26.04.2012 23:40


Jak jsem přišla o svou naivitu aneb rasismus naruby

Autor: Věra Jandová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Brno je rájem zlodějů a násilníků, na které je třeba si dávat pozor. Přesně to mi bylo vštěpováno do hlavy ještě před tím, než jsem v moravské metropoli nastoupila na vysokou. Naivně jsem věřila, že já se s ničím takovým nikdy nesetkám. Ale ouha, první konflikt na sebe nenechal dlouho čekat.

Coby dítě téměř vesnické jsem byla vždycky vedená ke slušnému chování, zdravení známých tváří, pomáhání do dveří a s tím spojené důvěře ke všemu a všem. Zkušenější se mě snažili poučovat, že až se sžiju s vysokoškolským životem ve velkoměstě, bude všechno jinak. Marně, stála jsem si za svým. Lidé jsou přirozeně dobří, a kdo není, ten se jen přetvařuje.

A pak to přišlo. Jako každý den si prošlapuji svoji cestu davem v podchodu u hlavního brněnského nádraží. Myší díra, nebo též Myšina, jak je podchod často zvaný, dělá čest své přezdívce. Hromada lidí a různé havěti, málo prostoru a dav, který spěchá neznámo kam. Konečně se dostávám ke schodům, které mě dovedou až k mému číslu šaliny. Zaráží mě zde ale nebývalý úkaz. Lidé, co stojí. V Myší díře, místě, kde proudí davy uspěchanců. Navíc lidé s malým dítětem v kočárku. Probouzí se ve mně moje ženské pudy a usmívám se na prcka v kočárku i jeho celou, poněkud snědší, rodinku. Nikdy jsem nebyla rasista a navíc, všichni jsou přece dobří! Autorka článku Věra Jandová

Slyším zvonění šaliny, a proto beru schody po dvou. „Necháš to? Dostaneš po držce!“ ozve se mi za zády. Chvíli trvá, než mi dojde, že to není mířené na mě, nýbrž na osobu plížící se za mými zády. Šokovaně se otočím, abych se podívala na asi jedenáctiletou dívku, která ještě před chvilkou stála v hloučku v Myšině. Jen se na mě drze zasměje a běží pryč. „Chtěla ti ukrást peněženku,“ vysvětluje mladý muž. Z mojí kabelky, původně zapnuté na knoflík a zip k tomu, čouhá roh peněženky i mobilu. Aniž bych si čehokoli všimla, malé dětské ruce mi dokázaly během dvou vteřin rozepnout celou tašku. Což o to, svoje tři stovky bych i oželela, ale co s chybějící občankou, řidičákem, šalinkartou, ISICem, kreditkou a mobilem? Než ze sebe stihnu vymáčknout slova díků, je můj zachránce, zřejmě na podobné situace zvyklý, pryč. Asi Brňák. Na rozdíl ode mě, důvěřivé maloměšťačky.

Zážitek vydýchávám po zbytek dne. Honí se mi hlavou, kolik asi dívka za ten den okradla lidí. A jestli by něco vyřešila zavolaná policie. Dítě je v podstatě zákonem nepostižitelné. Co na tom, že bylo zřejmě navedené rodiči?

Hned druhý den si svým uspěchaným tempem šlapu stejnou myší cestu jako včera. Už z dálky vidím hlouček větších i menších s kočárkem, na které jsem se (dnes už vím, jak moc naivně) usmívala včera. Chytám tašku do ruky a s nasupeným výrazem à la Rocky Balboa hadra se prodírám davem. Hlouček si mě tentokrát ani nevšimne. S kuráží ze včerejší aféry se drze na jednoho z nich podívám. Naše pohledy se setkávají. „Co čumíš?“ ozve se mým směrem. Kuráž je ta tam. Lidi jsou zlí, aspoň někteří. A tomuhle se u nás říká rasismus, mihne se mi hlavou, mezitím co poslušně zabodávám oči do země a tiše s rukama křečovitě zatnutýma do tašky propluji kolem hloučku. Rasismus naruby.

Klíčová slova: Rasismus, krádež, fejeton, naivita

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Katka | 27. 04. 2012, 12:44
To stejné jsem zažila, ale bohudík jsem si všimla zavčasu. Půl roku poté jsem byla svědkem okrádání paní přede mnou. Zavolala jsem policajty a všechno odsvědčila a jsem za to ráda. Těm holkám je pod patnáct a jediné, co může soud udělat, je poslat je do pasťáku. Přesto je to údajně řešení. Tyto zlodějky si vydělají až patnáct tisíc denně a nevím, proč by se většina měla bát menšiny. A bohužel i tohle generalizování má své opodstatnění, ale to člověk často zjistí právě až na policii.
židomil | 27. 04. 2012, 07:22
Je mi líto, že Vám přijde vhodné plnit stránky deníku všední a krátkozrakou generalizací.