21.11.2017 00:41


Na tyfloturistických akcích se lidé dívají srdcem. Nevidomé děti chodí po skalách i běžkují

Autor: Zuzana Formánková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Turistické, skautské a jiné zájmové oddíly sdružují mnoho dětí, které se o víkendech a prázdninách věnují v přírodě volnočasovým aktivitám. Nejinak je to i s dětmi nevidomými a slabozrakými. Tyfloturistický oddíl, fungující už téměř čtyřicet let, organizuje pro mladé lidi s hendikepem různorodé akce. Někteří z nich se zúčastnili i Svobodek: víkendové akce v Adršpašsko-teplických skalách.

Teplice nad Metují – U vlaku se rozloučí s rodiči a pak celý víkend chodí po výletech ve skalách, pošťuchují se mezi sebou, neradi vstávají a po večerech si třeba zpívají. Jsou to prostě děti jako každé jiné: jen ne všechny jsou věkem nutně děti a vidí buď hůře, nebo vůbec. „Všichni účastníci s námi jezdí od útlého věku, proto jim říkáme děti, i když už je jim někdy i přes pětadvacet,“ vysvětluje organizátor akce Tomáš Haase. Někteří účastníci se navíc potýkají i s mentálním postižením nebo autismem.

Šest takových vyrazilo na Svobodky, víkendovou akci Tyfloturistického oddílu pořádanou k datu Sametové revoluce. „Účastníky máme z různých koutů republiky, i když turisťák začínal jako pražský. Tábory se pořádají zvlášť pod brněnskou a pod pražskou záštitou, na akce během roku s námi ale jezdí všichni dohromady,“ říká členka sdružení Jana Kožnarová, která v oddíle působí už šestnáct let. Všichni vedoucí jezdí bez nároku na odměnu a nových dobrovolníků je pomálu. S hrazením akcí, za něž rodiny platí jen nízké částky, pomáhá projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška.

Akce je to komorní: s šesti „dětmi“ vyráží vlakem do chaloupky v Teplicích nad Metují sedm dospělých. Tady to přispívá k pohodě bez známek stresu, jsou ale akce, na kterých je přečíslení vedoucích prakticky nutností. Zejména na jarním lyžařském výcviku musí mít každý slabozraký č nevidomý svůj dohled, více dobrovolníků se musí najít i při sjíždění řeky na počátku léta. Podzimní výletová akce je jedna z těch méně adrenalinových.

Děti po čtvrtečním příjezdu do studené chaloupky fasují čaj a rovnou si „podepisují“ hrníčky, které budou jejich po celou dobu pobytu. K tomu slouží klubko všemožných provázků, které si účastníci podle vlastní libosti zavážou a pak je spolehlivě poznají. Při večerním rituálu před spaním, kdy se děti i dospělí drží v kruhu za ruce a rekapitulují končící den, se některé děti nadšeně hlásí o lezení po skalách.

Svobodky se nesou v pohodovém tempu, podobně jako velká část akcí v průběhu roku. Děti ani dospělé například nevyhání z postele brzký budíček. „Líbí se mi, jak se všechno děje přirozeně, bez umělého plánování dopředu a dlouhého vymýšlení programu,“ vysvětluje jedna z vedoucích Zuzana Součková. To potvrzuje i patnáctiletá Nela Franková, která už se chystá začít jezdit jako praktikantka. „Na táborech a větších akcích potkám víc lidí, kteří takhle během roku nejezdí. Tady se mi zase líbí, že je nás pár a máme tak mezi sebou hezké vztahy,“ popisuje žačka pražské Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené.

Během akce chtějí dospělí nejen vytvořit dětem hezkou vzpomínku, ale i připomenout listopadové události roku 1989. V pátek se tak děti budí do komunismu: u snídaně, kde nechybí ani vajíčka od družstevních slepic, se všichni oslovují jako soudruzi. Celý den také děti mají pátrat po agentovi StB, který mezi nimi ve skutečnosti není, aby si vyzkoušely, jaké je trvale podezírat jeden druhého. „Příště bychom mohli jet třeba i na Den vítězství. A na prvního máje a taky mít nějakou akci na Cyrila s Metodějem a Jana Husa,“ výská dvacetiletý Jan Pondělíček, načež vyjmenuje asi všechny státní svátky a data historických událostí.

Na výletech v sychravém podzimním počasí si účastníci umí poradit i s obtížněji schůdným terénem. Když se ale výprava zasekne v zámečku ve Skalách, kde podávají výbornou horkou čokoládu, do chalupy je potřeba se lesem vrátit za tmy. Na cestu tak nevidí nejen účastníci, ale i průvodci, z nichž někteří místo naštěstí dobře znají. I přesto vzniká situace, kdy všichni kráčí po pravé straně vypnutého elektrického ohradníku a objevují se dohady, že cesta ve skutečnosti vede po jeho levé straně. Všichni přežijí ve zdraví a v teple chaty je zase dobře – a děti mají za sebou další dobrodružství. Dvanáctiletá Gabriela Chmelková na všudypřítomné bahno vzpomíná ještě na zpáteční cestě vlakem se stejným nadšením, jako na neexistující budíček.

Porevoluční dny jsou již svobodné, kvůli počasí ale na přání dětí lézt po skalách nedojde. Přesto účastníci v neděli odjíždí neradi. Jak děti, tak jejich průvodci prožili čtyři dny mimo obvyklé prostředí, získali nové zážitky i zkušenosti. „Jezdím jednoduše proto, že mě to baví, naplňuje a připadá mi to smysluplné. Je super občas vyrazit na pár dní někam, kde se na svět kouká srdcem,“ uzavírá Zuzana Součková.

Klíčová slova: tyfloturistický oddíl, turistika, nevidomé děti

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.