31.03.2011 10:18


Fantastika není prašivá, říká spisovatelka Lukačovičová

Autor: Kateřina Foltánková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Vydala fantasy román z japonského prostředí a dlouhá léta boduje v literárních soutěžích. Spisovatelka Lucie Lukačovičová je také lektorkou tvůrčího psaní, čímž se snaží předávat své dovednosti ostatním. Umí se rozpovídat se zápalem, který svědčí o tom, že se ve fantastice opravdu našla.

Lukačovičová píše svůj email vítězce soutěže Vyškovský cedník v první kategorii. Foto: Kateřina Foltánková.Jste zaměstnaná, kdy si najdete čas na psaní?

Je to složité, pracuji jako pedagožka volného času, která se pozná podle toho, že nemá volný čas. Připravuji zábavu, když ostatní mají volno, a k psaní se dostanu po večerech a o víkendech. Píšu i v dopravních prostředcích. Kdykoliv někam vyrážím, beru s sebou tužku a papír, kdyby mě něco napadlo. Cíleně o tom přemýšlím a píšu, i když čekám na autobus nebo na tramvaj, protože jinak bych nenapsala nikdy nic.

 

Na psaní tedy nepotřebuje nějaké speciální podmínky...

Ne, v podstatě jsem schopná vypnout vnější svět. Hudba je dobrý bonus. Poslouchám skoro všechno, ale doporučuji soundtracky a instrumentální hudbu, kde se nezpívá, a pokud ano, tak v nějakém cizím jazyce. Nemůžu pracovat při hudbě, kde je český text, protože ho okamžitě začnu poslouchat.

 

Psaní je dost časově náročné, které jiné aktivity kvůli němu musíte oželet?

Nejsnáze oželím asi spánek a jídlo. V poslední době mi psaní trochu omezuje možnost číst, což mě mrzí. Čtu pořád hodně, ale hlavně pracovní literaturu. V mém případě to jsou pohádky, mytologie a teorie tvůrčího psaní. Ale k pěknému příběhu se tak často nedostanu.

 

Jak dlouho nosíte v hlavě námět, než ho dáte poprvé na papír?

Některé náměty jsou velmi neodbytné, přiřítí se a rovnou přes hlavu běží do ruky na papír. Ale některé povídky mi v hlavě leží tři, čtyři roky, než je začnu psát. Průběžně k nim shromažduji materiál, a to je to jenom povídka. Jiný případ je třeba román, kde samotná tvorba trvá tři roky.

 

To je hodně dlouho.

Vládce času, vzhledem k tomu, že je to historický román, jsem psala takhle dlouho. Rok jsem se kvůli tomu učila japonsky, na deset dní jsem jela do Japonska a zbytek času jsem studovala další zdroje, abych neplácala úplné nesmysly. Například jedna postava měla dostat nějakou nemoc, hodně jsem řešila, jaká to bude. Napadl mě mor, ten mají přece všude. Pak jsem ale zjistila, že v Japonsku nikdy neměli morové epidemie a ani tyfus. Čím víc jsem hledala, tím víc jsem se děsila. Zjistila jsem totiž, že na ostrově byli izolovaní, na tu dobu dost čistotní, a zatímco v Evropě a Číně kosily epidemie, co se hnulo, tam ne. Nakonec hrdina dostal neštovice.

 

Vymýšlíte nejdříve děj nebo postavy?

Jak kdy. Někdy to prostě utáhnou postavy. Člověk si vymyslí jednu, druhou a zhruba prostředí. Pak tam ty postavy chodí a začnou něco dělat. To je nejlepší, co se spisovateli může stát. Občas zírám, co se to tam vlastně děje, nebo mám pocit, že postavy co nevidět vystrčí svého autora ze dveří a budou pokračovat úplně bez něj. Někdy začnu zase prostředím, nějakým místem, které má zvláštní podmínky nebo je něčím zajímavé. Anebo, vzhledem k tomu, že ráda cestuji, si představím nějaké exotické město, poušť, džungli či staré chrámy.

 

Otevři knihu a zabodni prst

 Co je na psaní povídek nejtěžší?

