25.03.2020 07:48


Duševní onemocnění nezměříte jako teplotu. Rodiče shazují problémy na pubertu, říká zakladatelka Nevypusť duši Marie Salomonová

Autor: Kateřina Hlaváčková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Neurovědkyně Marie Salomonová si dala za cíl porazit stigma ohledně duševních poruch. Za pomocí své neziskové organizace Nevypusť duši pořádá přednášky a workshopy o psychickém zdraví, prevenci onemocnění i jejich léčbě.

Zakladatelka neziskové organizace Nevypusť duši Marie Salomonová. Autor: Nevypusť duši

Praha – Osmadvacetiletá vědkyně vystudovala neurovědu na britské univerzitě v Nottinghamu. Po ukončení studia se vrátila do Čech, kde společně s Terezou Růžičkovou založila projekt a později neziskovou organizaci Nevypusť duši. „Stále panuje přesvědčení, že deprese rovná se lenost a že úzkost mají jenom hysterky,“ objasňuje stigma duševních chorob Marie Salomonová. O duševním onemocnění však nejen přednášela a studovala ho, sama se s jedním dodnes učí žít.

Kde leží hranice mezi únavou, dlouhodobou nespokojeností a trvalými psychickými problémy?

Duševní obtíže trvají několik měsíců a zásadně nám znepříjemňují život. Depka narozdíl od deprese navíc netrvá týdny, dá se s ní bojovat odpočinkem, zájmy a rozptýlením. U deprese nic ze zmíněného nezabírá. Duševní onemocnění se ale nedá měřit jako teplota, pro každého znamená něco jiného. Nikdy však není od věci si o problémech popovídat jak s blízkými, tak psychoterapeutem. Blbé je, že ve třinácti nemůžete odborníka oslovit sami, musíte jít za rodiči. Spousta z nich ale problémy shodí na pubertu. A to je hodně nebezpečné.

Proč jste se rozhodla Nevypusť duši založit?

Ve třinácti jsem onemocněla depresivně-úzkostnou poruchou. Tehdy jsem nevěděla o co jde, na dětskou psychiatrii jsem se dostala až po roce. A v osmnácti jsem skončila hospitalizovaná. Začalo mě proto štvát, že nikdo není o psychických problémech dostatečně informovaný. Později jsem studovala neurovědu, a nakonec potkala lidi s podobnou vizí. Navíc jsem v Británii viděla osvětové kampaně jako jsou Time to Change nebo Heads Together. Uvědomila jsem si, že u nás žádný podobný projekt není, a že ho chci založit.

Jak se v Česku od vašich začátků posunula informovanost o duševních problémech?

Bohužel zatím nemáme prostředky na to, abychom dokázali změnu měřit. V mojí sociální bublině ji ale velmi vnímám. Obecně jde však o dlouhý proces, který například v Británii trvá kolem pětadvaceti let. Něco takového nezměníte jednou marketingovou kampaní, potřebujete čas a trpělivost. My ale byli od začátku na pomalý progres připravení. Jedna věc je totiž změnit něčí názor, druhá ovlivnit chování.

 

V krizi nemusíme všichni dobrovolničit

Jak tedy vůbec Češi vnímají psychické problémy?
Hodně záleží na typu choroby. Například u psychotického onemocnění jako je schizofrenie se lidé nemocných často bojí. Což je neopodstatněné, protože například agrese se se schizofrenií automaticky nepojí. Navíc stále panuje přesvědčení, že deprese rovná se lenost a že úzkosti mají jenom hysterky. V roce 2014 proběhla studie, ve které se Čechům pokládaly otázky o duševním zdraví. Vyšlo, že celková stigmatizace je u Čechů daleko horší než u Britů. Rozdíl je daný absencí kampaní, ale také zkušenostmi z komunistického režimu, který často psychiatrii využíval jako represivní prostředek. Média navíc často používají zavádějící titulky či ilustrační fotografie.

Co byste lidem poradila v současné chvíli, kdy kvůli pandemii koronaviru zůstává většina doma?

Měli bychom mít čas si na vzniklou situaci zvyknout a vytvořit si nový režim. Teď je velký boom dobrovolnictví, což je krásné a já takovým lidem velmi děkuji. Ale nemyslím si, že je někdo méně dobrý, když dobrovolničit nebude. Jsou lidé, kteří se bojí o zdraví své i blízkých, mají doma děti nebo nevlastní šicí stroj. Nemusíme být všichni dobrovolníci. Nemusíme ani uklízet, přečíst dvacet knih, nebo se chovat podle toho, co nám radí každá druhá facebooková stránka. Jediné, co bychom měli, je nosit roušku. A informace o současném dění bychom si měli dávkovat.

