18.11.2010 03:18


Jak vzdát hold dvěma památným událostem, aby ani jedna z nich nepřišla zkrátka

Autor: Tereza Hašková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Květinované, čínské, s ornamenty, pestrobarevné, kupované i vyrobené doma. Takové lampiony září ve středu večer v ulicích Brna. Lampionový průvod ovšem není o modní extravaganci, ale o uctění obou památných událostí 17. listopadu, v nichž se angažovali studenti.

Nepočetné hloučky postávají na Moravském náměstí v blízkosti pomníku se sochou rudoarmějce. V rukách mají svíčky a lampiony, ovšem nejedná se o sraz sdružení mladých pyromanů. Za několik minut má odtud vyjít lampionový průvod k Mezinárodnímu dni studentstva a v něm vyjdu i já. Zahajovací proslov v režii organizátorů z Nadačního fondu studentů Filosofické fakulty připomíná události staré více než sedmdesát let, uzavření vysokých škol nacistickými okupanty. „Toto náměstí v době okupace neslo jméno Adolfa Hitlera. Náměstí Svobody se totiž vůdci zdálo příliš malé,“ připomíná hlas organizátorů v megafonu. Ovšem památník, který nese jméno Vítězství Rudé armády, trčí do výše a trochu nestydatě se směje nad hlavami studentů, jejichž životy daleko více ovlivnilo zvonění klíči přesně před jednadvaceti lety.

Lampiony ve tmě vytváří neopakovatelnou atmosféru s trochou mystiky, a když si člověk vyleze na vyvýšené místo, najednou může spatřit snad osm stovek lidí, kteří se přece jen rozhodli připojit k průvodu a nestrávit volný den třeba nakupováním. Dav se pozvolna sune k Lékařské fakultě Masarykovy univerzity potěšit trochu sochu Masaryka. Minulý rok byl dav daleko početnější, šlo o kulatiny Sametové revoluce a na oslavu přišel kdekdo, proslovy v režii sdružení Inventura demokracie měly vzbudit zájem o stav věcí veřejných a dá se říci, že sametová oslavenkyně trošku zastínila svou starší kolegyni. Přestože si tehdy užívala na výsluní, není podle mě fér ji letos úplně odstrčit, už jen proto, že je většině dnešních studentů zkrátka bližší.

Od Lékařské fakulty k Právnické fakultě se průvod vine křížem krážem, jako by jeho čelo uznávalo zásadu, že přímá cesta není správná anebo chtělo pouze potěšit řidiče, kteří zastavování dopravy vždy náležitě ocení vybranými výrazy. „Příšerně mě bolí nohy, nečekala jsem, že to bude taková túra,“ vzdychá tmavovláska na vysokých podpatcích. U Právnické fakulty se náš hlouček propadá až na konec průvodu a z proslovu díky tomu neslyším ani slovo. Začínají mě trochu bolet nohy a mrznout prsty, kterými držím lampion. Zastávku využívám ještě k výměně dohořelé svíčky z lampionu, už jsme na cestě hodinu. Vedle mě si povídá anglicky hlouček zahraničních studentů a mě napadá, jak se asi oni dívají na naše svátky a naši úctu k nim. Nejsem, alespoň co můžu soudit, od přírody megaloman, ale nebylo by přece jen krásné, kdyby skoro každý, kdo může, vyrazil dnes nějak uctít památku těch dvou důležitých dnů?

Vydáváme se, stále na konci průvodu, na Kraví horu, kde má již tradičně proběhnout mše. Cestou je naše procesí svedeno organizátory v zelených vestách do parku u Kaunicových kolejí. „Měli jsme pro vás nachystané malé překvapení, ale nečekali jsme, že vás přijde tolik,“ přiznává rozpačitě organizátor. Překvapením měla být prohlídka malé expozice v dnešní budově kolejí, ale při představě malých prostor přeplněných masou těl se raději vzdaluji. Prohlídky se táhnou, lidem zhasínají lampiony, někteří na to sice vyzráli elektrickými svítidly, ovšem ani baterky těchto pochybných zařízení nejsou věčné. Lidé odcházejí, přestože ještě nedošli do cíle. Není ovšem potřeba vyhrát, ale zúčastnit se. Máme svobodu a máme tedy i svobodu zůstat doma a nechodit na lampionové průvody. Obojí hodnotím pozitivně, a přesto jdu další rok zas.

Klíčová slova: lampionový průvod, 17. listopad, Brno

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.