14.05.2019 22:09


Jde o čas. A toho je na poště zoufale málo, říká bývalá zaměstnankyně České pošty Jana Marečková

Autor: Sára Davidová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Pošta byla před pětadvaceti lety službou pro lidi. Nebo to tak alespoň vnímala Jana Marečková, její bývala zaměstnankyně. Teď už to tak dle jejích slov není. Pošta se změnila a změnily se i požadavky na zaměstnance. Ve velkém odcházejí. Proč tomu tak je a co se za poslední čtvrtstoletí změnilo, říká v rozhovoru pro Stisk.

Jana Marečková na poště začínala před pětadvaceti lety jako listovní doručovatelka, po několikaleté pauze nastoupila za přepážku na pobočku v Poličce. U České pošty tedy pracovala celkem třináct let. V době, kdy byl ještě státní podnik jejím zaměstnavatelem, působila také na pozici administrátorky. Náplní její práce byla především služba za přepážkou, ale nevyhnula se ani záskokům za kolegyně v okolních vesnicích. V současné době už není zaměstnankyní České pošty více než rok a půl.


Jak dlouho jste pracovala u České pošty?

U pošty jsem pracovala celkem třináct let. Před pětadvaceti lety jsem začínala jako doručovatelka. Potom jsem na šest let odešla jinam, také jsem byla na mateřské dovolené, ale vrátila jsem se. Dostala jsem místo administrátorky. To znamenalo práci za přepážkou na poličské pobočce pošty.

Proč jste skončila?

Začnu tím, že je těžké dělat poctivě poštovní práci, když jste celý den u přepážky. Na poštu chodí hodně lidí a člověk má před okýnkem dlouhou frontu, a všem musí nabídnout něco z vedlejších produktů pošty. Potom je samozřejmé, že jsou zákazníci nervózní z dlouhého čekání. Lidi o těchto povinnostech, kdy musí zaměstnanec tyto doplňkové služby nabízet, často ani nevědí, a pak na nás vyjedou s tím, že se vybavujeme o pojištění. Já chápu, že se jim to nelíbí. Ale nelíbilo se to ani nám, protože jsme donekonečna museli něco nabízet a podobně, do toho den co den hlídat peníze tak, aby na konci směny vycházely. Z tohohle důvodu jsem skončila.

Co děláte teď?

Teď dělám účetní v jedné firmě, kde mám sice nižší plat, ale z práce odcházím s čistou hlavou. A hlavně nemusím nikomu nic nabízet.

Co vám na zaměstnání u České pošty vadilo nejvíc?

Nejvíc mě na tom štvalo, že takoví lidé, jako je například mluvčí České pošty, v životě poštovní práci nedělali. Tím pádem do toho nevidí a jen opakují, co jim kdo řekne, napíše, nebo jim z managementu nařídí, co říkat.

Je to stejné i u vedoucích poboček?

Ano, takto to často funguje i s vedoucími. Někteří z nich tu práci jako takovou taky nikdy nedělali. Naši vedoucí dřív věděli, o co se jedná, protože většinou přišli přímo z provozu. Na poště pracovali a začínali od píky.

Jak tedy fungovalo vedení, vaši nadřízení?

Museli přijímat nařízení od jejich nadřízených, kteří byli často mimo realitu. Museli plnit kvóty, aby byly peníze. A pořád dokola se opakovala stejná věta: „Pošta si na sebe musí vydělat“. Jenže pak se člověk dozví, že bývalý ředitel bral osm milionů ročně. Když vám tohle někdo řekne, tak to pro vás jako zaměstnance naprosto ztrácí smysl a práce vás přestává bavit.

Jaký byl konkrétní důvod k vašemu odchodu?

Práce na poště jako taková způsobuje stres, jak z vrchu od nadřízených, tak ze strany zákazníků, které musíme obsloužit. Skončila jsem převážně kvůli tlaku, který na mě byl vyvíjen. Poštu ale nechci jen pomlouvat, práce mě bavit nepřestala, jen mě unavovalo pořád někomu něco vnucovat, což je vlastně práce na přepážce.

Tyto problémy jste vnímala pouze vy, nebo vás bylo víc?

Společně se mnou odešly další tři zaměstnankyně z deseti. To je skoro třetina zkušených lidí.

Je minulost od současnosti natolik odlišná?

V minulosti fungoval Poštovní úřad, který byl ceněný. Byl brán vážně a měl tradici z minulosti. Pana poštmistra měli lidi rádi, povídali si s ním. Hlavně to byl pořád ten samý člověk. Když onemocněl, a to už muselo být, zastupovala jej jeho manželka. Existoval zde reálný kontakt s lidmi, kteří věděli, že pošta přijde v daný čas. Když jsem pracovala na poště na vesnici, měli jsme náměstkyni, která měla svoje motto: „Aby byli spokojení zákazníci“. Prioritou byl tedy spokojený zákazník a tomu jsme museli všechno podřídit.

Proč tomu tak není i dnes?

Kvůli motorizaci a častému střídání lidí. Každou chvíli jede někdo jiný, nikdo si není jistý, jestli právě dorazily noviny, balíky, klasická pošta, letáky nebo důchody. Každá věc se k zákazníkům dostane v jiný čas a staří lidé to nesou těžko. Byli zvyklí na řád.

Říkáte, že před lety byla práce na poště jiná. V čem přesně?

Dřív se lidé tolik nestřídali a věděli o práci mnohem víc. Dnes je na denním pořádku například vracení zásilek, protože odesílatel se v adrese spletl o jedno číslo a doručovatelé konkrétní lidi neznají. Tím pádem neví, pro koho je balík nebo dopis určen a vrací se na poštu s tím, že je někde chyba. I na přepážkách je obrovský rozsah potřebných znalostí. Od banky, přes pojištění, Czech point a výpisy z katastru nemovitostí, až po klasické poštovní záležitosti a mnoho dalšího. Naučit se všechno je opravdu těžké.

Zaměstnanci nejsou ohledně poskytování těchto služeb předem školeni?

Jsou, ale kvůli častému střídání nejsou schopni to všechno pochytit. Naučí se přepážkové záležitosti, ale pořád se po nich chce velké množství dalších věcí. Vedení okamžitě požaduje, aby uměli všechno. Jenže mladí a noví zaměstnanci pochopitelně všechno neumí.

Co je podle vás největším problémem na pobočkách?

V souvislosti s tím, že se na pobočkách zaměstnanci často střídají, to pak vypadá tak, jak to vypadá. Zákazníci podávají stížnosti a jsou nespokojení. Když byli na poště lidi, kteří práci znali, uměli a dělali ji dlouho, bylo to pro zákazníky lepší.

Vedlejší produkty získaly větší váhu, protože se na nich poště dobře vydělává?

Pošťačina se stala druhořadou záležitostí. Rok od roku byly větší požadavky a nároky na ty druhořadé věci, jako jsou finanční služby a vedlejší produkty – noviny, tikety na Sazku, losy, a podobně. V poslední době se také začalo řešit to, aby pošťačky nabízely místo obyčejného dopisu doporučený, místo balíku balík do ruky. Z toho máte samozřejmě výhody, jenže ta služba už pak „pro lidi“ moc není.

Vy jste s tím, kam pošta směřovala, nesouhlasila?

Já jsem byla takový trochu rebel a odmlouvala. Když jsem řekla, že to není služba pro lidi, bylo mi řečeno, že jim nabízíme sice dražší, ale lepší službu. Každá pošta měla na tyto služby nastavený limit, který musela plnit. Jenže to nebyly jediné problémy. Měli jsme na starost i banky, Českomoravskou stavební spořitelnu a podobně. Bylo toho zkrátka strašně moc.

Co se dělo, pokud tento limit nebyl naplněn?

Když pošta neplnila limity, chodily nám pomáhat zaměstnankyně pojišťovny. To ale nebyla pomoc, nýbrž dozor. Ve finále nad námi stály, a pokud jsme něco nenabídly, tak přišel nátlak. Chodily jsme „na kobereček“ a vysvětlovaly, proč nemáme zařízené úvěry a podobně. Krom toho, že to bylo náročné psychicky, se to odráželo i na platech.

Co vám vadilo nejvíc?

Nejtrapnější a nejotravnější bylo, když jsme museli zavřít přepážku a chodit mezi lidmi co přišli na poštu. Dávali jsme jim letáčky a nabízeli pojištění, úvěry a obecně bankovní služby. Co hodinu jsme se střídali na hale. Každého jsme museli oslovit a něco mu nabídnout. Říkalo se tomu „dny pojišťovny“, které byly jednou za čtvrt roku. Nabízení doplňkových služeb a produktů je dle mého zbytečné a nepříjemné. Na poštu chodí stále ti samí lidi, pak už není komu co nabízet, jen to zdržuje.

Byla pro vás práce za přepážkou náročná?

U přepážek je velká hmotná zodpovědnost. Je to tedy trochu lépe ohodnocené než práce doručovatelek, ale nic zázračného. Já pracovala na pozici administrátorky a měla šestnáct až sedmnáct tisíc čistého. Člověk taky není schopný udržet v paměti všechny změny u bank či tiskopisů. Nejtěžší bylo se z toho množství požadavků nezbláznit.

Klíčová slova: Česká pošta, zaměstnavatel, zaměstnanci, dopňkové služby

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Nový komentář