02.03.2014 11:13


Na cestě kolem světa chci ujít sto tisíc kilometrů, říká poutník Petr Hirsch

Autor: Barbora Božková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

V červnu 2010 se vydal na pěší pouť z rodného Dvora Králové nad Labem do španělského Santiaga de Compostela. V cíli se rozhodl putování ještě prodloužit, nakonec na cestě strávil dva roky a ušel šestnáct tisíc kilometrů.

Audio

    Čtyřiatřicetiletý poutník Petr Hirsch mluví o plánované pěší cestě kolem světa.
         
    Autor: Barbora Božková

Pro čtyřiatřicetiletého počítačového specialistu Petra Hirsche se pěší putování stalo vášní. Letos v červnu vyrazí na první etapu cesty kolem světa. Za dvacet let by chtěl ujít sto tisíc kilometrů.

 

Jak se z počítačového odborníka stal poutník, který strávil dva roky života na cestě?

Možná toho sezení u počítače bylo až příliš. Postupně jsem objevoval svět kolem sebe a ten virtuální mi už nestačil. Největším hybatelem byla pro mě nespokojenost. Rozpadal se mi osobní život, přicházelo stále víc otázek, na které jsem nenacházel odpovědi. Začal jsem hledat kolem sebe, byl jsem zmatený. Toto období, kdy najednou pořádně neznáte svou identitu, se nazývá psychospirituální krize.Petr Hirsch se letos v létě chystá na první etapu pouti dlouhé sto tisíc kilometrů. Foto: Barbora Božková


A pěší chůze vám pomohla znovu najít sebe samého?

Od dětství si pamatuji, že tělo má rádo pohyb. Chůze mi přišla nejpřirozenější, začalo mě fascinovat pěší překonávání velkých vzdáleností. Pak jsem objevil síť evropských dálkových tras, dohromady jich je dvanáct. Přišlo mi neuvěřitelné, že se dá chodit tisíce a tisíce kilometrů napříč kontinentem. Před pěti lety jsem vyrazil na Krétu. Chtěl jsem ostrov poznat jinak než jen válením se na pláži, tak jsem tam nachodil čtyři sta kilometrů. Zároveň jsem na místě potkal lidi, kteří mi řekli o svatojakubské cestě.

Myslíte cestu do Santiaga de Compostela, k údajnému hrobu svatého Jakuba?

Ano. Na webových stránkách občanského sdružení Ultreia, propagujícího mimo jiné putování z Česka do Santiaga, jsem se dozvěděl základní informace o poutnictví a jeho propojení s křesťanstvím. To vše ve mně půl roku zrálo, až jsem se jednoho rána vzdal bezpečného přístavu u obrazovky počítače a vyrazil na cestu.

Litoval jste někdy svého rozhodnutí vydat se na cestu? Člověk je přece jen zvyklý na své pohodlí, počasí občas poutníkovi nepřeje, cestou můžou nastat také zdravotní problémy.

Těžké okamžiky samozřejmě přišly. V létě v Rakousku na horách mrzlo, dlouhé dny i pršelo. Bylo to vysilující, ale pochybnosti jsem neměl. Myšlenka dojít do Santiaga byla silná. Jindy bylo kluzko, zlomil jsem trekovou hůl a praskla mi přezka u batohu. Maličkost, která vám drží bederní pás, když jste ale v horách mimo civilizaci, máte pocit, že cesta končí. Přezku jsem nakonec provizorně zafixoval a za několik hodin koupil ve vesnici novou. Přes svůj dvacetikilový batoh jsem si připadal lehký, odlehčený od životních břemen. Táhlo mě to dál a dál.

Do Santiaga jste doputoval, proč jste se rozhodl pokračovat v cestě i poté?

Už na cestě Rakouskem mi můj vnitřní hlas řekl „Ty půjdeš dál, Santiago pro tebe není konečná“. Jelikož byl prosinec, rozhodl jsem se pokračovat na jih. V říjnu 2011 jsem došel až do Janova, tam jsem po sedmnácti měsících a deseti tisících kilometrech cestu přerušil. Čtyři měsíce jsem strávil u přátel ve Švýcarsku, kde jsem potkal přítelkyni a spolu s ní vyrazil na Jeruzalém. Předtím jsem poctivě šlapal o samotě, to sebepoznání bylo úžasné. Najednou jsem ale musel všechno rozhodovat a řešit s druhým člověkem. Společná cesta nám nešla tak dobře, takže od Albánie jsem zase pokračoval sám. Když se rozhodnu, že chci někam dojít, prostě tam dojdu, ať to stojí, co to stojí. Přítelkyně za mnou pak přiletěla na posledních čtrnáct dní. Do Jeruzaléma jsme došli společně 26. prosince 2012, den nato jsem tam slavil narozeniny. Druhá část měla šest tisíc kilometrů, v součtu trvala deset měsíců. Osobně ale obě části vnímám jako jednu pouť, celkem jsem byl osm set dva dny na cestě. Prochodil jsem čtvery boty, v prvních jsem došel až na Gibraltar, ty poslední mám od Albánie dodnes.

Mapa dvouleté pouti Petra Hirsche, na které ušel šestnáct tisíc kilometrů. Foto: Archiv Petra Hirsche. Mapový podklad: © OpenStreetMap contributors, http://www.openstreetmap.org/copyright .

Na jaké nejzajímavější místo vás cesta přivedla? 

