jakékoliv nové nabídce, která se mi líbí.

Miloš Meier při koncertu kapely Dymytry v kulturním centru Semilasso. Autor: Robert ŠvandaKterý ze žánrů je vám nejbližší?

Někdy začnu mít pocit, že mě nejvíc baví hrát metal s Dymytry, ale po osmi koncertech jdu hrát s Michalem Pavlíčkem a jsem z toho nadšený, protože je to jiné hraní a úplně změním názor. Asi se tedy nedá říct, že mě jeden žánr baví nejvíce, spíš se mi líbí co nejvíc jich využívat. Samozřejmě vím, že si zachovávám svůj styl bubnování a jen se přizpůsobuji jednotlivým žánrům.

Jste součástí mnoha uskupení. Kromě Dymytry hrajete s kapelou Noid, spolupracujete s Michalem Pavlíčkem nebo Kamilem Střihavkou, do toho pořádáte bubenické workshopy Drumming Syndrome. Jak se dá takové vytížení zvládat?

Termínové ladění je velmi obtížné. Teď mám jako hlavní kapelu Dymytry, se kterou hrajeme v podstatě každý víkend. Do toho jsem nově členem československé superskupiny, kde se musí manažer řídit mě. Musím ale občas udělat výjimku, protože pokud bychom se řídili striktně podle termínů, tak by to ve výsledku znamenalo, že si vlastně nezahrajeme. Nastalo i to, že v rámci turné kapely Dymytry jsme odehráli koncert v Praze na Ládví a ihned po odehrání jsem pospíchal do Lucerna Music Baru, kde jsem odehrál další koncert se superskupinou. K tomu mám svůj projekt Drumming Syndrome, který si zařizuji sám a většinou ho pořádám v týdnu, protože o víkendech koncertuji s kapelami. Dá se tedy říct, že jsem celý rok na permanentním turné. Co se týče nějaké přípravy, tak pokud mám koncert, tak se půl hodiny až hodinu rozehraju. Pokud koncert nemám, tak cvičím třeba čtyři hodiny denně na bubny, abych byl připravený nejen po technické stránce, ale také po stránce fyzické.

Československou superskupinu s názvem Supergroup.cz volili čtenáři časopisu Rock&Pop a posluchači Radia Beat. Jaký je to pocit, když dají hlasující ze všech bubeníků důvěru právě vám?

Samozřejmě je to skvělý pocit. Jsem velmi rád, že jsem dokázal to, že mi lidi věří, mají mě rádi a podporují mě. Za to jim patří velké poděkování. Myslím si, že je to i tím, že jsem si získal spoustu fanoušků z více žánrů. S Dymytry hrajeme pro mladší metalové publikum, s Michalem Pavlíčkem hrajeme pro starší "bíťáky" nebo pro muzikanty a hudební fajnšmekry, kteří si chodí vychutnat muziku a soustředí se vyloženě na hudební výkony. Hrál jsem i s popovými umělci a různými zpěváky. Postupně se to nastřádalo a teď vím, že třeba na Dymytry chodí fanoušci Michala Pavlíčka a naopak na koncert Michala Pavlíčka přijdou fanoušci Dymytry s tričkem Neser.

Dokážete se jako bubeník v Česku uživit?

Živím se tím zatím celý svůj život. Je to jeden z těch splněných cílů, že můžu dělat to, co mě baví a zároveň mě to živí. Samozřejmě to ale znamená, že musím hrát hodně a jsou za tím hodiny a hodiny tréninku. V začátcích jsem si ale prožil třeba i bubnování v cirkuse na Letné.

Koncerty s kapelou Dymytry hrajete v masce a při bubnování vám musí překážet. Jak těžké je pro bubeníka zvyknout si na ni?

Spolupráce s Dymytry vznikla tak, že jsem byl původně oslovený pouze na natáčení první desky s názvem Neser. Nabídka se mi líbila, chtěl jsem se stát členem nějaké kapely, tak jsem do toho šel. Z počátku jsem bubnoval jako host bez masky. Až když jsme se domluvili, že budu členem kapely, tak jsem si oblékl i masku. Po prvním koncertu v masce jsem si ale myslel, že na pódiu zkolabuju, protože hrát v ní je velmi příjemné, ironicky myšleno. Řešil jsem to poté tak, že jsem v masce koncertoval třeba první tři písničky, pak si ji sundal a nasadil zase až na závěr. Momentálně jsem si vyrobil takovou malou masku, škrabošku, kterou už nosím během celého koncertu.

