19.11.2019 22:43


Odjet učit angličtinu do Indonésie bylo nejlepší rozhodnutí mého života, říká dobrovolník

Autor: Ondřej Fajstavr | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Na dva měsíce odjel do Indonésie a učil děti, z nichž většina neumí anglicky ani slovo, ale kterým může právě znalost jazyka změnit život. O setkání s odlišnou kulturou vypráví dobrovolník a student České zemědělské univerzity (ČZU) Martin Vyskočil.

Martin Vyskočil. Foto: Ondřej Fajstavr

Kde se vzal nápad odletět na dva měsíce na druhou stranu světa?

Minulý semestr měly na škole dvě holky přednášku o tom, že se dá jet do Indonésie i do jiných zemí dobrovolničit.  Zmínily, že je tu ta příležitost a je na to i nějaký grant a podobně. Já vůbec netušil, že naše škola něco takového umožňuje.

Takže vás přesvědčila přednáška?

Vůbec, po té přednášce mě ani ve snu nenapadlo, že bych jel někam do Indonésie učit nějaké děti. Absolutně jsem se o to ze začátku nezajímal. Mého spolužáka Honzu to ale hned nadchlo a pro vycestování byla podmínka, že mohou jet pouze dvojice stejného pohlaví. Vzhledem k tomu, že jsme ve třídě tři kluci a toho třetího to zajímalo ještě méně, začal Honza přemlouvat mě. Nakonec jsem si řekl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Možnost vyjet byla vysloveně od ČZU?

Tak to úplně není, ČZU má smlouvu s agenturou Go2, která tyto možnosti nabízí je to i dotované. Je ale možné prakticky vše řešit přes školu, která si to pak s agenturou zařídí. Musíte projít výběrovým řízením, které spočívá v anglickém testu, a pohovorem v angličtině, všechno v rámci školy. Test byl opravdu lehký a pohovor také. Nijak jsem se na to nepřipravoval.

Odjet tedy není komplikované?

Nejtěžší je se rozhodnout. Testem a pohovorem projde opravdu každý, kdo umí alespoň trochu anglicky. Nejsou potřeba ani žádné speciální dovednosti a schopnosti, žádný pedagogický kurz, nic takového. Větší problém jsou finance. Dostali jsme asi 35 tisíc, kterými člověk pokryje letenky a očkování. Na život tam mi posílali peníze rodiče, za ty dva měsíce to bylo tak patnáct tisíc. S tím, že si platíte všechno, jídlo i ubytování. Když už jsem odjel, chtěl jsem i dost věcí vyzkoušet, například surfovat nebo vylézt na sopku. Ono se to pak nasčítá.

Martin Vyskočil s Indonéskami. Foto: Martin Vyskočil

Kde jste bydlel?

U ředitele, který spolupracuje s agenturou. Vede institut, kam jsme jeli učit. Nejedete úplně do slepa, u tohoto pána se točí dobrovolníci a on vám všechno vysvětlí, vaří vám a snaží se ve všem vyhovět.

Co je to za institut?

Ředitel založil místo, kde se mohou mladí naučit anglicky, což v Indonésii jednoduše znamená, že z farmáře můžete jít pracovat například do hotelu. Znalost angličtiny vám může zaručit mnohem, ale opravdu mnohem lepší život. V Česku je to jako jít z metaře na managera. Platíte mu i proto, že on z peněz staví další budovy a kuchyně. Buduje kampus, kam se chodí středoškoláci učit anglicky, vařit, uklízet a obecně se vzdělávat pro to, aby byli po dokončení kurzu připraveni na práci v turismu. Je to neformální a žáci tam chodí o prázdninách, navíc je kurz pro ně zadarmo. Stačí tedy jen chtít.

Jak vás místní obyvatelé přijali?

Skvěle, hodně jsme se propojili přes fotbal, hrají ho každý den. Anglicky jsme se domluvili jen s někým, jinak posunky, ale šlo to. Jsou vážně přátelští. Pokud respektujete je a jejich zvyky, mnohokrát vám to oplatí. S některými obyvateli jsem pořád v kontaktu a dokonce mě donutili slíbit jim, že znovu přijedu, což bych si přál i já.

Přes fotbal?

