03.05.2014 00:04


Odstřel komína krok po kroku

Autor: Koláříková Tereza | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Ticho protne slabý výbuch. Dům pode mnou se otřese v základech a okamžitě se do všech stran vyvalí hustý oblak prachu, který do několika vteřin pokryje blízké okolí. Dvaačtyřicet metrů dlouhý komín dopadá na zem. Následuje potlesk a smích. 

Autor: Tereza Koláříková

Poslední stavba zkrachovalé Fruty Znojmo. foto: Tereza Koláříková

Je devět hodin ráno. Z auta naloženého podivnými černými kufříky očima hledáme, který ze dvou komínů na horizontu je ten náš. Ten, o kterém jako jedni z mála víme, že půjde do pár hodin k zemi. Luděk Bartoš, osmasedmdesátiletý majitel firmy provádějící měření otřesů půdy, sedí na vedlejším sedadle a vesele mě zasvěcuje do blížící se situace. 

Bude to první komín v Evropě, možná i na světě, který nebude odstřelen trhavinou, ale shozen přetlakovanými náložkami. „Není proto nutné vyžádat si souhlas všech majitelů pozemků v okolí,“ objasňuje mi situaci Luděk. I přesto, že je tento bělovlasý a elegantní pán velmi milý, jako soudní znalec na trhací práce mluví odborně. Proto ho čas od času doplňuje usměvavá tmavovláska Lenka, jeho dcera a zároveň také zaměstnankyně.

 

Tak dlouho se chodí s vrtačkou ke komínu...

Z areálu, kde původně stávala firma Fruta Znojmo, je staveniště pokryté ruinami zbouraných budov. Všude je bláto. I přes svítící slunce nás hned při výstupu z auta pořádně zchladí ledový vítr. Pár minut po nás přijíždí další stříbrné vozidlo. Sedí v něm zaměstnanec a zároveň Bartošův syn se svou manželkou a dcerou. Ty mají v plánu podívat se na nevšední představení. Luděk mladší i Lenka si oblékají zářivě oranžové bundy. Jejich šéf si bere do ruky stejně oranžovou helmu a vyrážíme ke komínu, kde se už pilně pracuje.

Náložky ve stěně komína. foto: Tereza KoláříkováHned po příchodu mě překvapí dvě díry v komínu, které připomínají okna. Nemám čas dál zkoumat pokračující práce, protože nás vítá vysoký usměvavý muž v pracovním oblečení. „To je Vláďa. Vede odstřel,“ objasňuje mi Lenka. Když poznamenám, že má děravý komín, zasměje se a zdůvodní mi to tak, že tímto způsobem šetří množství náloží, které je třeba použít. Najednou se za námi ozve tichá rána a proud nadávek. Motorová vrtačka, kterou jeden ze tří pracujících dělal vrty na nálože, se uvolnila a zranila ho. „Jardo, jsi v pohodě?“ ptá se Luděk, zatímco ho odvádí bokem. Jarda ve žluté helmě a ještě se sluchátky na uších si mačká ruku na tříslo. Směje se, všechno důležité prý přežilo. Vrtačku si zabírá jeho kolega a Jarda se pouští do jiné práce začíná plnit vrty náložemi.

I když by se zdálo, že práce už je skoro hotová, máme ještě dvě hodiny času. Dvě hodiny, které se nakonec protáhnou na čtyři, jak je u jakýchkoliv odstřelů docela zvykem. Procházíme se tedy s Lenkou areálem a hledáme nejvhodnější místo na pořízení videa a fotek. Z nového úhlu pohledu je vidět, jak stojí komín nakřivo. Také jsem objevila další novinku. Lano. „Kdyby náhodou zůstal komín viset, tak se uváže za traktor, který jej stáhne,“ vysvětluje Vláďa, kterého potkáváme na obchůzce. „Myslím, že viset nezůstane, ale jistota je jistota. Když už je pak nakloněný, tak tam nevylezeš, abys ho uvázala,“ dodává ještě Vláďa. „Opravdu ne?“ diví se naoko Lenka. Chlapík ji nazpátek popichuje, aby tam vylezla, protože lano potřebují převázat o příčku výš. Nakonec jdeme pro tři tajemné černé kufříky, které rozmístíme na pevný povrch po areálu. Obsahují seismograf – malou krabičku s displejem, ze které vede drát ke kulatému zařízení na kovovém podstavci.

