19.04.2019 14:25


Na vlastní kůži: Tetování nebolí, skoro nic neucítíš, říkali kamarádi

Autor: Vendula Kocandová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Nad tetováním jsem přemýšlela téměř dva roky, chtěla jsem totiž vzpomínku na dědu. Jediný důvod, proč jsem to neustále odkládala, byl strach z bolesti. Vyslechla jsem si vyprávění kamarádů, kteří tetování mají. Podle nich to bylo jako pár bodnutí včelou. V jednadvaceti letech jsem si řekla, že jsem silná a nějaké malé štípnutí musím zvládnout. To jsem ovšem netušila, co všechno takový proces obnáší. 

Autor: Vendula Kocandová

Brno – Rozhodnutí nechat se tetovat je vážná věc. Na těle se objeví něco, co na něm zůstane po zbytek života. Je tedy důležité si řádně rozmyslet výběr motivu a místa. Zároveň se musí najít i dobrý a spolehlivý tatér. V mém případě to byla slečna, kterou již delší dobu sleduji na instagramu a její práce se mi líbí. S její pomocí vznikl návrh motivu, domluvily jsme termín a já se po dvou letech sbírání odvahy konečně ocitla v tetovacím salonu. 

Ve čtvrtek ve dvě odpoledne přichází den D. Jde se mnou i kamarádka. Není to pouze moje opora, sama si jde pro svoji třetí kérku. Tatérka Anička nám otevírá s úsměvem na tváři. „Ahoj holky, tak pojďte, vše už na vás mám připraveno,“ zve nás Anička. Od rána jsem se celá klepala. V tuto chvíli se mi však tělo rozechvělo ještě víc. Srdce mi začíná zběsile tlouct. „Odložte si věci a ta, která půjde první, může jít rovnou za mnou. Obtiskneme návrh,“ říká Anička. 

Jako první jdu na řadu já. Už předtím jsem si to u kamarádky vyprosila. Věděla jsem, že kdybych šla druhá, uteču. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kam si tetování dát. Ideální pro mě bylo místo podél chodidla. Anička mi to však rozmluvila. Barva tam často vypadává a je třeba si ji nechat dotetovat. Navíc je to jedno z nejbolestivějších míst. Z těchto důvodů jsme vybraly ruku. Alespoň na tetování lépe uvidím.

Nastavuji Aničce ruku dlaní vzhůru. Pro jistotu mi předloktí oholí, aby se návrh dobře obtiskl. Místo mi několikrát vydezinfikuje, papír s návrhem a barvou mi přitiskne na ruku. Po sundání konečně naživo vidím, jak bude tetování vypadat. Do salonu jsem šla s trochu jinou představou. Chtěla jsem něco malého a decentního. „Kdyby bylo menší, písmo by zaniklo. Takhle tomu dodáš tu správnou váhu,“ odpovídá na mé váhání Anička. Nechává mi ještě pět minut na rozhodnutí, jestli jsem si doopravdy jistá. Kamarádka je z návrhu nadšená. Já si mezitím v hloubi duše připomínám, proč to dělám. S rozklepanýma nohama sedám na židli a ruku pokládám na tetovací lehátko. Přichází nejdelších třicet minut mého života. 

Kvůli mému strachu z jehel a krve odvracím hlavu stranou. Raději koukám oknem ven na zahradu. Anička chytá moji ruku a několikrát mi ji přetře balzámem. Najednou slyším zvuk tetovacího strojku. Není to nijak nepříjemné, člověk ovšem vytuší, že se k něčemu schyluje. Během okamžiku cítím mírné štípnutí. Začíná od od středu předloktí, v místě, kde koční první část nadpisu. Nemohu říct, že by to bolelo. Jestli to takhle půjde po celou dobu, pak tetování vážně není tak hrozné. S odvrácenou hlavou zavírám oči a snažím se zaposlouchat do puštěné hudby. 

Jehla se pomalu začíná blížit směrem k dlani. Čím blíže se dostává, tím více celý proces bolí. Ze zoufalství se začínám smát, druhou rukou mačkám židli. „Tady to trochu bolí. Už ti tečou slzy?“ ptá se Anička. Kamarádka se mi začíná smát. „Já nebrečím, mám jen rýmu,“ odpovídám jim. Obě se ještě více rozesmějí. 

Jakmile tetuje písmena nejblíže k dlani, v duchu se modlím, aby s tím co nejdříve skončila . Zároveň mluvím ke svému dědovi, ať mi drží palce. Slovy tu bolest neumím popsat. Je to zcela specifické. Nikdy jsem nic podobného necítila. „Prosím tě, řekni mi, že už jsme u konce,“ říkám Aničce. Ta se jen pousměje a odvětí, že jsme teprve v polovině. Podívám se na hodinky. Uběhlo patnáct minut, další čtvrt hodinu musím ještě vydržet. Na jednu stranu jsem mile překvapená. Nečekala jsem to tak rychle hotové. Na druhou stranu si však uvědomuji, že mě čekají další chvíle bolesti. 

Po vytetování prvního řádku se Anička vrací opět do středu předloktí. Oddechnu si, bolest zase na chvíli skončí. Netrvá to však dlouho a dostává se opět k dlani. Stále se pevně držím židle a ze všech sil se snažím, abych s tetovanou rukou neucukla. „Základ máme, teď už jen dodělám detaily,“ oznamuje mi Anička. Říkám si, že už bude všechno v pořádku. Jako naschvál mi ovšem však dodělává detaily právě v těch nejbolestivějších místech. Mám co dělat, aby mi opravdu nezačaly téct slzy. 

Po půl hodině mi tatérka oznamuje radostnou zprávu. Konečně se mohu na výsledné dílo podívat. Pomalu otevírám oči, mám strach, že se mi bude točit hlava. Za krkem mě bolí z toho, jak jsem měla neustále odvrácenou hlavu. „Nejsou tam náhodou zbytky krve? Nerada bych ti tady omdlela,“ říkám Aničce. „Ne, žádnou krev tam nemáš, jenom zbytky barvy,“ odpovídá mi. 

Na konec se tedy odvážím otočit. Dívám se nápis, který mi bude do konce života zdobit ruku. Jsem příjemně překvapená. Nečekala jsem, že to bude takto vypadat. Spadne mi kámen ze srdce, ruce se přestávají třást. S úsměvem na tváři se už s dívkami normálně bavím a svěřuji jim své pocity. Anička mi místo ještě očistí a zabalí do folie, aby se mi do čerstvě poškozené kůže nedostala infekce. 

Na řadu přichází kamarádka, která si nechává tetovat oblast kotníku. S menšími obavami si lehá na lehátko, naposled si zažertujeme a Anička jde dělat další dílo. Nyní si mohu konečně průběh tetování naživo natočit. Během půl hodiny čekání se svým tetováním chlubím kamarádce na messengeru. Jelikož o mém tetování nikdo z blízkého okolí neví, doufám, že mě po zjištění neukamenují. 

Do tetovacího salonu jsme přicházela se strachem, jak to bude vypadat. Pryč odcházím s obavami z toho, jak budou rodina a přítel reagovat. 

Klíčová slova: tetování, na vlastní kůži, poprvé

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.