Celá cesta byla to nej. Od prvního do posledního kroku to bylo jedno velké dobrodružství, včetně setkávání s místními lidmi. Přicházel jsem jako cizinec, který nemluvil jejich řečí, nevypadal dvakrát důvěryhodně, lidé se mě ale nebáli, naopak mi podali pomocnou ruku. Vrcholem je pro mě lidská dobrota, pohostinnost, víra a láska, které jsem měl možnost na různých místech té cesty přijímat.

Vždycky jste se setkal s dobrým přijetím ze strany místních? Nebo jste zažil i situaci, kdy tuhl úsměv na rtech? 

Devadesát procent setkání bylo příjemných. Nejstresovější situaci jsem zažil v horách v Turecku. Po třech dnech bloudění jsem narazil na rodinu žijící osaměle v kamenném domku. Nemluvili anglicky, ale usmívali se na mě a přijali mě k sobě domů. V jednu hodinu ráno jsem pak nad sebou uviděl ozbrojené komando, muži se samopaly mě vyvedli ven a šacovali mě. Ráno mě odvezli na policejní stanici, kde jsem se dozvěděl, že se v oblasti pohybují tři podezřelé osoby, nejspíš teroristi. Policie proto do hor vypravila devítičlenné komando, které ovšem našlo jen jednoho českého poutníka. Vůbec přitom nevypadali jako policisté, měli jen maskáče a samopaly. Shodou okolností jsem dva dny předtím potkal v té oblasti lesníky, kteří mi říkali, ať do hor nechodím, že tam jsou teroristi. Věta mi běžela hlavou, když jsem v zimě – byl konec listopadu – stál před domkem a čekal, co se bude dít. Teprve na policejní stanici jsem uvěřil, že jsem v bezpečí.

Poutníci často prosí o přespání na farách. Byli k vám kněží vstřícní?

V Limassolu na Kypru na mě kněz zavolal policii, protože jsem nechápal, že mě nechce nechat přespat. To mě mrzelo. Předtím jsem totiž byl dva měsíce v Turecku, kde mě odmítli jen jednou. Bez problémů jsem tam spal v mešitách i před nimi. A na Kypru na mě první kněz zavolal policii. To se člověk musí naučit přejít. Na druhou stranu se mi ale mnohokrát stalo, že mi lidé prostě věřili a nechali mě přespat u sebe doma, na zahradě nebo ve stodole. Cítím vůči těm lidem vděčnost. Mnoho nocí jsem strávil i spaním pod širákem, také na autobusových zastávkách, veřejných toaletách, asi dvakrát jsem spal pod mostem. Ani do restaurací jsem nechodil, jídlo jsem si připravoval na kempingovém vařiči. Cesta mě celkem vyšla na dvě stě padesát tisíc korun, druhou etapu jsem absolvoval jen díky darům rodiny, přátel a sympatizantů.

Dokážete si představit, že byste na cestě strávil celý život?

Že bych teď vzal batoh a vrátil se za dvacet let nebo vůbec, to ne. Jsem v Česku rád, mám tu své kořeny. Zároveň je ale ve mně nějaké zvíře, třeba medvěd, kterého láká dobrodružství, chce poznávat různé kultury a způsoby života. Fascinuje mě, jak lidi chůzi rozumí. I když někam přijdu jako vagabund, špinavý a s velkým batohem. Přesto věřím, že se jednou usadím.

Nejdřív ale máte v plánu pěší cestu kolem světa. 

Celý život jsem něco sbíral, teď jsem se rozhodl sbírat zkušenosti. Nemusím je nikde skladovat a přináší to užitek i lidem okolo. Na své dvouleté pouti jsem zjistil, že někteří lidé obešli celý svět, někdo za rok a půl, jiný za deset let. Například Kanaďan Jean Béliveau ušel mezi lety 2000 a 2011 sedmdesát pět tisíc kilometrů. Po návratu z Jeruzaléma jsem začal také připravovat projekt pěšího putování kolem světa. Nechci ale být deset let jen na cestě, proto poputuji na etapy. Chci vždycky část roku být v Česku a pak navázat tam, kde jsem předtím skončil. Zpátky z jednotlivých etap se budu vracet letecky či jiným dopravním prostředkem. Stále hledám způsoby, jak cestu financovat. Pracuji ve svém oboru, zároveň hledám sponzory. Věřím, že podpora od lidí či firem se najde.

Kdy se vydáte na cestu?

Vyrazím letos v červnu, první etapa bude odlehčená, pětiměsíční, ujdu maximálně čtyři tisíce kilometrů. Chtěl bych chůzí pospojovat všechna hlavní města světa – do té míry, jak to bude možné technicky a bezpečnostně. Letos chci dojít na sever Norska do Trodenheimu, jemuž se říká severská Compostela. Příští rok se vydám přes Švédsko do Polska, postupně se začnu stáčet na Indii, Indonésii. Pak projdu Jižní Amerikou, Severní Amerikou, přes Anglii se vrátím zpátky do Evropy. Dál asi do Afriky a cestu uzavřu přes Blízký východ. Počítám, že po etapách mi pouť kolem světa může trvat dvacet let a ujdu při ní sto tisíc kilometrů. Na různých místech chci sázet stromy míru. Věřím, že chůze přivádí jedince k míru. Kdybychom začali putovat všichni, byli bychom vůči druhým lidem mírumilovnější.



Klíčová slova: pěší pouť, poutní místa, Santiago de Compostela, Jeruzalém, poutník, cesta kolem světa

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.