Nebreč, já jsem přece Mikuláš

Mé mikulášské zkušenosti by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Zkušenost první – v deváté třídě na základní škole bylo tradicí, že nejstarší deváťáci chodili strašit a oceňovat mladší žactvo. S několika spolužáky jsme se převlékli za pekelné bytosti – čerty. Peklo na zemi však připravily děti nám. Inu, děti. Parta odvážných a drzých páťáků, která už nevěřila na nadpozemské bytosti, se na nás vrhla. Trhali nám ocasy, kradli řetězy, házeli po nás uhlí a uspořádali na nás hon. Zkušenost druhá – loňský rok jsem souhlasil s rolí Mikuláše v mateřské školce na Vyškovsku. Děti byly roztomilé, paní učitelky přívětivé a čert s andělem se zhostili úlohy také výborně. Proto nebyl jediný důvod, proč odmítnout i letošní pozvání potěšit děti z mateřinky. Jenže letos to bylo jiné.

Bez obočí a s teniskami

Oproti loňsku přibrala naše tlupa jednoho člena. Naše partička čítá dva čerty, milosrdného, zářícího anděla a mou maličkost v podobě Mikuláše. Líčení čertů a anděla trvá o dost déle než má příprava. Na rozdíl od nich si nemusím líčit obličej. Jenom si nasadím vousy a kotlety z vaty a na hlavu připlácnu papírovou mikulášskou čepici. „Ježíš, zapomněli jsme na obočí,“ vzpomněl si budoucí čert. „To vypadám jako Ježíš?“ říkám si pro sebe v duchu a mírně podléhám panice, maska přeci bez obočí nebude tak precizní a dokonalá. „To zvládneš i bez obočí, jedeme! Už i tak přijdeme pozdě,“ oznámí čert a míříme k autu. Školka je totiž od naší improvizované šatny vzdálená několik kilometrů. Při obouvání zjišťuji, že mé šedé tenisky vypadají poněkud nesvatě, proto se operativně obouvám do bílých dámských sandálů, které mi jsou o několik čísel menší. Pro detail se musí trpět! Čertovi právě přišla sms. „Kde jste? Děti jsou nervózní a František ukazuje holčičkám šulinka,“ stojí ve zprávě a já si poznamenávám, že toho hříšníka musím napomenout.

Slzy, hysterie a nervozita

Cestou vzbudíme pozornost u několika kolemjdoucích vesničanů. Koneckonců jsme prazvláštní posádka. Konečně jsme dorazili ke školce. Dostáváme poslední instrukce od učitelek a jdeme na ně!

„Hó, ho, hó, děti,“ říkám, když vstupuju skrčeně do místnosti, abych nezavadil vysokou čepicí o futra. „To se mi dost povedlo,“ myslím si v duchu, jak jsem stylově navodil mikulášskou atmosféru hláškou, kterou jsem tolik trénoval. Místo toho ale vidím na dětech zděšení, některým tečou po tvářích slzy, další paralyzovaně sedí na zemi v klubíčku a snaží se být neviditelné. Pravděpodobně nejvíc zlobil malý chlapeček, který hystericky brečí a schovává se za poličkou. V puse křečovitě kouše plastovou napodobeninu kukuřice, div mu nevypadnou jeho mlíčňáky.

Po uvítání děti zpívají vzácné návštěvě první písničku. Tedy vlastně zpívají učitelky, vystrašená drobotina jenom přizvukuje a sem tam vydá nějakou hlásku, zbytek mlčky sedí, nebo stále pláče. Není čas otálet, začneme si volat k sobě děti a hodnotit jejich chování ve školce. K tomu mi slouží svatá kniha, do které mi ředitelka vepsala poznámky k jednotlivým dětem. Veskrze jsou všechna mláďata šikovná, hodná, pomáhají doma a učí se anglicky. Jen pár jich napomenu, nicméně sladkosti dostanou taktéž a čerti si je neodnesou. „Tak, který pak z vás je Vojtíšek?“ ptám se sedícího hloučku. Nikdo nereaguje. Až učitelka chytá do náruče nejvíc vystresovaného světlovlasého chlapce, který zarputile kouše do plastové kukuřice.

„Vojtíšku, v knize hříchů stojí, že máš starší sestřičku Barunku.“

Ticho.

„A čtu tady, že máte doma trampolínu,“ pokračuju.

Dítě opět mlčí a čím dál usilovněji hryže do plastové kukuřice.

„Vidím, že máš odřený nos, to se ti stalo, když jsi lítal s autem, viď?“

Zase nic.

„No, Vojtíšku. A co kdybys andělovi a mně něco zazpíval nebo zarecitoval? Čertů se bát nemusíš, ti si tě do pekla nevezmou,“ zkouším ho trochu povzbudit. Vojta se mnou prostě mluvit nebude.

