05.04.2020 14:44


Mediální masáže oslabují vnitřní síly lidí, já jsem ale většinou optimista, říká psycholožka Marta Romaňáková

Autor: Pavla Sychrová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Omezení sociálního kontaktu může v lidech vyvolat různé pocity. V médiích najdeme řadu rad, jak se v této době chovat. Lidé, kteří situaci psychicky nezvládají, se obrací na psychology nebo psychiatry, jejichž dveře jsou otevřené. 

Brněnská psycholožka (Foto: Marta Romaňáková)

Brno - Marta Romaňáková je brněnskou psycholožkou, jejíž ordinace klinické psychologie poskytuje služby i ve stávající situaci. Teď se musí vypořádat s vlnou nových pacientů, kteří se ozývají od začátku pandemie. "Uvěznění v domácím prostředí, spolu s existenciální obavou, vede lidi k vyhledání pomoci," říká Romaňáková. Nastalá situace ale pozměnila její dřívější plány v nové pracovní pozici na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a zároveň ji postavila před mnoho nových a překvapivých změn a také únavu.

Máte teď v práci kvůli pandemii nával? 

Moje ambulance funguje víceméně normálně. Chodí pacienti, kteří jsou objednaní delší dobu. Několik se jich odhlásilo kvůli obavám z cestování. Zvláště pak, pokud bydlí ve vzdálenějších oblastech jako Prostějov, Uherské Hradiště, Olomouc nebo Znojmo. 

Rozhodla jste se tedy pro jinou formu konzultace než tu osobní? 

Velká část klientů se zajímá o možnost spolupráce online, což je určitě něco nového a výjimečného. Co také přibývá, jsou telefonické konzultace s krizovými pacienty, kteří jsou v mé ambulanci noví a pouze si vyhledali telefonní číslo. S tímto se v takové četnosti setkávám až nyní.

Z jakého důvodu se vám ozývají? 

Velká část těchto volajících jsou lidé, kteří se na mě obracejí v panických stavech, či silnějších úzkostech. Cítí se být osamělí. Uvěznění v domácím prostředí spolu s existenciální obavou lidi vede k vyhledání pomoci. Vnímám to jako adaptivní chování v této situaci. Z tohoto pohledu mohu odsouhlasit, že je nyní větší tlak na poskytování odborných služeb psychologů, velmi pravděpodobně i psychiatrů.

Co je pro vaše pacienty nejčastějším problémem? Strach a panika?

Jak už jsem zmínila, úzkost je nejčastějším symptomem. Současně s ní ale i napětí, různé konflikty, onemocnění běžnější než COVID-19, která i v této době jsou. Stačí, aby se tyto nemoci objevily v tak zátěžovém období a pacienti je pak hůře zvládají. Taky zmiňovaná osamělost nebo sociální izolace vede člověka k tomu, aby si vyhledal nějaký kontakt. Vnímám to tak, že na začátku jsme měli ještě dostatek jakýchsi vnitřních sil, abychom věci dokázali vidět pozitivně. Časem a s náročností situace tyto síly ubývají. Je nutné vzpomenout mediální masáže, neradostné prognózy do budoucnosti s mnoha omezeními našich životů a podobně. To, že se nás tedy dotkne nějaká úzkost, nemusí být vůbec ojedinělé. Já jsem však optimista. Očekávám, že bude ze dne na den lépe. 

Jak tuto situaci vidíte vy? Nemáte občas nutkání zamknout ordinaci a jít domů?

To také každý den dělám (směje se). Zamykám dveře a odcházím. Obvykle se snažím vycházet vstříc každému, kdo potřebuje pomoct a obrátí se zrovna na mne. Nicméně už jsem v této době zažila pocit vyčerpání. Rozhodla jsem se mobil od půl desáté večer vypínat. Do rána si nechávám čas pro sebe, abych se mohla zregenerovat. 

Co všechno se pro vás změnilo? 

Zážitků v této době mám opravdu spoustu. První bylo nastavení ambulance tak, abychom se vzájemně chránili - klient i já a zároveň si však zachovali jakousi blízkost a důvěru terapeutického vztahu, který se jeví jako nezbytný. Používání roušek je samozřejmost. Nepodáváme si ruce, pacienti chodí po jednom a nečekají v čekárnách. Umývají si ruce na začátku i konci sezení a využívají dezinfekčních prostředků v ambulanci. Sedíme vždy alespoň dva metry od sebe. 

Máte i nějakou špatnou zkušenost?