Patří k tréninku správného bubeníka také nějaká fyzická příprava, jako běhání nebo posilování?

Rozhodně bych běhání nebo posilování doporučil, ale já se musím přiznat, že to moc nedělám. Ve fyzické kondici se udržuji především bubnováním. Občas si jdu maximálně zaplavat. Samozřejmě mám občas stav, kdy si řeknu, že musím začít běhat, ale po chvíli mě to opustí. Je to ale také tím, že mám opravdu nabitý program a nezbývá ani moc času.

Miloš Meier před koncertem kapely Dymytry v kulturním centru Semilasso. Autor: Robert ŠvandaVaše sestava se skládá z osmi bubnů a třinácti činelů. Dokážete si v té rychlosti u jednotlivých písniček zapamatovat, kdy máte do čeho udeřit nebo hrajete po paměti a každou písničku trochu jinak?

Sestavu mám samozřejmě poskládanou tak, aby mi vyhovovala, už mám přesně zmapované, kde mám jaký buben nebo činel. Pak záleží na tom, s kým hraji. U Dymytry jsou skladby pevně dané, takže je hraji téměř stejně, improvizuji pouze v předělech a určitých pasážích. Pokud ale hrajeme s triem Michala Pavlíčka, tak tam je hudba založená na úplné svobodě. V rámci jedné písničky se dostáváme do zcela jiných hudebních forem a pasáží. Funguje to tak, že jsme všichni nadšení z hudby a plynou z toho hudební příběhy, kdy můžu využívat všech zvuků bubnů a činelů, které v sadě mám.

Používáte bubny z tropického dřeva bubinga i bubny z javoru. Jakou roli hraje ve výsledném zvuku právě výběr dřeva?

Jsem firemním hráčem značky Tama, takže mám obě sady bubnů od ní. Bubny z dřeva bubinga jsou zvukem syrovější a hlasitější, bubny z javoru jsou o něco univerzálnější, basovější a mohutnější. Zvukově se mi líbí více asi právě bubny z javorového dřeva.

Máte spočítané, kolikrát za vteřinu nebo minutu udeříte paličkami do bubnů?

To jsem nikdy nepočítal. Existují na to přístroje a pořádají se v tom i různé soutěže, ale nijak mě to neláká zjišťovat.

Co si na koncertech užíváte nejvíce? Je to třeba sólo, kdy se všichni soustředí pouze na vás?

Baví mě hrát sóla, snažím se je hodně obměňovat. Při metalovém koncertu se snažím zapojit také publikum například formou roztleskávání a podobně, s Pavlíčkem hraju více technicky a pocitově. Nedá se ale říct, že si sóla užívám nejvíce z celého koncertu. Užívám si veškerý čas za bubny.

O umělcích se říká, že žijí bouřlivým nočním životem. Máte vůbec při svém vytížení jetě energii na ponocování v baru?

Pokud chcete něco dokázat a zaujmout lidi svým hraním a projevem, tak si nějaké mejdany dovolit nemůžete. Někdy mě to samozřejmě také mrzí, ale zatím jsem zodpovědný a před koncertem nepiju a soustředím se na svůj výkon. Po koncertu si dám třeba tři piva, ale pak skončím, protože vím, že druhý den je zase koncert.

 

Medailon:

Miloš Meier se narodil v roce 1984 v Jihlavě, vyrůstal ale v Hronově. Bubnovat začal v dětství v dechovém orchestru svého otce. Vystudoval pražskou konzervatoř a následovalo angažmá u kapely B.S.P. V současné době hraje s kapelou Dymytry, je členem československé superskupiny a spolupracuje například s Michalem Pavlíčkem. Je firemním hráčem značek Tama, Meinl a Balbex. Vystupoval na světových bubenických festivalech ve Španělsku, Německu a Itálii.

Klíčová slova: hudba, bubeník, Meier

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.