15.04.2016 10:29


Hitler byl had, ale Stalin byl horší, říká pamětnice gulagu Věra Sosnarová

Autor: Eliška Srncová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Věra Sosnarová je jedinou Češkou, která ještě dnes může vyprávět svědectví o životě v sovětském gulagu, zároveň je jednou z posledních pamětnicí své doby. O devatenácti letech strávených na Sibiři vyprávěla v pondělí večer v kostele Nanebevzetí panny Marie v Brně. Na základě jejího životního příběhu vznikla i kniha Krvavé jahody.

Věra Sosnarová vypráví o letech v gulagu. Foto: Eliška Srncová

Brno - Je pondělí večer a kostel Nanebevzetí panny Marie v Brně je narvaný k prasknutí. Lavice neposkytují dost míst a tak lidé postávají kolem nebo sedí na zemi. Všichni si přišli poslechnout svědectví Věry Sosnarové, drobné pětaosmdesátileté ženy, která prožila devatenáct let v sibiřském gulagu. Svůj příběh začíná zmínkou o rodičích, kteří se seznámili za první světové války. Matka byla ruská zdravotní sestra a otec český legionář, vzali se na lodi při útěku z Ruska po bolševické revoluci. V Brně se jim narodily tři dcery, otec ale rodinu po několika letech opustil a nejstarší Tamaru vzal s sebou. Věra vyrostla v bídě, už od sedmi let musela pracovat, aby měli aspoň na jídlo. „Byli jsme strašně chudí, spali jsme na slámě, jedli jsme jen hrách nebo kroupy. Byla to asi příprava na tu Sibiř, kdybych to neměla takhle těžké už v Česku, gulag bych nepřežila,” vzpomíná Sosnarová.

Cesta na Sibiř trvala měsíce

Na konci druhé světové války bylo Věře čtrnáct let. Češi vítali osvobozeneckou ruskou armádu, ruští vojáci ale znamenali pro Věřinu rodinu hlavně hrozbu. „Když už Rusi procházeli Brnem, matka úplně šílela, že ji určitě zabijou,” vzpomíná Sosnarová. Devatenáctého května pobíhala Věra s kamarádkou v okolí jejich domu, když k němu přijelo sovětské vojenské auto a český překladatel se zeptal, kde bydlí Šímovi. „Řekla jsem, že já jsem Šímová a on řekl, ať jim ukážu, kde bydlím. Matka se musela sbalit a odjet na sovětskou komendaturu, kde jí nadávali a křičeli na ni, že zradila Rusko. Ona říkala, že už není Ruska, že je Čechoslovačka, ale když se Ruska provdala za Čecha, tak stejně nedostala občanství, takže na ni měli právo,” vysvětluje Sosnarová.

Domů se Věra s matkou a sestrou Naďou už nevrátila, jejich cesta vedla přes Mikulov, Polsko a Maďarsko až na Sibiř. Musely spolu s válečnými zajatci ujít desítky kilometrů a následná cesta vlakem ve vagónu pro dobytek trvala několik měsíců. „V Bukurešti jsem poprvé zažila zlou chvíli. Rusové a Kozáci byli neustále opilí, bylo jim jedno, jestli je vám deset, dvanáct nebo čtrnáct, prostě si udělali svoje,” vzpomíná na otřesný zážitek Sosnarová a třese se jí hlas.

Ztratila matku, ale neztratila naději

Do gulagu dorazili v září, teplota se na podzim a v zimě často dostala i na čtyřicet šest stupňů pod nulou. Věra se musela naučit pracovat v lese a kácet stromy. Kdo nezvládl dodržovat pracovní plán, byl zastřelen nebo otráven. Všudypřítomné násilí, bídu a hlad už Věřina matka nedokázala snášet. „Probudila jsem se v noci a viděla jsem, jak nade mnou stojí matka se sekerou. Seskočila jsem z palandy, sestru stáhla s sebou a vyběhly jsme ven. Bachaři nás pochytali a matku na místě zastřelili. Její tělo nechali ležet ve sněhu, kde přimrzlo, pohřbít jsme ji mohly až na jaře, tajně,” mluví o ztrátě matky.