Všichni hrají fotbal. Brány mají z bambusu a boční lajny jsou tvořené sedícími lidmi. Téměř každý den jsem hrál také. Taky jsem se chodil koupat a procházel jsem se. Obyvatelé vesnice mě zvali i k sobě domů na jídlo. Když jsem neučil, jezdil i na různé výlety a podobně. Vždy bylo co dělat.

Je nějaký výlet, na který se bude těžko zapomínat?

Jednou jsme se starostou vesnice jeli na jedny turistické ostrovy. Ve zkratce jsme krom jiného měli jít i do klubu. On a jeho zástupce se bavili s ochrankou, která nám po chvíli otevřela takové boční dveře klubu. Za nimi byla místnost s jednosměrně průhledným zrcadlem, jaké je v každém detektivním filmu. My viděli na druhou stranu, kde byla lavice. Postarší paní něco zakřičela a do místnosti přišlo několik žen, které si sedly a čekaly. Vůbec jsem nechápal, co se děje, podíval jsem se na starostu, který se se svým kolegou culili a říkali, ať si vyberu. Řekl jsem, že moc děkuji, ale rozhodně ne. Starosta se na mě chápavě podíval a dodal: „Too old, right?“ a odešli jsme. Spousta Evropanů v Indonésii takové podniky vyhledává. Chudák si myslel, že když jsem z Evropy, udělá mi tím radost. A jistým způsobem udělal, mám super příběh na vyprávění.

Martin Vyskočil a děti. Foto: Martin Vyskočil

Kolik studentů jste učil?

Učil jsem dvě skupiny, jednu starší a druhou mladší. V obou bylo kolem patnácti dětí. V té starší byly děti zhruba mezi šestnácti a devatenácti lety, měli jsme tam ale i pána, kterému bylo třicet.  Ve druhé skupině byly děti zhruba od sedmi do deseti let, s nimi jsme spíš hráli různé aktivizační hry, učili je zábavnou formou slovíčka a tak dále.

Jak probíhala výuka?

Učili jsme ve všední dny. Dopoledne jsme měli starší skupinu a v pondělí a ve středu odpoledne tu mladší. Když jsme přišli do třídy, děti relativně poslouchaly a měly i chuť se učit. Většinou jsme si předem připravili jednoduché věty či slovesa, kterým jsme se věnovali. Neučili jsme nic těžkého.

Rozuměli vám?

To byl trochu problém, někteří neuměli anglicky vůbec a někteří opravdu málo. Našli jsme si v každé skupině jednoho kluka, co uměl anglicky natolik, aby mohl tlumočit. Jinak si to moc neumím představit. V Indonésii mají naprosto jiný princip učení, než jaký máme my. My se učíme podstatu, v angličtině se například snažíme pochopit, jak funguje skladba vět. Oni jen memorují. Nehledají význam, mechanicky se učí věty natvrdo jako fráze, které potom používají. Dobrý je příklad z náboženství. Všichni umí odříkat modlitby z Koránu v arabštině, ale arabsky neumí téměř nikdo.

Podařilo se vám něco dětem předat?

Krom angličtiny asi motivaci. Oni žijí ve své bublině. Narodí se, jsou naučení, že se budou pětkrát denně modlit, starat se o svou mladší sestru a pak pracovat na poli. To je jejich svět. Nemají vůbec špatnou morálku, mají ji ale nastavenou jen na tyto věci. Myslím, že se mi povedlo jim ukázat, že mohou žít lépe a svou rodinu mohou zabezpečit i jinak než těžkou prací. Že pokud se „hecnou“, dokážou svůj život radikálně zlepšit.

 Co tato zkušenost dala vám?

To asi ani nejde popsat. Když jsem přijel a kolem mě běhaly kozy, kačeři, slepice a buvoli, měl jsem pocit jisté bezmoci, že jsem odkázán jen sám na sebe. Nakonec to ale nebylo vůbec na škodu. Honza většinu volného času hrál hry na telefonu a příliš jsme se nebavili, a tak jsem byl sám se svými myšlenkami. Mnoho věcí jsem si uvědomil a přeházel si i některé hodnoty. Dalo mi to hodně, odjet bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě a tím pádem i jeden z nejsilnějších zážitků.

Doporučil byste vycestovat ostatním studentům?

Stoprocentně. Jak jsem říkal, nejtěžší je se odhodlat, ale pokud to člověk překoná, rozhodně nebude litovat.

Klíčová slova: cestování, Indonésie, dobrovolník

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.