05.04.2019 14:49


Od života na ulici jsem čekal víc, říká bezdomovec Jiří

Autor: Vendula Kocandová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Projekt Brnem s lidmi bez domova funguje již téměř tři roky. Bezdomovci se na devadesát minut stávají průvodci a ukazují lidem, jaké je to žít bez střechy nad hlavou. Člověk tak může poznat místa či příběhy, o kterých by se jinak nedozvěděl. Lidé bez domova se musejí vypořádat s mrazy, protože je nenechají nikde ohřát. Na jídlo si vydělávají žebráním nebo černou prací. Od státu dostávají peníze jen jednou za čas. Takový je jejich život. 

Průvodce Jiří s organizátorkami projektu. Foto: Vendula Kocandová

Brno – V pět hodin odpoledne přicházím na Římské náměstí, kde je domluvený sraz. U laviček postává skupinka asi dvanácti lidí, a tak odhaduji, že budu patřit k nim. Okamžitě za mnou přichází dvě slečny a zjišťují, zda jsem přišla na procházku Brnem s lidmi bez domova. Jelikož jsme nyní už všichni, můžeme začít. 

Na začátek se nám představuje pan Jiří, který z osobních důvodů neudává své příjmení. Věk mu nelze téměř odhadnout, ve tváři má spoustu vrásek, které naznačují, že toho v životě prožil hodně. Na sobě má vestu, mikinu a kalhoty, které na první pohled vypadají jako turistické. Dále tenisky, batoh a kolem pasu ledvinku. Rozhodně bych při pohledu na něj neřekla, že se jedná o bezdomovce. 

Jiří nás seznamuje s průběhem procházky a trasou, kterou během devadesáti minut projdeme. Na začátek dává prostor pro dotazy, abychom se ho mohli zeptat na cokoliv, co nás zajímá. Všichni mlčíme. Na co se ho můžeme ptát a na co ne? To teď zřejmě vrtá hlavou každému z nás. Ticho nakonec prolomí jedna z organizátorek. „Proč začínáme zrovna na Římském náměstí? Má to pro vás nějaký význam?“ ptá se Kristýna. „Toto místo je pro nás jedním ze záchran. Každou středu se tady schází velký počet bezdomovců. Rozdává se zdarma polévka, chléb a čaj. S ostatními se najíme a vyměňujeme si nové zkušenosti,“ říká Jiří. 

Bezdomovci za měsíc utratí až 17 tisíc korun

O další otázky již není nouze. Lidé se ptají, jak se stal bezdomovcem a jak vypadá jeho každodenní život. „Rozhodně si nemyslete, že se mi nechtělo pracovat. To opravdu ne, zaměstnání jsem měl,“ vzpomíná Jiří, který se na ulici dostal po smrti svých rodičů. „Musel jsem toho spoustu zařizovat. Do práce jsem nestíhal chodit. Po pár týdnech mě tedy vyhodili. Nezvládal jsem platit nájem, a tak mi byt vzali. Ani jsem se nestihl vzpamatovat a byl jsem bez domova, práce a peněz,“ říká Jiří. V jeho tváři však nevidím žádný smutek, spíš smíření s realitou. 

Člověk si toho na ulici zažije hodně. V zimě se musí vypořádat s třiceti stupni pod nulou. „Když je taková zima, nechce se vám nic dělat. I přesto se však musíte donutit vylézt z postele a jít shánět peníze. Nemáte se pak ale kde ohřát, protože z obchodů vás okamžitě vyhazují,“ popisuje Jiří. Podle něj dostane v dnešní době byt kde kdo, ale bezdmovci nemají šanci. Nikdo jim nevěří. Lidé se ho kvůli tomu ptají, proč v takových podmínkách nepřespává v azylových domech. „Všichni si myslí, že je to záchrana, že můžeme být rádi za takovéto instituce, které nám dají střechu nad hlavou. Přespávání tam bych ale nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli,“ říká poněkud naštvaně Jiří. V azylových domech se prý vyskytuje mnoho narkomanů a bezdomovců, kteří se o sebe nestarají. Navíc se mu stávalo, že ho během noci okradli. Po čase se rozhodl, že bude raději spát na lavičce.  

