18.05.2013 17:49


Nenávidím a miluji - knižní debut studentky FSS vyjde na podzim

Autor: Barbora Čunátová | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Sen mnoha mladých novinářů a začínajících spisovatelů o vydání knihy nemusí být pouhou iluzí. Příkladem za všechny je jednadvacetiletá studentka Fakulty sociálních studií vystupující pod pseudonymem Susan Thomas.

Přehrát audio

Audio

Autor: Barbora Čunátová

Brno – Odi et amo čili Nenávidím a miluji. Tak se jmenuje knižní debut začínající autorky píšící pod pseudonymem Susan Thomas. Jednadvacetiletá studentka Fakulty sociálních studií tento rok vydává svoji první knihu, ve které představí snovou realitu plnou upírů a touhy po pomstě a spravedlnosti. Newyorskými uličkami provede čtenáře příběh osmnáctileté dívky Alyson, která žije v poněkud jiné realitě než my všichni ostatní.

O čem je vaše kniha?

Jedná se o příběh osmnáctileté dívky Alyson, které před necelými pěti lety vyvraždil rodinu klan upírů. Tato událost ji silně poznamenala a touha po pomstě se stala smyslem jejího života a možná i jeho jediným hnacím motorem. Ve stejný den, kdy New York zasáhne řádění krvelačných upírů, se ale ve městě objeví i její dávná láska upír Alex, kterého Alyson stejným dílem nenávidí a miluje. Proto kniha nese název Nenávidím a miluji – dívka pociťuje k Alexovi tyto dva rozporuplné pocity. Alyson je zmatená a nedokáže se rozhodnout, zda je její nenávist silnější než láska, nebo zdali je tomu naopak.

Odkud jste čerpala inspiraci?

V osmnácti letech se mi zdál několik dní po sobě ten samý sen, který vždy skončil v jednom bodě a nepokračoval dál. Doufala jsem, že sen pokročí a já se dozvím, jak skončil. To se ale nestalo. Z toho důvodu jsem začala knihu psát, nejprve po papírkách, pak do sešitů a nakonec i do počítače. Svět kolem postav jsem si vytvořila sama a nápady na vytvoření trochu pozměněné reality přicházely v podstatě samovolně.

Jak dlouho vám trvalo knihu napsat?

Sen se mi zdál na podzim a první odstavec spatřil světlo světa na začátku zimy. Asi tři měsíce jsem o příběhu jen přemýšlela, než jsem doopravdy začala psát. První verzi knihy jsem měla napsanou za půl roku. Knížka byla ale mnohem obsáhlejší než aktuální verze, měla asi tisíc stran. Některé dialogy a myšlenky však byly zbytečné a děj nikam neposouvaly, takže redukce pasáží na současných tři sta stran byla bolestná, ale nutná.

V čem je dnešní podoba knihy jiná než ta původní před čtyřmi lety?

Trochu jsem pozměnila charaktery hlavních postav – možná právě díky studiu psychologie, které mě přivedlo k přemýšlení o mých románových hrdinech i o typologii lidí obecně. Myslím, že některé postavy se staly mnohem zralejšími, dospělejšími. Jejich chování je proto o dost lépe pochopitelné. Zmizelo také mnoho zbytečných popisů prostředí i myšlenek hlavní hrdinky. Některé pasáže jsem vyškrtla úplně.

Ovlivnily vás knihy o upírech, které poslední dobou prožívají velký boom?

Vzhledem k tomu, že jsem knihu napsala v osmnácti letech, kdy známými knihami o upírech bylo snad jen Stmívání a Drákula, tak to říci nemohu. Fanynkou příběhu Isabelly Swanové jsem však ve svých patnácti letech určitě byla. Kniha se mi dostala do rukou záhy po jejím vydání, kdy o Stephenii Meyrové a jejím upířím světě takřka nikdo neslyšel. Později se však z knihy stal mainstream a pro mě tím trochu ztratila kouzlo. Každopádně fantasy literaturu jsem měla ráda odjakživa, takže bych se k tomuto tématu dostala tak jako tak. 

Nemají lidé vůči knize s upířím motivem předsudky?

Když dnes řeknu ostatním, že jsem napsala knihu o upírech, jsou někteří nadšení, jiní zase nasadí takový ten obličej: "Hmm, zase další Stmívání.“ Ale příliš tu skepsi vůči upířímu motivu v knize nechápu. Dříve byli v kurzu kouzelníci, dnes upíři, časem to budou třeba duše, zombie nebo duchové. Přesto si myslím, že s boomem tématu o upírech souvisí spíše věčná touha člověka po nesmrtelnosti, síle, neohroženosti a kráse. Koneckonců první kniha o upírech – Drákula -  byla vydána před více než stoletím.

Plánujete vydání dalších knížek?

Ráda bych v budoucnu na příběh navázala a napsala pokračování, ale předně bych také chtěla rozpracovat námět, který mě napadl během zimního zkouškového období. Psaní příběhů je zkrátka činnost, která mě naplňuje a nabíjí. Při psaní se dokážu do vymýšlení děje a dialogů naprosto zabrat a přestat vnímat okolí. Pauza na oběd? Neexistuje. Zvonící telefon? Neslyším. Kniha mě také posunula v životě dál – nebýt jí, tak bych se nikdy nerozhodla studovat žurnalistiku. 

Jak probíhala cesta k vydání knihy?

Na začátku jsem si náhodně vytipovala dvacet nakladatelství a napsala jim, zda by neměly zájem vydat mou knihu. Velká nakladatelství mi odepsala, že tvorbu začínajících českých autorů nevydávají, jiné zas, že se soustředí na jiné žánry. Asi po půl roce od odeslání se ozvalo nakladatelství Alfa-Omega, že se jim kniha líbí. Když jsem si e-mail s přijetím knihy do edičního plánu přečetla, začala jsem radostí tančit po pokoji. Před začátkem zimního semestru jsem odevzdala knihu do nakladatelství a v současnosti probíhají korektury. Na pultech knihkupectví se příběh o Alyson objeví ještě tento podzim.

Proč píšete pod pseudonymem?

Především jsem chtěla oddělit své reálné já od svého "fantasijního" já. Druhým důvodem bylo to, že anglicky psané jméno přitáhne více pozornosti a je pro čtenáře atraktivnější. Najde se dost českých autorů, kteří si záměrně vybírají anglický pseudonym kvůli prodejnosti knihy. Taky volí jména, kde je třeba znělé písmeno „R“ či další výrazně znějící souhláska. Když jsem si pseudonym před čtyřmi lety vybírala, trochu směle jsem doufala také v to, že by kniha mohla jednou vyjít v zahraničí, a já si pak nemusela upravovat jméno kvůli snadnější výslovnosti.


Ilustrační foto: Barbora Bednárová 

Klíčová slova: Susan Thomas, Nenávidím a miluji, talent

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.