Nejdůležitější, co jde někdy snadno a někdy strašně těžce, je vidět. Vidět jednotlivé scény, potom je už člověk jen popisuje. Nejhorší situace nastane, když víte, že v této scéně by hlavní hrdinka měla potkat hlavního hrdinu a říct mu o důležité události. A nic. Není žádný začátek, není žádná první věta, žádná vize, jak by se to mělo odehrát. Někteří by to označili jako autorskou krizi, ale já to nazývám spíš nedostatkem soustředění a věnovaného úsilí. Jsou triky, jak si od nedostatku představivosti pomoci, ale není to úplně jednoduché.

 

Jak to děláte, když tento problém potřebujete odbourat?

Poslouchám hudbu, prohlížím si třeba surrealistické nebo jiné obrazy, kde se dají najít další a další detaily. Listuji náhodně otevřenými knihami a snažím se alespoň trochu načerpat atmosféru a znovu získat cit pro onen obraz. Mnohem těžší je odbourat nepřítomnost představy ve chvíli, kdy člověk ví, co chce říct. Snazší je to v situaci, kdy by autor rád něco napsal, ale nemá inspiraci. Stačí otevřít náhodně knihu, zabodnout prst, napsat si slovo a takto to udělat několikrát. Anebo si slova vylosovat, vybrat si to, které mě nejvíce inspiruje. Od toho lze potom asociovat, o čem příběh vlastně bude. Jakmile má představivost nějaký podnět, se kterým může pracovat, už se chytne.

Lukačovičové vychází povídky v časopisech zaměřených na fantastiku. Foto: Kateřina Foltánková.

Co říkáte na své práce, když si je zpětně pročítáte?

Většinou jsem celkem spokojená, protože jsem je obvykle nechávala uležet, než jsem je odeslala. Zrovna teď mi vyšla povídka Vrah panenek, kterou jsem psala se sestrou, ve sborníku Hry s příběhem: Zločin a trest. Trvalo asi dva roky, než vyšla, a když jsem si ji zpětně četla, už jsem zapomněla, co jsem psala já a co sestra. Ale říkala jsem si, že jsme to vymyslely dobře, protože to funguje, je to čtivé a sugestivní.

Co považujete za svůj nejoriginálnější nápad?

Mám teď rozepsaný science fiction román Stanice Armida, kde hlavní hrdina je psycholog angažující se jako detektiv. Není schopen cítit strach. Dokáže si uvědomit nebezpečí, rychle se učí a je v podstatě geniální, ale nejde ho vyděsit. Přichází do kontaktu s mimozemšťany a začíná se řešit, jestli se svým zvláštním rysem může být vůbec člověk. Je velmi charismatický, okouzlující a zajímavý. Ale psát postavu, která je chytřejší než vy, je velká výzva. I když má autor všechny informace a moc nad příběhem, mají tyto postavy sklon autora přechytračit. Je to hrůza, ale je to tak. A když to neudělají, znamená to, že jsou špatně napsané.

Vypořádala jste se s postavou? Nepřechytračila vás?

Ještě nejsem úplně na konci, ale já i postava dostáváme zabrat. Jsem zvědavá, jak to dopadne, a nejsem si jistá, jestli se hrdinovi podaří přežít. Ale má slušné šance, i když mu místy nefandím.

Učedníci tvůrčího psaní

Vedete kurzy tvůrčího psaní. Je to něco, co se dá naučit?

Dá se toho naučit hodně, hlavně základní triky řemesla. Člověk nemusí pracně objevovat Ameriku a může se vyhnout začátečnickým chybám. Základní rady, kde čerpat, jak se udržet soustředěně u psaní, že krátké věty text zrychlují a dlouhé zpomalují, to všechno se dá naučit. Ale inspiraci a vášeň musí mít člověk v sobě.

 

Říkáte, že učitel je úspěšný, když ho přeroste jeho žák, a že vám se to stalo. Kdo je ten žák?

Mně se zatím nepodařilo dobýt první místo v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera, zatímco jeden můj žák, Alexandr Kazda, to dokázal. Vyšlo mu ještě pár povídek v časopisech, ale mám dojem, že se dal spíš na akademickou dráhu, než na spisovatelskou.

 

Které literární soutěže byste doporučila pro začínající autory?