Jeden z účastníků se ptá, jak si obstarává jídlo a kolik za něj průměrně měsíčně utratí. „Od života na ulici jsem čekal více. Je to nudná záležitost. Každý den shánět něco do žaludku. Já sám se žebrání snažím vyhýbat. Stejně to neumím,“ konstatuje Jiří. Na jídlo se snaží vydělávat spíše prací. „Samozřejmě musím pracovat na černo, nikdo mě nezaměstná. V Brně to teď ale začíná být problém, málokdo vám vyplatí peníze na ruku. Proto se teď zdržuji zejména v Olomouci, tam je to jednodušší a lidé jsou vstřícnější,“ popisuje Jiří. Také se svěřuje s tím, že si rád dopřeje chutné jídlo. Má rád indickou kuchyni či fast foody. Navíc kouří. Když to tak nahlas počítá, měsíčně je schopný utratit okolo 17 tisíc. „Asi si říkáte, kde na to beru peníze. Prostě se snažím pracovat. Když už ty peníze mám, dopřeju si o trochu lepší život,“ konstatuje Jiří s úsměvem. 

Projekt je čistě dobrovolný, peníze jdou průvodcům

Z Římského náměstí se přesouváme k Bratislavské ulici. Procházíme okolo hlavního nádraží, kde na lavičkách typicky sedí další bezdomovci. Některé z nich prý Jiří zná, ale zastavovat se u nich nechce. Po cestě se kolem Jiřího vystřídá několik lidí, kteří se chtějí zeptat na další informace o jeho životě. Já si zatím povídám s Milenou, jednou z dobrovolnic projektu Brnem s lidmi bez domova. Dozvídám se, že se jedná čistě o dobrovolnictví, organizátorky z toho žádné peníze nemají. „Na konci prohlídky mohou účastníci dát průvodci nějaké peníze. Co se vybere, zůstává jim. My to děláme jen pro lepší pocit. Proto, aby se nejen průvodci, ale i účastníci navzájem socializovali. Myslím si, že je navíc třeba bourat stereotypy,“ říká Milena. Průvodce do projektu vybírají zejména na doporučení různých sociálních pracovnic, které jsou v projektu také zařazeny. 

Během zastávky v ulici Bratislavská se dozvídáme, že i zde se vydává jídlo pro bezdomovce. Na tomto místě se však platí symbolický poplatek třicet korun. Navíc sem mohou chodit jen jednou denně, protože si organizátoři vedou záznamy. „Tady jídlo vydávají od pondělí do pátku. V sobotu pak chodíme na Moravské náměstí. Tam ale vaří pouze vegetariánské jídlo, které většině moc nechutná,“ popisuje Jiří. 

Lidé bez domova sedí u úřadu práce kvůli symbolice 

Prohlídka je z časových důvodů téměř u konce. Jiří nám však chce ještě ukázat jeden z azylových domů. Když se všichni shodneme na tom, že máme ještě čas, vyrážíme na cestu. Procházíme kolem úřadu práce. Před ním posedávají tři bezdomovci, popíjejí a baví se. „Tyhle znám od vidění. Sedí tady spíš kvůli symbolice. Sám jsem na úřadu strávil spoustu času. Vlastně to tak mám doteď. Mám exekuci skoro půl milionu, a když si potřebuji zjistit, zda mi nějaké peníze neodpustili, musím si to oběhat sám. Dostávám občas také nějaké životní minimum, ale pravidelně to není,“ říká Jiří. 

Při příchodu k azylovému domu si troufám říct, že se většině zatají dech. Všichni po sobě navzájem pokoukáváme. Před námi postávají desítky bezdomovců. Všichni se na nás dívají. Připadá mi to, jako kdyby stáli ve vitríně a dělali nějakou reklamu. Oni však jen čekají, až se na ně dostane řada a budou se moci najíst. V tu chvíli se dostávám do rozpaků. Čeká se od nás něco? Budeme tady stát a poslouchat nějaké Jiřího zážitky? 

Nic takového se však nekoná. Jiří pouze na bezdomovce mávne, otáčí se a jde pryč. Jdeme tedy za ním. Naše prohlídka o chvíli později končí. „Chtěl jsem vám to ukázat. Málokdo do těchto částí Brna zajde, a proto se ani neví, co se tady odehrává,“ konstatuje Jiří. Na závěr nám poděkuje za příjemně strávený čas. „Tento projekt dělám nejen pro peníze, ale i pro vás. Chci, abyste si z toho něco odnesli a nemysleli si, že každý bezdomovec musí být špatný. Přeji vám, abyste nic z toho, co jste viděli, v životě nezažili,“ říká na rozloučenou Jiří.

Z procházky odcházím plná rozpaků a dojmů. Myšlenky v hlavě mi létají jedna přes druhou. Projekt má opravdu co do sebe a myslím si, že na tento zážitek jen tak nezapomenu. 

Klíčová slova: bezdomovec, Brno, lidi bez domova

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.