28.04.2019 11:09


Díky depresím jsem se naučila mít se zase ráda, říká studentka

Autor: Barbora Plačková | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: MUNI bez překážek

Zrzavé vlasy, úsměv od ucha k uchu, na uších sluchátka, v tašce vždy poznámkový blok. To jsou poznávací znamení pětadvacetileté Zuzky Seménkové, studentky posledního semestru Baltistiky na Masarykově univerzitě. Málokoho by napadlo, že tato výřečná a vždy dobře naladěná dívka trpí úzkostnou poruchou, depresemi a panickými atakami. Trpět ovšem není to správné slovo, nemoc jí přinesla uvědomění, jak žít lepší život. Zároveň ji přiměla vzít do ruky štětec a své pocity z nemoci zhmotnit na papír a její obrázky se na sociální síti setkaly s velkým ohlasem. O tom, co prožívá, a jak lze skloubit studium s depresemi, se dočtete níže. Další zajímavé příběhy studentů naleznete na stránce MUNI bez překážek

Kdy poprvé sis uvědomila, že trpíš nějakou psychickou indispozicí? Vzpomeneš si na nějaký zlomový moment?

Úplně poprvé jsem si uvědomila, že mám nějaký problém, na který sama nestačím, v době, kdy jsem přijela ze Švédska. Tam jsem dělala aupair, bylo to v zimě 2015. Nějaké náznaky depresí jsem měla už v posledním ročníku na gymplu. Ale v té době jsem to připisovala stresu z maturity a mé poněkud asociální povaze. Až zpětně jsem si uvědomila, že to s tím mohlo souviset.

Jak se to projevovalo?

V zásadě to jsou protichůdné projevy. Úzkosti mají za následek, že jsem ohledně všeho velice nervózní, o všem hrozně přemýšlím, domýšlím si, co si myslí ostatní, a pak to přináší takový nepříjemný věci typu, že nezvládnu dojít do školy, protože si nepřijdu dostatečně připravená. Jednou jsem se zase vrátila domů, protože jsem neměla úkol. Racionálně však vím, že to žádný z učitelů příliš neřeší a nikdo by mě neodsoudil. Když mám deprese, nezbývá mi zase dostatek sil něco řešit. V souvislosti s úzkostmi ale v té chvíli začnu mít stres, že nějaké věci nestíhám. Co se týče panické ataky, propukla u mě minulý podzim. Začalo to problémy s dýcháním. Předtím jsem měla dost stresové období, tak jsem to přikládala tomu. A jeden večer zhruba po měsíci jsem skončila na pohotovosti, protože jsem se nemohla nadechnout. Sestra pracuje jako zdravotní sestra a jakmile mě viděla, řekla mi, ať tam okamžitě jedu. Začala jsem panikařit. Když si doktorka poslechla mé problémy, tak mi sdělila, že to je panická ataka, kterou sama prodělala před státnicemi.


Stres versus škola

Myslíš si, že právě stres z učení tvé úzkostné stavy nějak ovlivnil?

Škola sama o sobě mi to asi nezpůsobuje, ale je pravda, že stres ze školy těm stavům napomáhá. Asi je to jeden z mnoha činitelů, co na to mají vliv. Je pravda, že panická ataka se mi spustila v době, kdy jsem řešila nějaké školní resty.

Zmínila jsi předtím učitele. Řekla jsi jim, jaký je skutečný důvod toho, proč například včas neodevzdáš úkol a podobně?

Moje vyučující byla vlastně úplně první člověk, před kterým jsem nahlas přiznala, že mi něco je. Tehdy ani nejbližší nic nevěděli a já jsem se bála o tom jenom přemýšlet. Ale dostala jsem se do fáze, kdy mi to bránilo v běžném fungování. To bylo v době, kdy jsem přijela z toho Švédska, spolužáci tehdy prezentovali úkol, na který měli celý semestr a já, když jsem přijela později, jsem na vypracování neměla tolik času. Tehdy jsem cítila, že na té hodině nemůžu být, že to nezvládnu, ale zároveň jsem to chtěla nějak vyřešit. Tak jsem dojela do Brna a šla jsem za vyučující, že mám nějaký problém, ale že nevím, co mi přesně je. Rozbrečela jsem se před ní, že úkol nezvládnu prezentovat. Naštěstí mi vyučující řekla, že je vše v pohodě, ať se dám do kupy, že na tom tolik nezáleží. Ať jedu domů a najdu si nějakou odbornou pomoc. Ostatní učitelé se to ode mě postupně taky dozvěděli a vždy jsme se individuálně domluvili na nápravě.

První krok

Po debatě s tvou učitelkou jsi tedy vyhledala odbornou pomoc?

