Jak mě můj kněz neobtěžoval

Je to už pár let kdy mě kroky zavedly na místní faru, kolem které jsem celý život chodil, ale nikdy mě nenapadlo vejít dovnitř. Ani jsem neměl důvod. Až jednou jsem po dlouhém zvažování zazvonil a ozval se hlas jakési paní, která se mě optala, co potřebuji. Ze zvonku jsem přečetl jméno místního děkana a řekl jsem, že bych rád za ním. Věděl jsem, co chci, chtěl jsem se dát pokřtít a nevěděl jsem jak na to.

Po krátkém přivítání jsem vyložil, oč mi jde, a dověděl jsem se, že světe div se, nekřtí se na počkání.

A tak jsem začal místní faru navštěvovat pravidelně, tajně aby se to nedověděli rodiče a pln podezřívavosti, jak se sluší na dítko odchované v tradiční sekulární rodině, které poslední léta o církvi slyšelo jen to, že se tam zneužívají malé děti a že tenhle komplot církev ve velkém tutlá celá desetiletí.

Dnes už mi to přijde spíš směšné, ale v 16 jsem měl při každém druhém setkání skutečně plnou hlavu toho, jestli na mě ten postarší, sexuálně abstinující pán, co tu vysedává celé dny sám na kanapi, něco nevyzkouší. Místo výkladu Starého zákona mi mnohdy spíš letělo hlavou: „ A co bys udělal hošánku, kdyby k něčemu takovému došlo?“

Je to až zvláštní jak silně na mě, člověka který k církvi svým způsobem tíhnul, zapůsobil mediální konstrukt pedofilních kněží. Pořád jsem konfrontoval to, co jsem slýchával s tím, co jsem mohl sledovat teď. Bohužel nikdy jsem se nedokázal od mediálního obrazu zcela oprostit a podezíravost zůstala.

Když jsem měl jít jednou do patra sledovat film, bylo mi jasno. Buď teď, nebo nikdy bude ptáček lapen. Po krásném barokním schodišti s buclatýma andělíčkama jsem vystoupal do obytných prostor fary, usadil jsem se a pan farář mi film pustil. Čas běžel a chvílema mi problesklo hlavou, co by se pak asi stalo, jak bych se bránil, zmínil bych se o tom pak někomu? Rozhodně jsem nechtěl být dalším z hřebíčků do už tak pošramocené církevní pověsti a to mě asi trápilo nejvíc. Bál jsem se, aby mi tenhle člověk nezničil moji představu o církvi. Vlastně na něm jediném stála celá tisíciletá tradice, všechny informace a veškeré křesťanství od Kristova ukřižování dodnes. A ten piknický chlapík to ustál.

Možná jsem nebyl dostatečně atraktivní, možná jsem nebyl jeho typ nebo jsem v 16 už nebyl dost přitažlivý pro pedofila anebo byl ten chlapík jednoduše normální a jen mediální bublina na něj nalepila přívlastky a podezření, které by nikdy z jeho chování nikdo nemohl vyčíst.

To co mě nakonec odradilo od záměru dát se pokřtít a odmítnout církev, nebylo obtěžování a ani moje podezíravost, bylo to to jediné, co mělo skutečně právo mě odradit. Církevní dogmatika předkládaní mi na hodinách katechismu a pocit, že víra je věcí niternou a osobní a ne veřejnou.

Pana faráře dodnes vidím v takovém zašedlejším světle – ani v bílém ani v černém. Nebyl to sice sexuální zvrhlík, ale ani žádný světec a intelektuál. Byl to obyčejný kněz z maloměsta, vlastně do atmosféry maloměsta se svými názory na německé Turky, Romy a okolní svět dokonale zapadal, i když různí maloměšťáci by se proti tomu hrubě ohradili.  Jeho názory byly ohromně provinční a bylo z nich cítit, že jeho přehled nesahá dál než za hranice okresu, stejně jako rozhled většiny jeho oveček i tlučhubů, kteří se u píva pošklebují, jak jsou ti křesťani blbí.

A tak končí můj příběh o setkání s farářem, který měl k mediálnímu obrazu kněžství asi tak blízko jako k jeho ideálu.

Jen si dnes říkám, že jsem měl možná stejně podezírat svého tělocvikáře, učitele kreslení nebo všechny starší muže ve svém okolí, protože právě oni a ne kněží se nejčastěji podílí na zneužívání malých chlapců. Jenže na ně média neukazovala velkým výstražným prstem.