16.03.2014 13:01


Harrachov aneb jak jsem neviděla lety na lyžích

Autor: Barbora Poláčková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Hlasitá hudba se mísí s troubením plastových trumpet. Polské vlajky vlají ve větru a jejich majitelé s červenobílými tvářemi bláznivě tančí do rytmu písně Hey Brother, kterou doprovází salva bubnů a trubek. Najednou davem přeběhne vlna zmatku. Na tabuli se objevila informace, že třetí kolo mistrovství světa v letech na lyžích je zrušeno.

Je půl druhé odpoledne a já spolu s davem podnapilých fanoušků přicházím do Harrachova. Banda alkoholem posilněných Poláků je ověšena šálami v národních barvách. Neúnavně foukají do plastových trubek a provolávají slávu svým favoritům. V tomto chumlu docházím ke vstupu do areálu, kde mají za hodinu a půl začít finálová kola mistrovství světa v letech na lyžích. Najednou se naproti vynoří hlouček zahalený do českých barev.  Chvilku se skupinky nedůvěřivě přeměřují, ale pak jejich vůdci zvednou ruce a za hlasitého pokřiku si plácnou. Nejsou tady proto, aby si projevovali nepřátelství, ale aby si společně vychutnali závod a oslavili toho nejlepšího.

Polské rekvizity u stánku v Harrachově.

Celou cestu lemují stánky nacpané šálami, vlajkami, čepicemi a dalšími rekvizitami připravenými k prodeji. Když procházím kolem, nemůžu si nevšimnout, že většina z nich je v barvách našich severních sousedů. A není se čemu divit. Právě diváci z Polska jsou na první pohled v přesile. Červenobílé davy se hrnou ze všech stran a návštěvníci v českých, německých, či slovinských vlajkách jsou proti nim v zoufalé menšině. Všichni jsou ale zjevně ve výborné náladě a i přes letům nepříznivé počasí doufají, že spolu budou moci povzbuzovat skokany bez ohledu na národnost.

Přes můstek se hrnu na stadion a hudba, kterou jsem slyšela ze vzdálenosti několika kilometrů, je stále hlasitější a hlasitější. Dole pod kopcem stojí zátarasy. Ty mají pod palcem pořadatelé, kteří za bedlivého dozoru ochranky v zateplených bundách kontrolují lístky.  Jakmile se dostanu přes turniket, stačí vyjít jen pár metrů do kopce a jsem na místě. Okamžitě mě pohltí euforická nálada, která zde vládne.

Kromě obřího můstku, který se zlověstně tyčí ve výšce několika set metrů, dominuje areálu pódium. Na něm visí obrovské obrazovky, na kterých každou chvíli skokan Andreas Kofler v růžové helmě požírá sušenku. Pod jeho velkou žvýkající tváří se natřásá čtveřice roztleskávaček s třpytivými třásněmi. Většina návštěvníků si jich nevšímá a snaží se najít místo, ze kterého by měli co nejlepší výhled. Několik mužů se však pod pódiem zastavilo a chtivě na tančící slečny zírá. Projdu kolem nich a rozhodnu se zmonitorovat situaci. Východní tribuna je již celá zaplněná a diváci, kterým se podařilo tato exkluzivní místa ukořistit, se spokojeně usmívají a posměšně hledí dolů na obyčejné stojící smrtelníky. Pokračuji dále do kopce, abych si našla nějaké alespoň trochu slušné místo u mantinelu. V tu chvíli si všimnu, že západní tribuna je zatím poloprázdná. Výzva! Rychle se nahrnu ke schodům, které na ni vedou. Na nich stojí jeden ze členů ochranky v zářivě žluté bundě. Jednomu po druhém nalepuje na zápěstí zelené náramky, aby označil ty šťastlivce, kteří nebudou muset po celý závod stát. Fronta se ubírá pomalu a nespokojenost čekajících je stále zřejmější. „Matěji, dávej jim ty náramky do ruky, ať to tak dlouho netrvá,“ křikne na sekuriťáka jeho kolega z vedlejších schodů. Matěj kývne a fronta se najednou začíná hýbat. Netrvá dlouho a i já jsem na tribunu vpuštěna.

Skupina fanoušků pod pódiem s roztleskávačkami.

