19.01.2021 19:55


Lidé z pohraničí: Přijel k nám starý pán a německy se zeptal, jestli může dál

Autor: Barbora Šturmová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Po druhé světové válce bylo z Československa vysídleno přes dva miliony Němců zejména z pohraničí, odborníci se ale v odhadech počtu odsunutých rozcházejí. Do ledna roku 1946 se mluví o takzvaném divokém odsunu, kdy bylo vysídlování doprovázeno lynčováním, excesy a vraždami německých civilních obyvatel. Svou krutostí proslul například postoloprtský masakr, brněnský pochod smrti, nebo lidový soud v Lanškrouně. Vysídlení Němci museli opustit svou rodnou krajinu, ve které jejich předkové žili po staletí. Ti, kteří odcházeli jako děti, jsou dnes staří lidé a někteří z nich se po roce 1989 přijeli na svůj rodný dům podívat.

Ilustrační foto. Autorka: Barbora Šturmová

 

Studený na Děčínsku: Čtyřiadevadesátiletý pán přijel z 350 kilometrů vzdáleného Suhlu v otevřeném kabrioletu

Jitka Tůmová je předsedkyní spolku Pod Studencem. O historii vesnic, kterých se odsun Němců týkal, chystá už druhou publikaci Život obyvatel v krajině pod Studencem v běhu času, která vyjde 20. ledna.

Jednoho letního dne po roce 1989 přijel za Tůmovou na chatu do Studeného starý muž. Německy se zeptal, jestli může dál. Byl to vnuk bývalého studeneckého starosty. Řekl, že její chalupa bývala před válkou výměnek k jejich statku, který ale už dávno není. „Mně se najednou seply všechny ty informace a cítila jsem vůni máty peprné jako tenkrát, když jsme k němu poprvé s rodinou přišli si domek vybrat. Byl to strašně silný zážitek," popisuje Tůmová. Tímto okamžikem vzniklo přátelství. Muž přijížděl pravidelně do vesnice a vždy s sebou vzal další rodáky, nebo jejich potomky.

„Ten dům máme od roku 1950 k užívání jako rekreační objekt. V pozdější době mě trápilo, že nevím nic o lidech, kteří v něm bydleli předtím," říká. Je ročník 1948 a ve škole se o odsunu učili jen okrajově. Navíc vše bylo podbarvené červeně. „My jsme si hráli s krásným porcelánem, malovanými skleničkami, se šicím strojem Singer vykládaném perletěmi, přitom jsme vůbec nevěděli, že je to po někom, kdo musel vzít na záda mošničku 25-30 kilo, sebrat s tátou babičku, pětileté dítě a jít do neznáma," vypráví.

Postupem času do vesnice začalo jezdit více rodáků podívat se na své bývalé domovy. Narodili se ve Studeném, ale odcházeli jako děti. „Oni ta místa milují možná ještě více než my, protože se tam narodili a jsou tam kosti jejich dědečků a babiček," líčí. Z devadesáti domů zbylo padesát původních. Na místě těch, které byly srovnány se zemí, stojí chaty ve stylu socialistického realismu, které slouží pro rekreaci. „Ti lidé, kteří tam mají chatu, nevědí, že jejich chata stojí na základech mlýnu z roku 1620. A nevědí, jak se jmenoval mlynář a že mlynářka byla osmnáctkrát těhotná a že jí všechny děti zemřely. I proto o tom píšu publikace," vypráví.

V roce 2018 pořádal její spolek akci k odhalení opravené sakrální památky a výročí založení Československa. Přijel tam i Oswald Kittel, který pochází ze sklářské rodiny sudetských Němců. Za nějaký čas projevil zájem se s Tůmovou setkat. Chtěl vidět fotografie a zjistit informace o své rodině. Díky tomu, že Tůmová píše publikaci, mohla dát Kittlovi veškeré informace i fotografie. Nevěděl například, že je příbuzensky spjatý i s panem Heinrichem, jehož rodině patřila chalupa Tůmových.