Ačkoliv se čertů bát nemusí, největší strach má ze mě – z Mikuláše… „Myslím, pane Mikuláši, že to nepůjde,“ odpovídá mi učitelka, která drží dítě v náručích.

„Nu, dobrá. I tak dostaneš nadílku,“ trochu rozpačitě reaguju a posílám ho k andělovi, kde dostane igelitový pytlík sladkostí a ovoce.

„Jak se říká?“ nabádá učitelka svěřence, ať poděkuje. Vojta nic neříká, ale aspoň z pusy pouští rozhryzanou kukuřičnou náhražku.

Začátek se nám příliš nevyvedl. I čerti přestávají řachtat a hrkat řetězy, aby se děti trochu uklidnily.

Pozor, počůrává se! Ten ukazuje šulinka

Pokračuji ve vyvolávání dál. Bohužel se mi uvolňují umělé vousy, proto si je musím několik minut držet nenápadně rukou. Zachoval jsem se jako profík, vystresované a smyslu zbavené děti nic nepoznávají. Konečně k sobě volám holčičku, která neronila slzy, a v duchu se těším, že konečně z dětí opadne nervozita. „Michalko, jsi prý moc šikovná a umíš krásný kotoul,“ říkám a vzpomínám si na dívenku z loňského roku, kdy návštěvě předvedla ukázkový gymnastický prostocvik. Letos nám ho ze strachu nepředvedla. Alespoň však zazpívá a dostává odměnu. Ani nemám srdce říct Michalce, že údajně nechce jíst. Prohodím to, když ode mě odchází. Potěchou mikulášské duše může být, že si to vzala k srdci a na svačinu do sebe údajně natlačila celý rohlík.

Na dalšího klienta jsem zvědavý. V poznámkách stojí: „Pozor, počůrává se!“ Chlapec opět nechce jít ke mně, proto ho nese v náručí učitelka a já se ho snažím chlácholit, jak je moc šikovný a hodný. „A slib mi, že už se nebudeš počůrávat,“ dodám na konec. Slib porušil ihned. „Jak jsem ho držela, tak jsem cítila, jak je počůranej,“ říká mi učitelka po skončení besídky.

Mezitím mi čím dál více padají vousy. Proto oznamuji dětem, že si musím odskočit. Na chodbě mi anděl s čertem upravují frizúru. „Jingle bells, jingle bells,“ slyšíme z vedlejší místnosti, jak děti vyplňují volnou chvilku, a doufáme, že z nich opadá napětí. Ale moc se toho nezměnilo. Opět na mě čeká mikulášská one man show, anděl jen rozdává dary a čerti vypadají jako blekotající figuríny. Dětem už naštěstí došly slzy, stopou po nich jsou jen červené ubrečené oči. Atmosféra se zlepšuje. Zorinka nám předvedla baletní vystoupení, Barunka pěkně zarecitovala, Taisi také řekla básničku, i když jí nebylo rozumět ani slovo. Jenom Maruška se rozbrečela, když byla na mikulášském paškále. Konečně na řadu přichází František s šulinkem.

Přichází sebejistě přede mě, říkám mu informace z knihy hříchů a on uctivě kýve hlavou. „Františku, prý si ale bez dovolení půjčuješ hračky a dnes jsi holčičkám ukazoval šulinka! To se nedělá,“ pronáším a mám co dělat, abych se nerozesmál.

„Vidíš Františku, já ti říkala, že se to Mikuláš dozví,“ přitakává učitelka.

Přichází k němu i čert a čuchá k němu. „Hmm, ten by se mi v pekle líbil, pěkně voní,“ říká pekelník.

Chlapeček je na pokraji zhroucení, slzy na krajíčku a přitom před chvílí působil tak sebejistě. „Ale odpustíme ti, když něco předvedeš,“ nestihnu ani doříct a František už ze sebe chrlí první slova básničky. Budiž mu odpuštěno.

Na závěr za mnou přichází Simonka, která při besídce nebrečela. Jen co ji k sobě zavolám, rozbulí se a vzlyká i při recitování básničky. Už jsem na to přišel, určitě stojíme v nějakém slzavém údolí, příští rok si musím stoupnout jinak.

Slibte, že budete hodní

Už jsme ocenili všechny děti. Před odchodem nám drobotina zazpívá a zatančí. „Ještě fotku,“ volá učitelka. Tvoříme skupinku. Jen s čerty se nechtějí děti fotit a raději si od nich stoupají dál. „Slibte mi, že budete hodní,“ říkám dětem ohranou frázi při odchodu a v duchu si myslím něco jiného. Klidně zlobte, jen příště tolik nebrečte.