Vyberu si místo a doufám, že ten pán s obrovským transparentem si nesedne přede mě, aby mi naprosto zkazil celý výhled. Uf! Odešel dál, výhled je zachráněn. Položím si na lavičku pláštěnku, aby mi nebyla zima, a trpělivě čekám, až závod začne.

Je půl čtvrté. Závod má začít za půl hodiny. Zkušební kolo, které se má už půlhodiny skákat, se nekoná a místo bezvětří, které organizátoři ráno slibovali na facebooku, zuří prudká sněhová přeháňka. Pomalu začíná být jasné, že skákat se jen tak nebude. O chvíli později to potvrzuje i moderátor akce Libor Bouček. „V důsledku nepříznivých větrných a sněhových podmínek se začátek třetího kola posouvá na pět hodin,“ hlásí do mikrofonu ve třech světových jazycích. Skvěle, takže budu mrznout o hodinu víc. Přitočím se ke členovi ochranky a zeptám se ho, jestli náhodou nemá nějaké interní informace z vysílačky. „To nemám, ale myslím si, že dneska se nic dít nebude. Je takový vítr, že by skokani dopadali na vedlejší doskočiště,“ ukazuje na travnatou plochu za tribunou. To zní teda optimisticky. Většina fanoušků si dlouhý čas krátí tancem. Doufají, že je zahřeje. Taky to vyzkouším. Sice tančit moc neumím a většina mých pohybů vypadá jako epileptický záchvat, ale proti zimě to funguje, takže to bude okolí muset vydržet.

„Dámy a pánové,“ ozývá se chvilku před pátou z reproduktorů. „Děkujeme vám za vaši trpělivost. Podmínky stále nejsou pro skoky vhodné, ale je velká šance, že v šest by se vše mělo uklidnit. Prosíme, vydržte,“ naléhá na nás opět Bouček. Další hodina mrznutí? To si raději skočím na něco teplého. Připojuji se k davu, který opouští tribunu a skrz bláto míří ke stanu s občerstvením, asi jedinému místu, kde je teplo.

Koupím si směšně předražený svařák a usedám ke stolu. Provizorní místnost je narvaná k prasknutí a atmosféru zpříjemňují diváci, kteří došli k názoru, že v tomto uzavřeném prostoru teprve skvěle vyzní zvuk trubky. Kluk sedící o lavici vedle troubí tak intenzivně, že mě nutí přemýšlet, jak by to asi znělo, kdybych mu ten jeho kus plastu narvala do chřtánu. Prý to ale ke sportu patří, takže ho pro tentokrát nechám uniknout a protože se blíží šestá hodina, vydávám se zpět na tribunu. „Třetí kolo začne ve čtvrt na sedm,“ hlásí mi Bouček do kroku a v odpověď se ozývají nadšené výkřiky diváků, kteří se již téměř smířili s myšlenkou, že se dnes nic skákat nebude. Taky se zaraduji, nakonec přece jen uvidím někoho letět.

Tribuny jsou teď poloprázdné, protože velké množství diváků čekat nevydrželo. Na doskočiště vyrazili technici v oranžových pláštěnkách a stromečkují vzhůru, aby zvýraznili zaváté čáry. Náhle se ozve výskání, tleskání a výkřiky. Na lanovce za můstkem se pomalu kolíbají nahoru závodníci s lyžemi. Vážně se asi bude skákat! Radostně pokračuji v zahřívacím tanci a těším se, že konečně uvidím lety na živo. Najednou davem proběhne nespokojený šum. Rozhlédnu se kolem, abych zjistila, co se děje. „Třetí kolo bylo kvůli nepříznivým podmínkám zrušeno,“ hlásá nápis na tabuli. No to snad ne!

Ani nečekám na předání medailí vítězům pátečních kol a zklamaně odcházím domů. Atmosféra i organizace byla dobrá. Fanoušci dodávali dobrou náladu a hudba hezky hrála, ale když už si člověk zaplatí lístek na lety na lyžích, tak prostě chce vidět závodníky ve vzduchu. A tím nemyslím na lanovce s lyžemi v klíně.

Klíčová slova: Harrachov, mistrovství světa, lety na lyžích

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.