 

Poslední šance vylézt na komín

Komín. foto: Tereza Koláříková

„U brány čisto,“ zachroptí z vysílačky hlas jednoho z pracovníků. Podobně o sobě dá vědět ještě šestkrát s cílem ohlásit i ostatní stanoviště. Když se hlášení po pěti minutách celé znovu opakuje, je nám všem jasné, že se blíží odstřel. Taky se ho už nemůžeme dočkat. Původně jasnou oblohu teď zakrývají těžké černé mraky a vítr je stále silnější. Aspoň že fouká po směru pádu. Ze střechy budovy, na které stojím a kterou mi sám střelmistr doporučil jako ideální místo na focení, nakukuji dolů ke vzdálené skupince lidí u typicky známého červeného tlačítka. Pořád se nic neděje.

Vysílačka tentokrát oznamuje nepříznivou zprávu. „Čekáme ještě na ředitele, chce si to střelit,“ vysvětluje neznámý hlas. Několik chlapíků, kteří se za poslední pročekanou hodinu na střeše shromáždili, si znuděně povzdechlo. „To bude ještě na dlouho,“ stěžuje si náš střechový informátor, který má jako jediný nahoře vysílačku. Přemáhám drkotání zubů a obracím se na vysokého štíhlého muže v kožené bundě, se kterým jsem proklábosila první čekací půlhodinu. Byl na střeše jako první a překvapil mě, když se zjevil nad žebříkem. Nakonec se z něj vyklubal majitel areálu. „Není vám to líto?“ ptám se ho, i když zimou skoro nemůžu hýbat rty. On má podobný problém. „Co nadělám. Mohla na něm být reklama, ale nikdo o to neměl zájem,“ krčí rameny. „S kolegou jsme si tam včera vylezli, byla to naše poslední možnost. Obcházel jsem ho dokola a fotil výhled,“ usmívá se.

Plochá černá střecha dvoupodlažní budovy nám nenabízí žádné krytí před větrem, tak se aspoň krčím u okraje a dívám se dolů na čekající skupinky přihlížejících. Ačkoliv o odstřelu nikdo informovaný nebyl, stojí pode mnou asi třicet zvědavců zachumlaných v bundách. Mezi lidmi pod sebou vidím i dva policisty, kteří spolu zaujatě debatují a vzpomínám na to, co nám ještě za sluníčka vykládal Jaromír se sluchátky na helmě vytáhnutými tak, že vypadala jak uši Mickey Mouse. „S policajtama jsme domluvení, volal jsem jim na oddělení. Ale jednou to fakt bylo výborný. Barák lehl a během pěti minut jsme slyšeli houkačky. Kluci, jedou hasiči, povídám. A oni, že je to blbost. Do minuty se vyřítila cisterna ze zatáčky a za pět minut druhá z vedlejší vesnice!“ smál se.

Odstřel komína přilákal diváky. foto: Tereza Koláříková

Konečně vidíme ředitele, jak se prodírá mezi lidmi. Když si nás pět na střeše oddechne, jako naschvál se ředitel zastaví a zapovídá se. Jeden z pracovníků už to nevydrží a zapíská na něj, což ředitele popožene. Za pár minut vysílačky opět hlásí pozice. „Střecha v pohodě!“ ozývá se se smíchem i náš informátor.

Hlas z vysílačky odpočítává od desíti, ale při čtyřce se zastaví a po pár vteřinách začíná od začátku. Pozoruji asi dva metry vysoký bílý obal, který je obmotaný kolem spodku komína, aby při výbuchu příliš neodlétávaly cihly. Všichni vedle mě mají nachystané foťáky a mobily, aby neprošvihli jedinečný okamžik. Jen malý výbuch a trocha kouře zpod bílé plachty upozorní přihlížející, kteří neslyšeli odpočet, že se očekávané představení blíží. Komín však několik vteřin odolává a nehýbe se. Po chvíli se o pár metrů sesune do sebe a jako kácený strom se zřítí k zemi. Teď teprve slyšíme silnou ránu. Celý dům se nám třese pod nohama. Divadlo je u konce.

Diváci se rozcházejí zpátky domů, ale my – Bartošovic rodinka a všichni pracovníci – se jdeme podívat na komín. Ležící vypadá ještě větší. Všichni si vesele potřásají rukama a pochvalují si, jak se jim to vydařilo a jak komín spadl přesně na zamýšlené místo. Náš střešní informátor po něm pochoduje a brzy ho napodobuje i Luděk, který si chce komín nafotit. Nakonec se přicházejí podívat zblízka i přihlížející policisté a s padlým komínem se fotí. Nadšení z pádu stavby, které překonalo zimu, se pomalu vytrácí. A tak se všichni loučíme a rychle naskakujeme do aut. Kdo by to byl řekl, že i ničení může být taková krása a zábava.

Klíčová slova: odstřel, komín, Znojmo, seismické měření

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.