24.04.2014 08:46


Jak mi vrtali zub aneb Kachna na zubařském křesle

Autor: Barbora Poláčková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Neznám jediného člověka, který by rád chodil k zubaři. Představa vrtačky, která brouzdá kolem obnaženého nervu, mnoha lidem nahání strach. Já se zubaři nikdy neměla problém. Tedy alespoň do nedávna. To jsem totiž zjistila, že moje zubařka je sadistka, která k mučení pacientů využívá velice netradiční metody.  

Nejsem zrovna pečlivá v dodržování termínů. A tak se stalo, že každoroční kontrola u zubaře se proměnila v kontrolu po třech letech. Jen co jsem vkročila do dveří, usměvavá sestřička mě vypeskovala, zručným pohybem mi odňala bundu s kabelkou a než jsem se nadála, šikovně mě vmanévrovala na zubařské křeslo. Zatím vše probíhalo tak jako obvykle a nezdálo se, že by klidnou návštěvu mělo něco narušit.

Barbora PoláčkováPaní doktorka už na mě čekala s podezřelým leskem v očích, takže jsem se začala obávat, že si opět přečetla článek o nějaké nové zajímavé technice, kterou prostě musí vyzkoušet. Obyčejně si totiž za pokusného králíka zvolí mě. Takové pokusy končí tím, že ležím na křesle, snažím se otevřít svou malou pusu, co nejvíc dokážu, a nade mnou se sklání tři doktoři, kteří diskutují o účincích testovaného produktu.

Tři roky bez kontroly se na mém chrupu podepsaly ohromným kazem. Z rutinní návštěvy se tedy stalo dvouhodinové týrání. Zubařka mi všechna místa pečlivě umrtvila, obalila mě do papírového bryndáčku a začala můj nebohý zub vrtat. V tu chvíli to přišlo. Utrpení v podobě sestřičky, kterou si paní doktorka přivolala na pomoc. Ne že by sestřička byla nějaká obluda! Naopak, je to milá postarší dáma, ale spolu s ní přišla nad mé křeslo i konverzace.

Hovory o dobrém jídle pokládám většinou za velice příjemné. Když však člověk leží na zubařském křesle, má umrtvenu polovinu pusy a po jazyku mu místo chutné omáčky stéká kyselá dezinfekce, je téma francouzské kuchyně prostě tabu. To se ale asi nedoneslo mé paní doktorce, a tak si se sestřičkou začala čile vyprávět o kurzu vaření, kterého se zrovna zúčastnila.

„A pak tu cibulku zaliješ skleničkou bílého vína,“ popisovala doktorka podrobně přípravu a já přemýšlela nad všemi možnými způsoby, jak by se její zubařské nástroje daly použít při snaze ji umlčet. Z francouzské cibulačky plynně přešla ke kachním prsíčkům se švestkovou omáčkou, takže čokoládové suflé bylo už jen hřebíček do rakve. „Vy mi tady nějak sliníte,“ podivovala se paní doktorka, když mé chuťové pohárky začaly reagovat takovým způsobem, že to odsávačka přestala stíhat. No ještě aby ne! Ono totiž protestovat proti tématu konverzace s vrtačkou v umrtvené puse se dá velice těžko.

Dnes už vím, že k zubaři se nechodí s prázdným žaludkem. Zubařinu totiž mohou dělat pouze od přírody krutí lidé, kteří se vyžívají v bolesti pacientů a pokud se jim zdá, že nebožák na křesle trpí nedostatečně, tak přidají pár historek o dobrém jídle, které si dotyčný minimálně několik hodin po zákroku určitě nebude moci dopřát.

Klíčová slova: zubař, francouzská kuchyně

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.