Velmi zvláštní byla situace s přidělováním ochranných pomůcek zdravotníkům Jihomoravského kraje. Nic horšího jsem snad ještě nezažila, než když jsem po hodinovém čekání v pavilonu E dostala pár jednorázových roušek. Toto množství nevystačí ani na jeden pracovní den. Avšak jejich přidělení bylo vázáno na nutnost prokázání totožnosti, předložení občanského průkazu, použití oficiálního razítka ordinace, dokonce podpisem pouze za použití vlastní propisky. To vše pod dozorem strážníků městské policie. Bylo mi to upřímně líto, že tolik lidí, námahy a energie bylo vynaloženo pro pár jednorázových roušek. Přijde mi strašné, že to funguje takto. Musím dodat, že jsem předem avizovala odpovědným osobám, které roušky vydávali, že pokud by materiál, který dají mne, mohl pomoci zdravotníkům v první linii, ráda jim je přenechám. Nepočítala jsem tedy ani s tím, že bych nějaké ochranné pomůcky od státu vůbec dostala. Setkala jsem se ale také s velice milými reakcemi mých klientů, kteří šili roušky, které mi následně dali jako dárek. Bylo to od nich velice milé. Vážím si toho. 

Myslíte, že je fajn v tuto chvíli trochu zpomalit, nebo by lidé spíše měli zůstat v nějakém pravidelném rytmu a vydržet? 

Vnímám to tak, že režim je velice nápomocný. Vědět, jak bude vypadat můj den i v tomto období karantény, může být prospěšné. Režim ano. Ale režim takový, který kopíruje možnosti, jež máme. Mně pomáhá vědomí toho, že pokud chci využít tento čas, je to právě teď, kdy je to možné. Pandemie jednoho dne skončí! Pokud si chci dát například seriálový maraton, tak teď. Podobně i s přečtením knížek, které mi několik let leží na nočním stolku a nemám na ně čas. Ten čas je teď. 

Pro spoustu lidí je rok 2020 zatím katastrofa, i pro vás?

Katastrofu si umím představit ještě trošku jinak. Myslím si, že vždy je možné se dívat na figuru a pozadí. Mohu vidět figuru, tedy to, co je v popředí mého zájmu a říct si, že je to katastrofa. Pak si ale nevšimnu pozadí, tedy toho, co mi to přináší. Nebo vidím benefity - co mám nyní jako možnost, příležitost, dárek a katastrofa jde do pozadí. Hodně záleží na úhlu pohledu. 

Vím, že jste měla být přednášející na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Těšila jste se na tuhle novou roli, nebo jste měla nějaké pochybnosti? 

Od začátku tohoto roku jsem v týmu přednášejících na Filozofické fakultě. Je to pro mě nová zkušenost. Respektive byla by, kdyby na samotnou přednášku došlo. Nicméně připravuji materiály, které svým studentům prostřednictvím informačních technologií předám. Současně ale musím říci, že jsme s týmem kolegů, kteří učí stejný obor, měli několik odborných setkání. Už jen fakt, že jsem se mohla dostat mezi takto vyjímečné lidi je velkým povzbuzením a považuji si toho. Mým šéfem se stal pan profesor Hrdlička. Jeho nadhled, inteligentní humor, rozvaha a preciznost mne fascinují. Působí přesně tak, jak si roli profesora představuji. Dalším mým kolegou je doktor Julek Kuric. Úžasný psychoterapeut, jehož zprávy z vyšetření čtu se zájmem, kde se ukazuje, jak má blízko ke svým klientům. Jak je citlivý, laskavý a milý. Pan doktor Milan Pilát, u kterého si všímám rozvahu, klid a nadhled. Všichni jsou samozřejmě velmi erudovaní s bohatými lektorskými zkušenostmi. Mám se tedy od koho učit. Úsek vede pan profesor Blatný. Je to takový spojovací prvek nás všech. Věřím tomu, že společně můžeme přispět našim budoucím kolegům.

Jaká životní role je pro vás nejdůležitější? 

Moje pracovní role je samozřejmě velmi důležitá. Nejen proto, že prací trávím většinu svého času, ale také proto, že v ní vidím prospěšnost. Moje stěžejní životní role je v mé rodině. Naplňují mne také kamarádské a přátelské vztahy. 

Máte nějakou radu nebo rady, které pacientům nebo sobě nejčastěji dáváte? 

Velmi se snažím neradit jiným s jejich životy. Mám dost práce s tím mým (směje se). Někdy se ale stane, že musím nějaké moudro sdělit. Bylo by to takto: Ujasnit si, co chci a najít způsob, jak si za tím jít. Zachovat si dobrou mysl. Tehdy je člověku většinou fajn. 

Klíčová slova: psycholožka, Marta Romaňáková, rozhovor, publicistika

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.