02.03.2018 09:44


Na zemi, ale v teple. Bezdomovci hledají před mrazy útočiště v krizových centrech

Autor: Karolína Oškerová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Venku jsou teploty hluboko pod bodem mrazu a štiplavý vítr. Nejen tomu čelí lidé bez domova v posledních dnech. Před teplotami, ve kterých se dá lehko umrznout, je zachraňují noclehárny a krizová centra. Jedno z krizových center spravuje Diecézní charita v Brně. Lidé bez domova jej budou moci využívat o dva týdny déle, než je běžné, a to do půlky března.

Lidé bez domova tráví mrazivé noci v krizovém centru, FOTO: Karolína Oškerová

Brno - „Dneska budu spát pod stolem,“ oznamuje skupince tří lidí mladý muž menšího vzrůstu. Debatu přeruší jiný muž. „Máte cigaretu?“ Nemají. Společně čekáme před azylovým centrem pro lidi bez domova v Bratislavské ulici, které spravuje Diecézní charita v Brně. Menší část přítomných se chystá do noclehárny, ta větší do krizového centra.

Jedenáct pod nulou, tolik ukazuje rtuť venkovních teploměrů. Fouká studený vítr. Naproti mně postávají dva muži a klepou se zimou. Ptají se, kolik je hodin. Za čtyři minuty devět, ještě musíme čekat. Využívám času a ptám se lidí okolo sebe na jejich věk. Vypadají mladě. Dvěma je osmnáct let, jednomu dvacet.

O několik metrů dál přímo u dveří postává zhruba dvacet lidí. Minutu po deváté hodině se dveře konečně otevírají a všichni vcházíme do tepla. Během okamžiku se přede mnou vytváří úhledný zástup lidí. „Všechny ženy dopředu, ty jdou první,“ volá směrem ke mně jeden z mužů. Vše působí klidně, jako by tu existoval nějaký nepsaný řád nebo snad síla zvyku. Většina přítomných tu není poprvé.

Stojím na konci řady a sleduji, jak lidé bez domova jeden po druhém diktují své osobní údaje. Jméno, rok narození, místo trvalého pobytu. Přicházím ke stolu a oznamuji muži, který má dnes v krizovém centru službu, své jméno. Mé jméno ale na papíře neskončí, na rozdíl od těch ostatních. O chod krizového centra se tuto noc stará Martin Dolíhal. S velkým zájmem mi popisuje chod celého zařízení. „Tady má sídlo sociální pracovnice a tady je denní centrum,“ ukazuje na dveře v prvním patře. Ve druhém patře se nachází azylový dům, ve třetím noclehárna. Samotné krizové centrum se skládá ze dvou místností a toalety. Lidem bez domova je zde poskytován čaj, toaletní papír a hlavně možnost strávit zde noc. To vše zdarma. Sprchy zde nejsou.

Někteří z ubytovaných už stihli postavit vodu na kávu, jiní hledají místo ke spaní. V rohu, uprostřed, pod stolem, na karimatce či starém kartonu, jedno je ale společné – na zemi. Jsou zde dvě místnosti. Větší, kterou společně nazývají obývák, využívá většina lidí. Název si místnost vysloužila pravděpodobně podle maličké televize, která je skoro až u stropu. Spolu se stoly a židlemi je to ale jediné, co se v místnosti nachází. V televizi zrovna běží nějaký pořad, a tak někteří posedávají na zemi a spokojeně jej sledují. V místnosti je teplo, ale ne tak jako doma. Ještě není vytopeno. Nikdo si ovšem nestěžuje a lidé bez domova ze sebe s úlevou sundávají vrstvy oblečení.

„Krizové centrum funguje od prosince do února,“ vysvětluje Dolíhal. Oproti tomu noclehárna o dvě patra výš stojí třicet korun na noc, za které klienti dostanou polévku, lůžko a možnost provést osobní hygienu. Jak náročné je pro lidi bez domova sehnat třicet korun? „Věřím tomu, že klienti mají těch třicet korun, ale nejsou ochotni je obětovat. Oni se raději zahřejí tím alkoholem, aby přežili, že?“ obrátí se na jednoho z mužů v tmavé mikině, který sedí na stole opodál. Odvětí souhlasným kývnutím hlavy a poněkud lhostejným „hm“. „My jsme jedna velká rodina tady. Jsou tady lidi jako já, Pepík nebo Igor, co tady uklízíme,“ dodává vzápětí. Váží si toho.

