07.03.2013 13:18


Fénix opět vstane z popela

Autor: Michal Majnuš | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Kdyby existovalo kouzelné zrcadlo z pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků, zcela určitě by ho Václav Klaus chtěl mít ve své sbírce. Každý den by v něm kontroloval přibývající vrásky, nikdy by se však nezeptal na slavnou otázku. Bál by se zjistit pravdu a zároveň by nechtěl, aby ji znal někdo jiný. Dnes narcis opouští svůj trůn, snad definitivně odkvétá.

Parlamentní demokracie má ve své povaze zvláštní rys. Pokud člověk umí vyjednávat v zákulisí a ve správný moment ustoupí, má zaručen úspěch. V těchto dvou disciplínách Václav Klaus exceloval už v roce 1998, kdy byla sepsána tzv. opoziční smlouva. Tehdy dokázal něco nepředstavitelného, alespoň pro dnešní politické prostředí. Spolu se svým dlouholetým parťákem Milošem Zemanem zkonstruoval koalici dvou nesmiřitelných stran, která měla překvapivě pevné základy. Ze společensko-politické situace stvořené opoziční smlouvou těžili oba. Akorát Zeman se stal prezidentem až o pár let později, zato s větší majestátností přímé volby.

Něco podobného se Klausovi povedlo i v roce 2003, když poprvé kandidoval do prezidentského úřadu. A to z pozice úplného outsidera proti jasnému favoritovi Zemanovi. Tehdy bylo zapotřebí využít jeho veškerý vyjednávací talent, aby vůbec postoupil do druhého kola. O to překvapivější pak bylo jeho vítězství v kole třetím. Václava Klause se po několika zástavách politického srdce podařilo resuscitovat. S novou dávkou adrenalinu v krvi se vrátil do ringu s modernějším vybavením a hlavně s novou chutí dokázat, že on je "the best".

Co osud spojené Evropy nechtěl, Klausovi se pod nohy připletla Evropská unie. Stal se z ní fackovací panák Hradu. Vždy, když měl Klaus či jeho poradci pocit, že je zapotřebí vytáhnout veřejnou kritiku, Unie byla vděčným terčem. Jako prezident, honosící se titulem neoliberál, metal proti socialismu sjednocené Evropy jednu výtku za druhou až do chvíle, kdy se zdála být kritika bezpředmětná. V ten moment jako zkušený politický stratég ustoupil a vsadil na svůj instinkt. Taktika tichého vyčkávání se většinou vyplatila, což mělo za následek pochvalná gesta na jeho adresu a pěvecké ódy na mistrovu/skou prozíravost.

Po úspěšné obhajobě titulu hlavy státu, kterou opět provázely značné politické tahanice, Klaus pokračoval v započatém trendu euroskeptismu. Velkého spojence našel v Rusku, jež mu bylo blízké svým elitářským až oligarchistickým pojetím demokracie. Orientace na východ je v kontextu posledních let zcela racionální. Na západě se euroskeptismus trestá nechápavými pohledy, zato na východě operuje Petr Kellner. Ten svým majetkem nejen zaštítil Institut Václava Klause, ale hlavně může pomoci jeho návratu mezi politickou špičku. 

Nesmrtelnost Fénixe

Na poslední chvíli se Klaus snažil ovlivnit, co se ještě ovlivnit dalo. Snad si tak kompenzoval slabý mandát bez potřebných ústavních pravomocí, který zastával deset let. Prakticky neměl možnost výrazněji zasáhnout do domácí politiky. Proto se orientoval především na tu zahraniční. Arogancí a egocentrismem ještě vyšperkoval svůj protest proti nepřejícímu systému, když nejmenoval ústavní soudce. Z tohoto úhlu pohledu se logicky jeví i prezidentská amnestie, pomocí které uzavřel transformační kruh započatý v dobách privatizace.

Jako jedna z mála reálných prezidentských pravomocí vypadala amnestie jako jasná volba. Možná chtěl provést stejný akt milosrdenství, který několikrát učinil Václav Havel, s nímž se neustále, i když nevědomě, poměřuje. Pravděpodobnější však je, že se rozhodl podle vlastní pragmatické kalkulace dosáhnout nesmrtelné slávy. A jako bonus získal využitelné spojence z řad odsouzených či vyšetřovaných hospodářských kriminálníků disponujících značným kapitálem.

Pomoc ve snaze o velký comeback bude exprezident skutečně potřebovat. Svými posledními činy v úřadě si proti sobě poštval značnou část veřejnosti. Získal však na svou stranu lidi, na kterých ve vysoké politice záleží. Mocné a bohaté podnikatele ještě doplní zatvrzelými podporovateli z řad pravice a kdoví, kde jeho návrat z odpočinku skončí. Jako nejpravděpodobnější varianta se paradoxně nabízí Evropský parlament po boku stejně smýšlející Jany Bobošíkové.

Exprezident Klaus je politický Fénix. Otázka nezní, jestli se do vysoké politiky vrátí. Otázka zní, kdy to bude. Několik politických pádů už za svou kariéru zažil. Žádný ho nedostal do kolen. Ba přímo naopak ho prohry ještě více posílily. Následně mohl využít svých největších zbraní – zákulisních her a vyjednávání z pozice, v níž ho každý podceňuje.

Rozhovor o Václavu Klausovi s politologem Stanislavem Balíkem si můžete přečíst ZDE.

Klíčová slova: Klaus, politika, amnestie, prezident

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.