Jak jste kvůli nouzovému stavu upravili své aktivity?

Dali jsme se na online tvorbu infografik a sdílíme informace ohledně úzkosti. Teď ji mohou zažívat i lidé, kteří se s ní nikdy předtím nesetkali. Postupně plánujeme i livestreamy o duševním zdraví a koronaviru. Následovat budou asi i různé relaxace. Máme ale pocit, že lidé teď u obrazovek tráví až příliš času a spíš chceme, aby mohli na chvíli vypnout.

Co se snažíte na přednáškách a workshopech předat v normálním režimu?

Aby se lidé nebáli o duševním zdraví mluvit a věděli, jak o něj pečovat. Nabízíme také různé strategie, jak se s problémy vypořádat. V neposlední řadě podporujeme lidi v tom, aby se v okamžiku, kdy onemocní, nestyděli vyhledat odbornou pomoc. Stigma se totiž neaplikuje jenom na ostatní. Lidé se mohou bát získat pomoc sami pro sebe, aby ostatními nebyli považováni za blázny.

 

Prioritou se musí stát zdraví

Pořádáte také přednášky pro střední a vysoké školy. Měla by se podle vás výuka o zdravé psychice zapojit do pravidelné školní výuky?

Předávat informace mladým je důležité, protože padesát procent chronických onemocnění se projeví do čtrnácti let. Pětasedmdesát procent pak do čtyřiadvaceti. Takže ano, jsem absolutně přesvědčená, že osvěta o duševním zdraví patří do biologie, ale třeba i občanské výuky. Přítomná by ale měla být především v samotném školním klimatu. Aby vedení podporovalo jak zdraví fyzické, tak duševní. Proto školíme i učitele. Jednak, aby se dokázali postarat sami o sebe, ale také aby s žáky zvládli třeba i základní podpůrný rozhovor.

Jak ale zaručit, aby se osvěta o duševních problémech nedostala do stavu přehnané korektnosti, ve které se budeme bát v práci okřiknout podřízeného nebo naložit žákům více práce?

Nemyslím si, že se do takového stavu dostaneme. Ve chvíli, kdy se povědomí o psychických problémech rozšíří, nebudeme se o našem stresu bát mluvit, naopak se ho naučíme zvládat. Podpora duševního zdraví nemá za cíl nemoci vymýtit, ale učit, jak se s nimi vypořádat. Taková situace ale může nastat, pokud někteří budou duševní zdraví pojímat pouze jako další kolonku, kterou si můžou odškrtnout. Jako změnu, která pro ně znamená pouze další zlo. Nějaké systémy, které lidé špatně převezmou, se tak určitě vyskytnou. I tělocvik je předmět, který má zlepšit zdraví, místo toho si z něj ale děti často odnášejí trauma.

Jakou radu byste naopak předala nejbližším osobám nemocného?

Důležité je problémy nezlehčovat, nehodnotit, nenabízet lehké rady a naslouchat. Rada typu „jdi si zaběhat“ zhroucenému člověku opravdu nepomůže. Pohyb, stejně jako spánek, je sice potřebný, ale z deprese vás jen tak nevyléčí. Taky lidem neříkejte, že víte, jak se ten člověk cítí, protože to nevíte. Můžete spolu s nemocným vyhledat pomoc, pokud bude chtít. Rozptýlení ve formě sociální komunikace pomůže, ale nesmíte daného člověka do ničeho tlačit. Opustit ho ale také nemůžete, zůstaňte mu nablízku.

Poslední dobou se objevuje čím dál více iniciativ podporující celistvou medicínu a fakt, že naše tělo nelze oddělit od naší mysli. Objeví se z těchto důvodů podle vás v medicíně nějaké změny?

Jsem zastánce západní medicíny a proti té celistvé nic nemám, zvlášť pokud ji provádí odborníci. Existují lidé, kterým alternativní metody pomůžou, i třeba jako placebo. Doporučovat je hromadně je ale nebezpečné. Chápání jak fyzického, tak duševního zdraví je popis práce praktického lékaře. Samozřejmě na nás doktoři často nemají čas, na druhou stranu máme léčbu zdarma. Každý zdravotnický model má své chyby. Navíc, lidé chodí k doktorům až s vážnými problémy, ale na prevenci většina kašle. Měli bychom si konečně uvědomit, že zdraví musí být prioritou.

Klíčová slova: duševní zdraví, nevypusť duši, koronavirus, prevence, psychické onemocnění, stigma

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář