08.03.2014 21:25


Není neprůbojný, trpí sociální fobií

Autor: Koláříková Tereza | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Musíte si sehnat práci, ale máte strach. Potřebujete jít nakoupit, ale bojíte se. Zvednout telefon je jako noční můra, a to na jeho konci nemusí být žádný tajemný hlas, který vám oznámí, že za sedm dní zemřete. Pro lidi se sociální fobií je každá lidská interakce jako zkouška ohněm. Pavel Furch se rozhodl těmto lidem pomoci a založil skupinu, v níž lidé najdou porozumění. 

Audio

    Pavel Furch - Co je to SSF
         
    Autor: Tereza Koláříková

Pavel Furch. foto: Tereza Koláříková

Co je SFF?

Svépomocná skupina. Nevede ji žádný terapeut s s psychologickým vzděláním, jedná se spíš o občanskou iniciativou, kde si lidé navzájem pomáhají a radí. Zároveň se psychicky podporují, což jim dodává motivaci jít dál a chtít něco měnit.

Co mají za problém?

Jejich problém se ve větší či menší míře týká sociální fobie, ta se řadí mezi úzkostlivé poruchy. Vlastně jde o neurózu, lehčí psychickou poruchu, která je léčitelná – rozhodně léčitelnější než deprese. Její léčení ale vyžaduje hodně motivace a silnou vůli něco s problémem dělat. Je potřeba odstranit z chování stereotypy, které vytváří spirálu - ta táhne člověka dolů.  

Co prožívá člověk, který trpí sociální fobií?

Sociální fobie je strach ze sociálních interakcí. Pro lidi s tímto problémem jsou obtížné každodenní situacejako například nakupování v obchodě nebo telefonování. Jednoduše veškeré věci, které mají něco společného s komunikací. Těžko navazují vztahy, pociťují silnou úzkost, mají strach jako při normální fobii. Když se někdo bojí hadů, snaží se jim vyhnout. Jenže s lidmi v běžném životě se setkávat musíme. O to je to pro nás horší.  

Projevuje se sociální fobie jinak než vnitřními pocity?

Například zvýšeným pocením, červenáním se, různými myšlenkami typu: „Já tuhle situaci vůbec nezvládám, nejraději bych zmizel,“ nebo „Jak mě ten druhý člověk vidí? Nevšímá si, jak jsem nervózní?“. Tyto psychické potíže se pak zpětně projeví i na těle. Nakonec se můžou dostavit záchvaty úzkosti nebo mdloby. 

Co způsobuje sociální fobii?

Je to dáno mnoha vlivy. Například výchovou. Pokud například rodiče v dětství nezvou domů návštěvy nebo neberou dítě mezi vrstevníky, začne se u dětí snižovat schopnost sociální komunikace a sociální inteligence. Roli můžou hrát i problémy v rodině, rozvod, zažité trauma, šikana ve škole. Dítě se pak začně ostatním lidem stranit.

Uvědomí si, že má problém?

Na rozdíl od schizofrenika si člověk trpící sociální fobií uvědomuje, že je něco špatně. Je důležité zjistit, co přesně není v pořádku, a nepodlehnout dojmu neinformované společnosti. Rodiče problém často zaobalí tak, že dítěti řeknou "Musíš být průbojnější a nesmíš se bát." Jenže ten člověk má skutečný problém. Sociální fobie je něco jiného, než když je člověk introvert. Introvert se mezi lidmi cítí dobře, ale nemá potřebu komunikovat. Lidem s fobií to znemožňuje strach ze situace a projevy úzkosti. Klaustrofobie a sociální fobie v největší míře ovlivňují běžný život člověka.


Ztrapnit se na sezení je výhodou

Jak jste se dostal k lidem, kteří trpí sociální fobií?

Pražská skupina Sfinga založila na internetu fórum, kam píšou lidé s těmito problémy. Založil jsem tam vlákno věnující se naší skupině. Vyvěšuju tam informace o našich schůzkách, které jsou co čtrnáct dní. Přidat se může kdokoliv. 

Proč jste se rozhodl vyhledat toto fórum?

Ještě na střední jsem měl taky takové problémy. Nejdřív to začalo tím, že jsem si po škole nemohl najít hned práci. Chtěl jsem si před vysokou vydělat nějaké peníze. Po střední jsem se přestal stýkat se svým okruhem známých a k tomu se přidaly špatné vztahy, které jsme vždy v rodině měli, až se to jednou všechno nakumulovalo a vybouchlo. Prvně jsem vyhledal sám psychologa, a pak jsem se o to začal zajímat. Když jsem se dostal na vysokou, chtěl jsem obrátit svůj život jiným směrem, nebyl jsem spokojený. Taky jsem vyhledal fórum, našel jsem pár lidí, kteří se už sami scházeli, ale na takových „čajových dýcháncích“. Probírali všechna možná témata, jen ne to hlavní - důvod, proč se sešli. Rozhodl jsem se proto, že vytvořím vlastní skupinu, která se bude tomu problému věnovat a aktivně řešit jednotlivé potíže účastníků. A mnoho lidí mě v tomto podpořilo.

Pavel Furch. foto: Tereza KoláříkováJak vypadala první sezení?

Nejdříve jsme se scházeli v čajovnách. Požádal jsem některé lidi, aby mluvili o svém konkrétním problému. Také jsme přednášeli o asertivitě, o způsobech sociální komunikace, o neverbální komunikaci, o tom, jak se vyrovnávat se sociální fobii a jak snížit její negativní vlivy na snesitelnou úroveň.

Kdo vedl přednášky?

Ze začátku já. Pak jsem ale zjistil, že si z toho účastníci víc odnesou, pokud se zapojí i oni. Proto jsem se zaměřil i na aktivní cvičení, různé nácviky sociálních situací, scénky. Je důležité s ostatními mluvit o svých problémech. Mezi všemi panuje soucitná atmosféra, nikdo se nebojí svěřit se s věcmi, o kterých nikdy nemluvil. Zkušenosti ostatních taky pomáhají řešit problémy. 

Kolik vás na sezeních bývá?

Na každém je nás asi sedm nebo osm, dohromady asi sedmnáct. V září jsme se dostali do Dobrovolnického centra 67, kde nám vedoucí Martina Jetmarová zdarma poskytla prostory pro naše sezení.

Jaké aktivity děláte?

Občas někoho pověřím, aby mluvil deset minut o libovolném tématu bez přípravy, nebo nacvičujeme gestikulaci. Hodně pomáhá, když se u toho ztrapní. Zjistí pak, že to není nic hrozného. A uvědomí si, že v tom nejsou sami. Postupně začínáme vyrážet i do společnosti - na koncerty, výstavy. Poslední dobou zkoušíme i drama terapii. Dělá mi radost, že to pomáhá lidem ve skupině, dostávají se z problémů a začínají svůj boj. Pokud nemají dostatek odhodlání, nepomůže jim ani skupina. My poskytujeme jen prostředky a pomoc.

Co považujete za největší úspěch?

Dva naši účastníci spolu začali chodit. Ani jeden z nich přitom předtím partnera neměl, a teď spolu dokonce bydlí. To dává člověku pocit zadostiučinění.

 

Jsem úplně jiný člověk

Jak vám pomohla SSF? Pavel Furch. foto: Tereza Koláříková

Mně samotnému ohromně. Najednou měl kolem sebe okruh přátel v takovém množství jako nikdy dřív. V posledním roce jsem poznal mnohem více lidí než za celý můj život. Začal jsem chodit na různé společenské akce, kterým jsem se ze strachu vyhýbal. Měl jsem předsudky o lidech i kvůli vzhledu, oblečení. Ale když jsem lidi poznal blíž, zjistil jsem, že jsou úplně jiní. Přestal jsem cítit hněv nebo strach. Jednu dobu jsem býval docela agresivní.

Pral jste se?

Měl jsem k tomu blízko. Měl jsem dost radikální názory na společnost. Když jsem pak lidi poznal blíž, udělalo to se mnou divy. Teď jsem úplně jiný člověk. Ohromně jsem se posunul. Nemyslím si, že bych tu skupinu ještě potřeboval, ale práce s těmi lidmi mě naplňuje, a vím, že je to správná věc. Na začátku každý potřebuje pomocnou ruku a vědět, že není sám. Že není jen zakřiknutý, ale má skutečný problém, který si vyžaduje konstruktivní řešení a ne jen komentář: "Nebuď bábovka", což člověka jen víc demotivuje, protože si připadá sice jako zdravý člověk, ale neschopný.

Změnil se vám potom život?

Ano, začal jsem dělat tanec a kung-fu. Za největší úspěch považuju to, že jsem si našel přítelkyni a jsem schopný normálně fungovat ve vztahu. Můžu tvrdit, že se integruju do společnosti. 

Dá se lidem se sociální fobií pomoci ještě více?

Sociální fobie by se měla brát vážněji, dostat se do veřejného povědomí. Lidé by si měli uvědomit, že je to normální problém a že člověk potřebuje pomoct, ne slyšet "jsi bábovka". 

 

Medailon:

Dvaadvacetiletý Pavel Furch studuje druhým rokem čínskou kulturu na Masarykově univerzitě. Bezmála před rokem založil skupinu Stop sociální fobii, která se snaží pomáhat lidem, kteří trpí podobnými problémy, jaké měl kdysi Pavel.  

Klíčová slova: sociální fobie, strach z lidí, sezení, terapie

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.