28.11.2010 16:56


Dělat muziku je čím dál těžší

Autor: Ondřej Ekl | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Touha být slavný a bohatý se nejlépe naplňuje v šoubyznysu. Většinou se to ale podaří jen těm, kteří se už slavní a bohatí narodili.

Ve věku, kdy mládě člověka začne poslouchat hudbu, začne také snít o tom, jaké by to bylo být zářivou hvězdou koncertních sálů, stadionů a festivalů. Být extravagantní popovou zpěvačkou, světoznámým jazzovým pianistou, geniálním skladatelem nebo obdivovaným kytaristou. Většina mladých lidí to velmi rychle hodí za hlavu. Někteří koupí instrument a začnou naivně navštěvovat všemožné kurzy v uměleckých školách, aby je to po půl roce přestalo bavit. V České republice je také oblíbeným zvykem koupit si akustickou kytaru a stát se alespoň hvězdou táborákovou. Pokud se s něčím takovým nespokojíte a nemáte vlivné rodiče v šoubyznysu, musíte do „garáže“.Koncert je úspěch sám o sobě. Foto: Zdeněk Votava

Neexistuje žádný univerzální návod na to, jak se dostat na jeviště. Mladý člověk může obětovat pár tisíc korun od svých rodičů a koupit si elektrickou kytaru nebo tisíců více a koupit si bicí. Pokud člověk už není nejmladší, musí obětovat peníze svoje. A když se sejde pár jedinců, kteří mají podobně neperspektivní nápad, mohou se dát dohromady a vytvořit kapelu. A tak vznikne skupinka lidí, co chtějí hrát, ale neví co a neví kde.

Hledat dneska v Brně zkušebnu je utrpení, což mohu potvrdit z vlastní i nevlastní zkušenosti. Nikdo v domě nechce bandu rozladěných nástrojů a nápadů. Pokud není kapela tvořená zlatou mládeží, bude muset vzít skutečně zavděk garáží nebo sklepem, kde je v zimě zima a v létě taky. Zkušebnu je potřeba vybavit. Pokud není zájem o podomácku vyrobené zesilovače, které chytají rádiové vlny, je nutno investovat další peníze. Nástroje jsou drahé, aparatury ještě dražší. Patnáct tisíc zmizí okamžitě. Ale to ještě z nikoho nedělá muzikanta.

Hodně lidí začne hrát na svůj nástroj až poté, co se rozhodnou mít kapelu. To byl ostatně i můj případ. Tím pádem je problém vůbec ovládnout těch šest (nebo pět nebo čtyři) strun, případně dvě paličky a tucet bubnů. Pokud někdo umí zpívat, má polovinu úspěchu v kapse. Doma si nadějný hudebník natrénuje písničku o třech akordech, přijde na zkoušku a zjistí, že najednou nesedí spousta věcí. To, co znělo na jednu kytaru skvěle, v kombinaci s druhou zní hrozně. Jeden z kapely hraje hrozně? Všechno zní hrozně. Baskytarista je moc nahlas, zpěvák moc potichu, tady se zrychluje, tady se zpomaluje, tady do toho kytarista moc „řeže“. Klasický rozhovor po dohrání písničky: „Já jsem se vůbec neslyšel,“ řekne jeden. „No, podle mě jsi byl moc nahlas,“ řekne druhý.

Dále jsou tu problémy spojené s vlastní tvorbou. Spousta kapel tomuto předchází tak, že do svého názvu vměstnají slovíčko „revival“ a vlastní hudbu netvoří. To ale není cesta ke slávě, že? Kdo chce tvořit vlastní hudbu, setká se situacemi čirého zoufalství. Jeden příklad za všechny: co jsem včera složil, se mi dnes nelíbí. A tak je to většinou.

V případě, že kapela úspěšně překoná všechny peripetie, včetně ztrát jistých členů nahrazením nových, může začít koncertovat. To už bude pro mnohé splnění dětského snu. Buď se členové zkontaktují se zkušenějšími skupinami a budou jim nějakou dobu předskakovat, nebo zorganizují vlastní koncert. Ten bude úspěšný, protože na něm budou jejich kamarádi. V horším případě budou na dalších koncertech taky jenom kamarádi a to bude lepší skončit.

Šance uživit se dneska moderní hudbou je naprosto mizivá. S největší pravděpodobností také mladé kapely nikdy nebudou slavné a nebudou jezdit po světových turné. Fanynky nebudou kytaristům padat k nohám. Na „autogramy až na letišti“ se dá taky zapomenout. Kdo chce dneska hrát v kapele, neměl by to dělat z výše uvedených důvodů, ale jen z jednoho jediného. Měl by chtít hrát a tvořit hudbu. Jinak je to ztráta času.

Klíčová slova: sláva, bohatství, kapela, Rafting the Styx

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.