Přijel z 350 kilometrů vzdáleného Suhlu v otevřeném kabrioletu. „Když přijel, řekl mi, že bychom se neměli dívat do minulosti, ale jít do společné budoucnosti. Řekl, že je to to nejmenší, co může udělat, protože jeho národ způsobil celosvětovou katastrofu. A pokud jsem ochotna ho přijmout, nabídnout kávu a čaj a nedívat se na něj nenávistným pohledem," popisuje. Strávil na návštěvě čtyři hodiny. Poté mu dovezla do hotelu v Kamenici slíbené fotografie. Druhý den ráno sedl do auta a ve tři hodiny odpoledne přišel Tůmové e-mail, ve kterém stálo: Drahá přítelkyně, jsem v pořádku doma. „V ten moment se nahrnuly slzy do očí," říká.

Mluvili i o tom, jak vypadal odsun. Kittelovi bylo v té době 18 let. S rodinou byli umístěni ve sběrném táboře, odkud utíkal do svého domu pro jídlo. Naproti byla hospoda, kde bydlel muž, který Kittela znal. Když si všiml, že se v domě naproti svítí, vzal pušku a začal po Kittelovi střílet. Nakonec utekl, i když ho střelec pronásledoval na motokole po polích. „Oni se znali, ten chlap věděl, o koho jde," líčí Tůmová. „Pak tam přišli lidi, kteří si mysleli, že tu budou pěstovat úžasné plodiny, když se tu nedaří ani bramborám. Zmar, jenom zmar," dodává.

Haukovice na Olomoucku: Předchozí majitel ho nechtěl pustit ani na zahradu, a tak se díval přes plot

Ne všichni přijali původní majitele domu s otevřenou náručí. Do vesnice, kde bydlela Brigita Ptáčková, jezdili rodáci také. Ta ale byla jedna z mála, kdo je pustil prohlédnout si rodný dům.

Ptáčková bydlela ve druhé polovině devadesátých let ve vesnici Haukovice na Olomoucku. Vesnice byla před válkou obývána pouze německými obyvateli. Po válce byly všechny rodiny odsunuty. Z původních obyvatel zůstala jen jedna, protože byla česko-německá. Otec té rodiny se nevrátil z války, ale zůstala jeho žena s dětmi. „Mluvila jsem se starou paní o odsunu a říkala, že to bere jako křivdu. Sice jí zůstal dům, ale zmizeli všichni lidé, se kterými vyrůstala," říká Ptáčková.

Dům koupili od člověka, který ho získal poté. „Byl to snad nějaký důstojník, mluvili o něm jako o lampasákovi, my jsme ho v životě neviděli, dům jsme kupovali přes realitku," popisuje Ptáčková. Do vesnice občas přijížděli Němci, staří lidé, podívat se na domy, ve kterých se narodili. „Do našeho domu každý rok přijížděl jeden starý pán. Myslím, že se jmenoval Kraus," vypráví. Když jednou přijel, rodina ho pozvala dál. „Byl takový potěšený, že si to tam může prohlédnout. Říkal, že si to pamatuje úplně jinak," líčí. Poseděli, popovídali. Starý pán vyprávěl o životě v Mnichově. Zeptal se, jestli bude moci přijet i příště. Souhlasili. Vždy přišel k zahradě a zeptal se, jestli může dál. Pokaždé si vše obešel a rodina mu ukázala, jak nově vymalovali, nebo předělali podlahu.

V domě se narodil. Při odsunu byl v pubertě a poté odešel do Mnichova. „O odsunu moc mluvit nechtěl. Říkal, že je napřed z toho domu vyhnali a museli tábořit několik dní u rybníka za obcí. Potom je odvezli. Byl velmi mladý a myslím si, že se na to snažil nějak zapomenout," vypráví Ptáčková. Velmi stál o to, aby se mohl do domu podívat. Předchozí majitelé ho nepustili ani do zahrady. Vždy stál za plotem a koukal se. 

Do vesnice jezdilo více německých rodáků. Ptáčková se s jedněmi potkala, když byla s dětmi na procházce. „Byli z toho přístupu lidí takoví rozčarovaní, protože je nechtěli pustit dovnitř. Ale koukali se přes plot a všimli si, že v domě, ve kterém se narodili, má prase chlívek a podobné věci," vysvětluje Ptáčková. „Myslím, že tenkrát kromě mé a té česko-německé rodiny s Němci nikdo nekomunikoval," dodává. Domnívá se, že se báli, nebo měli špatné svědomí, že bydlí v domě, který nebyl jejich. Ve vesnici se o tom vůbec nemluvilo.

