13.12.2011 19:28


Připravovala jsem se na kriminál, říká spoluzakladatelka podzemní církve Ludmila Javorová

Autor: Jan Krejčí | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Život plný zkoušek dal Ludmile Javorové prožít neuvěřitelné věci. Válka, komunistické pronásledování, podzemní církev a porevoluční skepse jí provázázely po celý život. I přes všechny těžkosti si tato drobná žena zachovává úžasný optimismus, eleganci a spiritualitu, která z ní doslova vyzařuje. A je tu ještě jedna zásadní věc. Tato žena byla, tedy vlastně stále je knězem katolické církve.

Byla jste vychovávána ve věřící rodině. Kdo Vás k víře nejvíc vedl? Ludmila Javorová. Foto: archiv

Rodina byla prakticky věřící. Kdo z rodičů měl na moji víru větší vliv, to nemohu říct. Rodiče měli harmonické manželství, ale naplněné starostmi, tragediemi, které přináší válka (nejstarší bratr zemřel na následky války, totalitní moc, pronásledování, internace).

Měla jsem  osm bratrů a jednu sestru. Rodina, která prožije společně tolik nebezpečí, taková rodina je díky rodičům pevně semknutá. Jen krátký příměr: ve válce, při náletech jsem se velmi bála, zda se  večer všichni sejdeme. Maminka nás vždy ukonejšila svou důvěrou. Možná ne dnes, ale jednou v budoucím životě budeme zase všichni spolu. Takové zážitky jsou hluboké.

Vy jste absolvovala jaké školy?

Mám středoškolské vzdělání ekonomického směru a teologii jsem vystudovala už v tak zvané podzemní církvi, čili v totalitě.

V této době jste již uvažovala o nějakém duchovním životě, co vás k tomu vedlo?

Byla jsem zapálená touhou pomoci druhým a po uplatnění v církevních službách. V této době padal v úvahu jen vstup do řádu. Co budu v životě dělat, jsem tehdy  ještě netušila.

V té době se na scéně objevili komunisté.

V roce  1948 jsme věděli, že nám hrozí velké nebezpečí. Tatínek politicky pracoval, takže před volbami jsme roznášeli letáky  s varováním, aby lidé nevolili KSČ. Pokud si vzpomínám, byla v nich výzva k zamyšlení, co se po revoluci odehrávalo v Rusku. A víte, co na to odpovídali mnozí křesťané? „To se u nás nemůže stát!“ KSČ všechny  voliče dobře naladila, jak se budou mít dobře, a lidé ono „dobře“ smění i za největší hodnotu. Byli tou představou doslova omámeni.  Svůj podíl na tom měla i válka. Bohužel i biskupové tomu věřili a komunismu nezabránili.

Netrvalo to dlouho a zavedly se zde kruté metody, jako v Rusku. Ti, jichž se to netýkalo, o tom moc nevěděli anebo nechtěli vědět, aby je to snad nepostihlo také. Všeobecně se národ ocitl pod krustou strachu a nedůvěry. Poradci ze Sovětského svazu řídili naši zemi jako šedé eminence. Vyhodili intelektuály, aby jim do toho nemluvili a neorientovali lid, vyškolili si své lidi, kterým dali peníze a moc. Národ se po dvě generace deformoval. Ta deformace spočívala v tom, že se ničila psychika člověka, jeho hodnoty, úcta a vztah k předkům. Kde vládne strach, tam jde ruku v ruce nedůvěra a ztráta lidských hodnot.

S  nástupem komunismu se pojí perzekuce lidí a také církve. V závislosti na tom vznikla podzemní církev. Můžete říci něco k této historii?

Částečně jsem to již naznačila. Zhruba v padesátých letech minulého století byli  řeholníci a řeholnice během noci vyvezeni a soustředěni na různá místa (někteří pozavíráni). Věřící se naráz ocitli v situaci, pro ně překvapivě, úplně nové. Podobné situace plodí nejen strach, ale i opak. Byli jsme mladí, a tak jsme se začaly jako holky tajně scházet, abychom se vzájemně spirituálně podpořily, než situace někam vykrystalizuje.

V této době v našem dosahu duchovně  samostatná žena  vůbec nefungovala. Hledali jsme proto kněze, který by nás vedl, ale ten nebyl. Většina jich byla pozavíraná.

O několik let později jsme našly mezi  kněžími, kteří nedostali státní souhlas k vykonávání kněžské služby. Byli to starší kněži - Salesiáni. Naše vize budoucnosti se ne ve všem shodovala. Rozcházeli jsme se v reáliích. Dnes ale za ně vyslovuji dík.

Kněz Felix Maria Davídek byl jedním z organizátorů podzemní církve. Jakou v ní sehrál úlohu?

Jak už jsem se zmínila, církev zde existovala, ale pod dohledem StB, které určovalo její činnost, a to velmi rafinovaným způsobem. Výsledkem toho byla de facto nečinnost. Věřícím bylo vyhrožováno, že se jejich děti nedostanou na školu, budou-li navštěvovat výuku náboženství, kněz nemohl oficiálně navštívit nemocné v nemocnici atd. Davídek po návratu z vězení již po několika hodinách začal vyvíjet cílevědomou aktivitu, ačkoli byl propuštěn „na podmínku“. Měl totiž jasnou představu práce, která vycházela z potřeb budoucnosti.  Hned první den po návratu navštívil naši rodinu a zeptal se mě, na čem pracuji a jestli neznám nějaké studenty kněžství, kteří byli vyhozeni. Druhý den mi pak nabídl spolupráci a chtěl, abych se pokusila s nimi seznámit.

Davídek mě připravil na možnost kriminálu. Pak už jsme se plně věnovali podzemní církvi. Organizovali jsme noční studium nejen pro bohoslovce, kteří byli ze semináře vyloučeni po nástupu totalitní moci, ale i pro další zájemce. Samozřejmě se musely dodržovat bezpečnostní zásady, ticho, mlčenlivost, abychom nevzbudili podezření u sousedů.

Vedly se přednášky, které nebyly jen duchovní, ale i filozofické, historické, politologické, psychologické, prostě zahrnující celou lidskou rovinu. Každá přednáška začínala vyhodnocením současné politické situace, a to nejen u nás, ale celosvětově. Lidé nebyli zvyklí sledovat politiku.

Prvním úkolem bylo tedy co?

Neponechat osamocené ty, kteří  nemohli studovat kněžství. Rovněž hledání nových kněžských povolání, vzdělávání laiků, a to jak mužů, tak žen. Kladl se velký důraz na lidskou zralost. Každý, kdo volil kněžskou dráhu, musel absolvovat taneční. Dnes je to běžné už v rámci studií, ale v minulosti tomu tak nebylo. Šlo o celkové formování osobnosti.

K našemu studiu patřila také četba krásné literatury, výstavy, filmy, o nichž jsme besedovali a učili se je vyhodnocovat, ale i poezie.  Umění je  boží dar a ten, kdo tvoří, vnímá potřeby doby, to je jeho přínosem.

F. M. Davídek vysvětil nějaké kněze?

Davídek po návratu z internace nebyl ještě biskup, nemohl světit. Ostatní biskupové také nemohli, protože byli v domácím vězení trvale hlídáni. Tajní biskupové z bezpečnostních důvodů odmítali. Kandidáti pro ně byli neznámí. