Když se řekne Čech, svět si vybaví Havla

Václav Havel byl pro mě pojítko mezi minulostí a přítomností. Jeho slova, jeho projevy byli tím nejdůvěryhodnějším v této zemi, co jsem znal. Možná to působí trochu nekriticky, ale pro mě to byl člověk, kterému jsem věřil a dá-li se to tak říct i vzhlížel. Stejně jako další dvě z výše jmenovaných osobností byl i on pro mě člověk, který svá slova dosvědčuje vlastním životem.

Pro někoho byl Havel jen obyčejný buřič, co na sklonku komunismu hloupě bojoval proti režimu. Jenže právě tento, pro někoho hloupý a zbytečný boj, byl tím, čeho si na Havlovi ceníme. Nebýt tohoto boje, nikdy by z šedi tehdejšího konformismu nevystoupil mezi nejuznávanější a nejznámější lidi této planety.

Havel byl idealista a idealisté obvykle dělají pro mnohem praktičtější lidi směšné věci. Bojují proti bezpráví, obětují vlastní pohodlí pro změnu kurzu a občas bojují s větrnými mlýny. Jenže jsou to právě oni, které si v historii pamatujeme a které většinou obdivujeme.

Pro mě byl Václav Havel takový platonovský filosof na trůně. Pro něj nebyla politika smetištěm čísel a slibů. Politika pro něj byla věcí ideálů. Tím čím by pro nás méně praktické a věcné lidi měla opravdu být. Byl to člověk, který hledal v životě důležitější odpovědi, než jestli mají být zdaněny pleny nebo zda-li se má export orientovat na východ nebo západ. Havel byl člověk, který svým životem dosvědčoval každé své slovo. Byl to někdo, ke komu můžeme vzhlížet a kdo může být měřítkem hodnot. Mám jen strach, že s jeho odchodem nezbyl nikdo, kdo by v politice razil podobný směr. Mám strach, že z ní bude zas jen kupčení a handl. Ještě větší strach mám, že celkově nebude znít hlas stejné autority, který by nás upozorňoval, že nejen kus žvance je potřeba k životu a správnému fungování společnosti.