Pro mladé autory je tu soutěž O loutnu barda Marigolda, tam jsem sama začínala. Nebo hororově zaměřená soutěž Rokle šeré smrti. O mainstreamových soutěžích toho moc nevím, ale mám pocit, že pro mladé autory toho dělá nejvíce fantastika. Je nutno podotknout, že když se řekne literární fantastika, nemusí to nutně být středověká fantasy nebo science fiction z budoucnosti. Třeba hororová povídka může být zcela moderní a nemusí se v ní dít nic nadpřirozeného. Můj oblíbený žánr je městská fantasy - současný svět, jak ho známe, jenom se v něm dějí divné věci. Pokud možno ne moc nápadně, ale o to strašidelněji.

 

Příšery jsou všude kolem nás

 Proč myslíte, že je fantastika teď tak oblíbená?

Uvažovala jsem, jestli je to tím, že se mladým čtenářům dostaly do ruky knihy jako Harry Potter. A pravděpodobně nejen jim, ale i jejich rodičům, kteří si uvědomili, že fantastika není prašivá. Pravda je, že i mainstreamová nakladatelství vydávají a vždy vydávala literární fantastiku, ale neodvažují se jí tak říkat. Většinou ji označují jako magický realismus nebo literární surrealismus. Myslím, že kdyby se řeklo, že Borgés nebo Bulgakov jsou městská fantasy, ctihodní literáti by z toho asi skočili do zdi. Mnoho velmi zajímavých knih se ocitá na seznamu povinné četby, který je někdy podáván tak, že odradí. Ale divoká fantazie a bohatá představivost byly vždy silnou stránkou dobrých spisovatelů.

 

Lukačovičová radí autorce, která se umístila na třetím místě. Foto: Kateřina Foltánková.Odlišují se nějak milovníci fantastiky od ostatních?

Mají tu výhodu, že je neodradí, když se jim řekne, že je to fantastika. Vzhledem k tomu, že žánry se všeobecně začínají prolínat, se fantasy mísí s různými směry. Teď prožívají znovuzrození verneovky, jenom se tomu říká steam-punk. Pseudoviktoriánská éra a vynálezy poháněné párou nebo takříkajíc na klíček, to je nyní módní trend. Příznivci fantastiky jsou otevření novým směrům. Nezaleknou se a zkusí si to přečíst. Nepřistupují k novému s předsudkem. Neříkám, že čtenáři jiné literatury trpí předsudky, ale člověk u milovníků fantastiky většinou najde otevřenější přístup, ochotu zkoumat neznámé prostory a nové možnosti.

 

Koho z českých spisovatelů píšících fantasy byste označila za nejkvalitnějšího? 

Já osobně čtu velice ráda Františku Vrbenskou, protože má velmi sugestivní a jímavý styl. Zároveň je nesmírně vzdělaná. Má z hlavy zvládnuto všechno, co já musím dohledávat a co se teprve učím. Má přirozený dar zacházet krásně s jazykem.

 

Myslíte si, že v dnešní době lze vymyslet něco nového a originálního?

Nevěřím, že už všechno bylo napsáno, protože náš svět je příliš mnohotvárný a naše představivost nemá hranice. Stane se, že dva lidé přijdou nezávisle na sobě na stejný nápad. To je dané všelidskou podstatou nebo možná kolektivním podvědomím, které máme. Ale nápady, nová zpracování a originální ideje tady jsou.

 

Vydala jste román. Máte nějaký další spisovatelský sen?

Rozhodně další romány. Taky bych mohla vyhrát Nobelovu cenu za literaturu (směje se). Hlavně si přeju, aby to, co napíšu, přestálo zkoušku časem, a aby bylo čteno dál a dál, protože je to druh nesmrtelnosti. A to, co naučím, řeknu nebo vysvětlím, aby inspirovalo další lidi, protože to je druhý typ nesmrtelnosti.

 

Lucie Lukačovičová (*1980) Vystudovala na Karlově univerzitě antropologii a knihovnictví. Pracuje jako pedagožka volného času v Domě dětí a mládeže v Praze, kde vede kurzy tvůrčího psaní. Dříve byla patronkou soutěže O loutnu barda Marigolda. Stala se vítězkou Ceny Karla Čapka v letech 2001 a 2007, mnohokrát se umístila mezi publikovanými díly v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera. Její povídky vycházejí v různých sbornících a časopisech Pevnost, Dech Draka a Fantázia. V roce 2007 vydala román Vládci času z prostředí historického Japonska. Je patronkou literární soutěže Vyškovský cedník.

 

 

 

 

Klíčová slova: Lucie Lukačovičová, fantastika, fantazy, literární soutěž, román, Vládci času

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.