Až za dva měsíce. Objednala jsem se sama k terapeutovi, ale než jsem k němu měla jít, zvítězily u mě pocity, že si to vymýšlím, že žádný problém ve skutečnosti nemám, že jen nezvládám věci, co jiní lidé zvládají. Ke zlomu došlo, když jsem v lednu měla odjet na Erasmus do Švédska. Pořád jsem brečela. Postupně jsem začala přemýšlet nad tím, že bych možná v tomto stavu neměla odjíždět, a že bych si měla najít skutečně nějakou pomoc. Ale v té době již bylo vše uhrazené a zařízené a začala jsem mít obavy, že to nepůjde na poslední chvíli zrušit. Den před odjezdem jsem mamce řekla, že mám nejspíš deprese. Bylo to v autě, odkud jsem nemohla nikam uniknout. Mamka ihned vše obtelefonovala a zařídila, já jsem nebyla schopna zavolat kamkoliv, jen jsem seděla a brečela. Mamka se zároveň hned spojila s mou praktickou lékařkou, která zavolala psycholožce a druhý den jsem k ní šla. Jediný důvod, proč jsem šla k doktorce a následně psycholožce byl ten, že se mamka s obvodní znají. Kdybych věděla, že to není její známá, asi bych neměla odvahu tam dojít. Pak jsem dostala prášky, začala jsem chodit na terapie a začalo to být lepší. Škola mi taky vyšla vstříc. Vše, co šlo, mi umožnili dělat z domu.

Zpětně jsi tedy ráda, že jsi to nedusila v sobě a vyhledala odbornou pomoc?

Ano, myslím, že kdybych to nezačala řešit, tak by to dopadlo mnohem hůř, i takhle to trvalo asi dva měsíce, než jsem si přiznala, že se něco děje. Co jsem slyšela od lidí s podobnými zkušenostmi, tak jsem ještě dopadla relativně dobře.


Když přijde stín, aneb studium s hendikepem

Vytvořila sis nějakou strategii zvládání studia?

Když je mi dobře, tak se snažím udělat co nejvíc, abych když mi pak je zase hůř, nemusela dohánět nějaké resty, protože pak nejsem schopna ničeho. To je asi hlavní. Taky nesmím zapomínat brát prášky a nějak balancovat své koníčky a povinnosti. Dřív jsem byla hroznej flegmatik, ale těmi depresemi a úzkostmi, kdy si myslím, že dělám vše špatně, se ve mně probudil velký perfekcionista. Jenže nikdy nejsi tak dobrá, jak si v hlavě naplánuješ, což tě pak vtáhne zase do depresí. Vzniká tak začarovaný kruh. Musela jsem se tedy naučit nebýt na sebe tak přísná. Tři psychologové nezávisle na sobě mi potvrdili, že jsem na sebe přísná a měla bych s tím něco dělat.

Takže jakmile přijde jeden z úzkostných stavů, ani nejsi schopna se soustředit na učení?

Ano. Mívá to různé podoby a trvání. Někdy to není tak hrozné, chodím normálně do školy, jen třeba poznám, že mi není moc dobře. A jindy nejsem schopna do školy zajít, takže pak doháním resty zpětně, a to taky není zcela ideální.

Máš nějaké povědomí o středisku Teiresiás? Pomáhají studentům se specifickými potřebami, mimo jiné i s psychickými poruchami.

Zaregistrovala jsem ho, ale nijak zvlášť do hloubky jsem se o něj nezajímala. Nějaké individuální řešení ze strany školy mě ani nikdy nenapadlo, až nedávno jsem se dozvěděla, že existují školní poradci, se kterým bych si mohla domluvit sezení. Beru to spíš jako svůj osobní problém.

Nyní dokončuješ studium, jak to zvládáš po psychické stránce?

Zatím jsem v pohodě, jelikož ten stres se mi daří držet na únosné hladině. Na terapie momentálně nechodím a žádnou jinou pomoc zatím nevyhledávám.

Přinesly ti nemoci i něco pozitivního?

Určitě. Naučila jsem se mít sama sebe zase ráda. Zní to jako klišé, ale pro mě to bylo poměrně zásadní. Dále jsem zjistila, že všechny problémy, který mi v první chvíli přijdou jako obrovské a neřešitelné, jsou ve skutečnosti dobře řešitelné. Na to je právě dobé někoho mít, aby vám s řešením problému pomohl. Zároveň jsem se rozhodla své pocity z nemoci namalovat a zveřejnit. Poté mi chodily děkovné reakce typu, že někdo prožívá to stejné, co já, ale neměl odvahu je takto sdílet. Taky jsem kvůli tomu začala studovat svůj druhý obor, který teď končím, takže pozitiva tam určitě jsou.  

Klíčová slova: studium, deprese, panická ataka, úzkosti

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.