Sama Ptáčková je z česko-německé rodiny, a tak s těmito lidmi soucítila. „Člověk něco buduje a pak ho odtamtud někdo vyšoupne a on nemá ani nárok na nějakou náhradu a může si vzít jenom raneček. Bylo to nespravedlivé," říká. Její babičce, která bydlela v Poličce, zachránil život český domovník. Babiččinu sousedku maďarského původu někdo zabil. „Vyprávěla, že když projížděla Poličkou, docházelo vysloveně k lynčování," líčí. Ještě jako dítě jezdila s babičkou do Poličky v 70. letech. „Vždycky mi ukazovala a říkala: tak tady bydlí lidi, co mají naše rádio," vypráví. Pamatovala si, kdo jí, co sebral.

Klíčová slova: Sudety, pohraničí, odsun Němců, vysídlení, Československo

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Láska moja | 20. 01. 2021, 14:06
MOC SE MI TO LÍBILO
Tomáš Machač | 20. 01. 2021, 13:30
Každý národ má svou národní ostudu. Před každou kritikou jiných bychom si měli především připomenout tu svou.
Jitka Tůmová | 20. 01. 2021, 13:04
Pro paní Filomenu Jičínskou. Domek byl výměnkem ke statku, který zcela zničili dosídlen, kteří jez získali příchodem po 2. světové válce. Povětšině to byli lidé, kteří následovali zlatokopeckou éru, ale přesto si ještě chvilku užívali majetku, který v domech zůstal. Pálili okny, dveřmi a když byl dům jak bezzubá ústa stařenky tak šli o dům dál. Náš domeček byl na úřadech vedený jako zbořeniště, stejně tak jako velký statek. Tatínek domek kupoval v roce 1962, ale od prvního dne, kdy jsme tam přišli jsme hlavně opravovali a pracovali. Historii tohoto domu znám až k roku 1775, velký statek byl patrně v obci již mnohem déle. Váš dědeček neměl ještě domek zaplacený, tím chcete naznačit, že dědeček byl dosídlencem, že? Ale vesnice zachránili chalupáři = rekreanti. Jen nikdy to rekreace nebyla. až do dnešních dnů to je hlavně práce, starost a dřina, to mi věřte. To jenom na vysvětlení pravidel. O odsudku, chtěli do Říše se já zmiňovat nechci a rozhodně nebudu. Mnozí dnes také za koblihu udělají ledacos. Jak jsem řekla jsou lidé dobří a nebo špatní, na národnosti nezáleží ... Podívejme se co se děje v celém světě. Lidstvo je nepoučitelné.
Milan Skořepa | 20. 01. 2021, 12:30
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Úplně přesně to vystihuje tuto situaci.
Filomena Jičínská | 20. 01. 2021, 10:14
Chtěli sudetští Němci do Říše? Chtěli! Tak tam jsiou. Kdyby tady zůstali, tak by to dopadlo stejně jako když nám před 80 lety zabrali pohraničí. - Je ovšem pravda, že do pohraničí se převážně po váklce stěhovali zlatoikopové, kteří mu nijak neprospěli. - Jedna věc mě však zaráží: autorka článku píše, že od r. 1950 měli domek k rekreačnímu používání. Asi byla někde jiná pravidla, protože když mi v roce 1957 zemřel dědeček ve šluknovském výběžku a neměl domek ještě plně zaplacený, nedovolily nám tehdejší úřady si ho ponechat na rerkreaci s tím, že zbytek doplatíme, a ani již zaplacené peníze nám nevrátili. Odvolání nebylo nic platné.
Tome | 20. 01. 2021, 08:08
Nespravedlnost, no nevím. Spousta Čechů musela udělat to samé, když nám zabrali pohraničí. A nemusíme se bavit jak dopadli někteří z nich. Samozřejmě se mezi Němci našli lidi co nesympatizovali s Němci. Ale bohužel odsun byl opravdu jediným možným řešením. Pro pohraničí bohužel. Jelikož Sudety byly krásné!