Hrůzy gulagu nebraly konce, Věra musela přihlížet, jak vojáci polévaji lidi benzínem a zapalují je, odklízela mrtvá těla svých přátel, roky snášela denodenní znásilňování a týrání. Nedobrovolné potraty byly znásilňovaným ženám prováděné na denním pořádku. „Já jsem naštěstí nikdy neotěhotněla, ale běžně ženě udělali potrat a ona ještě ten den musela jít pracovat do lesa. Když už nějaká dítě donosila, hned po porodu jej zabili, že prý svých dětí mají dost,” popisuje Sosnarová. V kostele je hrobové ticho, poslouchání o gulagu je náročné i pro silné povahy. Celých devatenáct let držela Věru při životě jen víra, že se jednou vrátí do své domoviny.

Československo nemělo zájem

Ani Stalinova smrt v březnu 1953 nezarazila provoz gulagů, teprve šest let po jeho odchodu začali Rusové propouštět Poláky a další zajatce. Věra se sestrou Naďou ale odjet nemohla, z Československa se o ně totiž nikdo nepřihlásil. Tehdejší velitel lágru byl, jak říká Sosnarová, „jeden z těch lepších”. Sestrám dovolil i napsat dva dopisy československému prezidentovi Antonínu Novotnému. Dobrých zpráv se ale nedočkaly, v rodné zemi o ně nikdo nestál. „Chtěly, abychom podepsaly ruské občanství, jsme prý pracovité, dostaneme byt a zaměstnání, budeme jako sovětské občanky, budeme se mít dobře. My jsme ale nepodepsaly,” povídá Sosnarová.

Návrat domů znamenal dlouhé mlčení

Šťastná náhoda přivedla Věře a Nadi do cesty bratra velitele gulagu, který byl vedoucí kolchozu a jezdíval na návštěvy do brněnského družstva. Ten chtěl sestrám pomoct a zkusil domluvit v brněnském zemědělském družstvu, aby se o ně přihlásili a přijali je. Představenstvo družstva se ale rozhodlo jinak a obě ženy čekaly na propuštění další čtyři roky. „Velitel nám řekl, ať jim ještě napíšeme dopis, ale ať v něm nemluvíme o lágru a že ho musí poslat někdo z civilu, jinak by ho zastřelili. Pracovala jsem tehdy ve fabrice, pracovala tam sekretářka, byla hodná a pomohla mi, ten dopis poslala,” vzpomíná na dobré lidi v těžkých časech Sosnarová. Po několika měsících od odeslání si sestry zavolal velitel k sobě a řekl jim, že pojedou domů.

Za devatenáct a půl roku práce nedostaly nic víc než chleba, rybu a trochu sýra na cestu. Musely podepsat, že nikdy nebudou mluvit o tom, co prožily. „A taky jsem to třicet let držela. Manžel věděl jen, že jsem pracovala v Rusku, nic víc jsem mu nikdy neřekla,” říká Sosnarová. Příjezd do rodné země byl pro Věru nesmírně silným zážitkem. „Když jsem vystoupila z vlaku, klekla jsem na zem a třikrát jsem ji políbila. Ať se na mě dívali jak chtěli, bylo mi to jedno, já jsem byla doma,” vzpomíná na vymodlenou chvíli. Po návratu do Československa měla stále za zády Státní bezpečnost, která kontrolovala, jestli ona nebo její sestra nemluvily o svých zážitcích z gulagu. Znovu a znovu podepisovaly mlčenlivost. O svém osudu Věra poprvé promluvila až po pádu komunismu. Dodnes tato vitální dáma přináší svědectví o hrůzách své doby mladým lidem a dalším posluchačům a nabádá je k lásce k vlasti a k tomu, aby si vážili života, jaký mají. Celá přednáška Věry Sosnarové je k vidění zde.

Klíčová slova: gulag, Sibiř, Krvavé jahody, válka, Věra Sosnarová

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.