„Někdy to tu je těžký,“ vypráví Dolíhal. „Kdybych dal komukoli tady dýchnout, měl by půl promile. Už jsou zvyklý a umí v tom chodit. Ani to na nich nepoznám.“ Výjimkou nejsou ani situace, kdy vzduchem létají židle a ze zaměstnanců se na chvíli stávají bachaři či učitelky.

Kvůli silným mrazům zůstane centrum výjimečně k dispozici až do půlky března. V Brně mohou lidé bez domova využít celkem tři zařízení tohoto typu. Krizové centrum Diecézní charity v Brně má kapacitu zhruba třicet míst, lidí se sem někdy vejde i více. „Dnes je tu dvacet čtyři lidí, včera jich bylo víc, asi třicet,“ sděluje Dolíhal při pohledu do seznamu. Nejvíce lidí přišlo v době vánočních svátků.

V chodbě, ve které sedíme, je klid. Z dalších dvou místností na konci chodby jsou slyšet hlasy a šustění kartonů či spacáků. Kolem nás prochází starší muž se ženou. Pomalými kroky se courají ven. Jdou na cigaretu. Během několikaminutového rozhovoru kolem nás projde zhruba dalších osm lidí. Někteří z nich se ujišťují, zda si opravdu mohou jít zakouřit. „Jojo, do půl jedenácté,“ odpovídá na jejich dotazy Dolíhal.

Voda ve varné konvici opodál už vře a Petr si zalévá turka. Na ulici je už od roku devadesát šest. V krizovém centru tráví čtrnáctou noc v řadě. Než se dostal na ulici, byl ženatý a živil se jako umělecký sklenář. „Pak mi zemřela matka a já jsem to vzdal,“ poznamenává a s krátkou odmlkou se zahledí do země.

Na otázku, zda se někdy snažil odrazit ze dna, odpovídá, že mnohokrát. „Do prosince jsem rok a půl pracoval a měl jsem byt. Já nemám problém s tím něco dělat. Sice jsem vitrážník, ale mě to nevadí, dnes spoustu lidí dělá to, co nevystudovali,“ dodává. O práci i bydlení ale nedávno přišel.

Ochotně vypravuje svůj příběh, který prokládá řadou příkladů a poznatků z ulice. Popisuje, jak se těmto lidem žije. „V létě bydlí většina z nás někde na okraji města v nějakém přístřešku. Já tu teď jsem kvůli těm mrazům. Jinak mám kam jít.“ „Vylíváš si to kafe, Petře,“ upozorní ho zaměstnanec centra. V zápalu monologu si Petr kvůli rázné gestikulaci rozlévá svého turka, kterého drží po celou dobu v ruce. V krizovém centru je spokojený. Pochvaluje si kolektiv i samotné vedení. „My už se tu všichni známe,“ dodává.

Ve druhé místnosti leží na papírovém kartonu Olga. Na rozdíl od většiny lidí jde na první pohled poznat, že ji něco trápí. „Má špatný ledviny, potřebuje chodit na dialýzu,“ vysvětluje Jan, který leží vedle ní. V létě přišla o bydlení a po dlouhém vyřizování se jí v brzké době dostane sociální pomoci. V tuto chvíli je však na chladné zemi v krizovém centru. Nebýt těchto zařízení, zřejmě by byla někde venku, kde teploty klesají až patnáct stupňů pod nulu.

Po dvou hodinách se chystám domů. V krizovém centru už pomalu zhasínají světla. Loučím se s Martinem Dolíhalem i lidmi kolem mě. Poté vstupuji zpět na ulici v nechvalně známé brněnské lokalitě Cejl. Už při otevření dveří mě mráz doslova udeří do celého těla. V takové zimě přece člověk nemá šanci přežít, říkám si. A pak si vzpomenu na slova Dolíhalova slova. Dvacet čtyři. Dnes přišlo jen dvacet čtyři lidí.

Klíčová slova: mrazy, bezdomovci, charita, krizové centrum, zima

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.