08.04.2015 11:50


Muzikál Johnny Blue nabízí barevný koktejl tónů do pohody

Autor: Turková Markéta | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Slepý zpěvák Johnny Blue upíše duši ďáblu, ale zachrání jej láska. Zase jeden Faust. Příběh starý jak peklo samotné, až klišé. Původní německý muzikál autora Ralpha Siegela na české jeviště dopravil režisér Stanislav Moša. Naservírování barvité podívané se ujali herci Městského divadla Brno, impozantní výkon předvedla Andrea Březinová v roli Satany. Moderní zpracování rušila staromódnost romantických monologů a příliš ostrá světla.

Roli Johnnyho Blue v české adaptaci ztvárnil Dušan Vitázek. Hrdina stejnojmenného muzikálu je slepec, který si pouličním hraním přivydělává, aby pak svou milovanou Marii mohl vzít na večeři do nejdražší hamburské restaurace. Na ulici potká vypočítavého kámoše Freda (Alan Novotný), jenž zatouží dělat hlavní postavě manažera. Johnny zvítězí v pěvecké soutěži, avšak svou duši půjčí za zrak ďáblu Sataně (Andrea Březinová). Ta mu postupně nabízí celý svět. Klasický faustovský příběh o zaprodané duši, jemuž kvůli zasazení do současnosti škodí více než pohádkové rozuzlení samotný hlavní hrdina. Ovšem bez něj by muzikál nevznikl.

Satana je ideální zlo současnosti v podání Andrey Březinové

Johnny se představuje jako opilec a zoufalec. Pokud se člověk nezamyslí nad množstvím nešťastných lidí bez lahvinky, mohlo by mu ho být i líto. Bohužel Vitázkovi úloha chudáka nesedla a slzu z diváka loudí jen dojemným zpěvem. Co však nedal do role na začátku, dohnal, když jeho postava získala zrak. Flámy si vysloveně užívá a obecenstvo mu to věří. Uchvacující jsou role záporné. Satana Březinové sice nesmrdí sírou a nevzbuzuje děs, v červených kuželech světla se však tiše, nenápadně a lákavě vtírá pod kůži. „Tyátr, když začne se hrát, hned svět v hrsti mám,“ zpívá několikrát Březinová a má pravdu. S korunou na hlavě, zvučným hlasem a ďábelskou délkou šortek představuje ideál zla současnosti.

 

Muzikál nabízí pestrou směsici žánrů. Popík, gospel, folklor i reggae. Otázkou zůstává, zda autoři vsadili na pestrost záměrně, nebo je jen důsledkem rychlého splácání kvůli nedostatku času. Tak či tak, hudba je chytlavá a nejeden si při ní podupává. Navíc kontrast akustické a elektrické kytary dokreslil úpadek Johnnyho i umělecky. Inu Siegel, který skládal pro soutěž Eurovize a na přelomu osmdesátých let produkoval i tvorbu Karla Gotta, je zkušený autor. Z hlavy na paty staví tradici pekla do současnosti, když při kresbě pentagramu zpívá Satana jak Sestra v akci. Zlo totiž není strašidelné, ale nabízí - ačkoliv ne zadarmo - spásu.

 

O slepých jen v dobrém, ale s humorem

Dušan Vitázek svým hlasem dojal nejednu divačku.Mošovu českému zpracování pochvalme vtip. Kameňáky o klučičích rošťárnách sice pobaví jen ty, kdo je neznají, avšak situační humor založený na kráse češtiny neomrzí. I když si bere na paškál slepé, není to nemístné. Rande na slepo, esemeska před slepeckými brýlemi s výrazem „to čumíš“ a hláška o konkurenčním duu Bílá-Hůlka jednoduše pobaví. Poučený divák pak poznává pohyby Gotta v podání bravurního Novotného (Fred), přičemž za takové vrtění pánví by mu pogratuloval i porotce hvězd, co tančí, Chlopčík.

Zatímco první dějství se ne a ne rozjet, druhé nabere nosnou dynamičnost. Nápadité choreografie, střídání oblečků. Ačkoliv nelze očekávat Broadway show, blyštivé kostýmky i s péry na čelenkách jsou součástí některých scén. V džínách tanečníci skáčou, v plesovkách odtančí valčík. Na scéně se mihne i Caesar, papež a Hitler - geniální vrchol zápletky, při níž je generálem vzduch vířící taktovka dirigentky Emy Mikeškové. To vše strhává a baví.

 

Nicméně modernímu pojetí škodí romantická představa 19. století. Ačkoliv Holišová (Marie) hraje bez zaváhání, do chování její hrdinky by se obula nejen feministka. Johnny na ni řval, odstrčil ji doslova na dno, až by se nikdo nedivil, že ji uhodí. A Marie? Opět zahazuje hrdost a Johnnyho rve ze chřtánu stvůry. Ach, ten Goethe. Téměř okamžité svlečení se z kůže zla by Johnny ve skutečnosti také nezvládl, avšak přejme mu happy ending s návratem na lavičku v parku, v západu modrého reflektoru.

Opona se stahuje, potlesk, v šatně si berete kabát, nastupujete do tramvaje, uleháte do postele. A v hlavě stále zní ta zatracená melodie: „Blue, Blue, Johnny Blue.“ Muzikál, jenž dává abstraktnímu boji dobra a zla lidskou tvář, je vedle klasických Koček (taktéž v repertoáru Městského divadla Brno) trochu nevšední a neporovnatelný. Ačkoliv nabádá k zamyšlení, chce především bavit, což se daří. S nadsázkou lze pak dodat, že nepříjemně silná světla poskytla divákovi také slepeckou zkušenost, takže domů odcházel v tomto směru poučen.

Na půl realita, na půl pohádka. Johnny Blue, muzikál, při jehož hodnocení záleží, na jakou vlnu se člověk zrovna naladí. Sieghelovo dílo převzaté Mošou však nikoho neurazí, ba naopak nabídne jednoduše stravitelný koktejl tónů a barev do pohody. 

Klíčová slova: recenze, muzikál, Johnny Blue, Městské divadlo Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.