15.05.2013 14:44


Divadlo by nemělo být náplast na nudný večer, říká režisérka Barbara Herz

Autor: Michal Majnuš | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Experimentální divadlo si na českých jevištích teprve získává své místo. Nová nastupující generace režisérů mu v tom vydatně pomáhá. Co je vlastně experimentální hra a v čem tkví výhody improvizace nám rozklíčovala vycházející hvězda brněnské avantgardy, režisérka Barbara Herz.

Přehrát audio

Audio

Autor: Michal Majnuš

Režisérka Barbara Herz má letos za sebou již dvě premiéry svých her. V lednu uvedlo Divadelní studio Marta hru Zpráva o svatém kárání, v dubnu režisérka tamtéž představila výrazně autorskou předělávku Stokerova Drákuly. V čem jsou její hry výjimečné a jaké je jejich místo v kontextu českého experimentálního divadla nám přiblížila nastávající absolventka divadelní režie Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

Začnu trochu obecně a teoreticky. Jak byste definovala experimentální divadlo? Jaké náležitosti musí podle vás experimentální hra splňovat?

Neznám jednoznačnou definici. Rozhodně pro mě není experimentální, když někdo opakuje formáty, které jsou třeba v Německu běžné, ale v Česku je ještě nikdo nevyzkoušel. I přes to, že by to u nás bylo považováno za experiment. Pro mě není experimentální udělat jinak Hamleta. Autoři se musí vydat na tenký led. Hledat různé cesty, jak informace sdělovat. Musí si vybírat náročná a neobvyklá témata, nad kterými přemýšlí, a ztvárňovat je cestami, které nejsou úplně běžné.

Jak si v tomto ohledu stojí vaše hry?

Hranice postdramatického divadla nejsou v Čechách zdaleka ustáleny. V tomto směru experimentujeme hodně už jen volbou textů a způsobem jejich zpracování. Obrovský experiment je nechat herce čtyřicet minut improvizovat, jako ve hře Kárání. To je hodně unikátní záležitost a asi ne na každé kamenné scéně by bylo něco podobného možné. Rozhodli jsme se, že chceme co nejosobnější výpověď po všech stránkách. Určitě experimentální je velká míra zapojení diváka do našich představení. Divák musí skutečně přemýšlet, nechat na sebe inscenaci dýchnout, aby z toho měl komplexní zážitek. 

Když mluvíme o improvizaci, bojíte se, co při ní herci předvedou?

Bojíme se samozřejmě pokaždé. Ale zároveň se i těšíme. Před každou reprízou si spolu s herci musíme vždy sednout a pobavit se o tom, jestli je napadlo něco nového, podstatného. Znovu hovoříme o základních principech. Jelikož herci nemají žádné naučené body nebo záchytné pasáže, je nutné, aby se vždycky znovu zkoncentrovali a dokonale připravili.

Myslíte si, že improvizace má vašemu divadlu co nabídnout?

To je opravdu dobrodružná otázka. Jsou i diváci, kteří chodí na víc našich představení, protože je zajímá, jestli opravdu nekecáme a každá repríza bude jiná. Ale díky improvizaci jsou jednotlivá představení opravdu velmi rozdílné kusy. Někdy herci jen tak blbnou a řeší tělesnost. Někdy se naopak dostávají do hodně existenciálních rozměrů. Vždy se však v různé míře jedná o osobní zpověď, která představení nesmírně obohacuje.

Improvizace je v současnosti poměrně populární. Chystáte nějaká další podobná představení?

Překvapivě chystáme. V rámci speciálního projektu, který bude vznikat příští sezónu v Brně. Jedná se o poměrně složitou dramaturgii v industriálním prostředí. Jedna část tohoto projektu budou improvizované kavárny, kde každý z herců bude řídit a servírovat ten který večer po svém. Budou to improvizace rozdílného typu, protože improvizovat se dá zároveň při zpívání šansonu i v komickém výstupu s dvaceti pudly.

Nebojíte se, že už je formát improvizace vyčerpaný?

Tento projekt nebude připomínat improvizační formáty, které už jsou dnes k vidění. Improvizovat nemůže každý herec, ale zrovna herci z ročníku Niky Brettschneiderové (JAMU, pozn. red.), se kterými chceme spolupracovat dál, jsou v tom mimořádní. Mají co říct a nebojí se dotýkat osobních věcí, nebojí se uvolnit a koexistovat s diváky. Byla by škoda toho nevyužít.

Kam se podle vás posunuje současné autorské divadlo?

Soubory, které se pokoušejí o něco autorského ve smyslu „vlastního“, kladou důraz především na „side“ specifika (vedlejší specifika, pozn. red.). Například hraní v netradičních prostorech, často hodně extrémních. Tomu se věnuje například divadlo D´epog, které je v tomto směru v Brně nejvýraznější. Určitě je hodně souborů, které se pokoušejí zpracovávat aktuální témata. Autorské znamená hlavně psát si vlastní texty. Hledat různé paralely a konfrontace textů starých a současných filozofických či jiných. Prostě se dnes nedělá divadlo, které má být jen náplastí na nudný večer. 

Co je nejnáročnější na podobných experimentálních projektech?

Tím, že chodíme po velmi tenkém ledě, nikdy nevíme, v jaké konstelaci a s jakými očekáváními přijdou diváci. Jak moc budou mít chuť něco takového přijímat a jak moc budou chtít spolupracovat. Nikdy nemáte jistotu, že když uděláte vtipnou konverzaci o sexu, tak budou všichni pořád nadšení. Musíte dělat divadlo tak, jak opravdu chcete. Stát si za tím a věřit tomu.

 

Barbara Herz (1983) vystudovala komparatistiku a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti studuje poslední ročník činoherní režie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Mezi její nejvýznamnější hry patří Ofélie (Nelkám! Já kontem-pluji) a Zpráva o svatém Kárání.

Recenze Zprávy o svatém kárání a Draculy.

Ilustrační foto: archiv Barbary Herz.

Klíčová slova: Barbara Herz, experimentální divadlo, improvizace, Divadelní studio Marta

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.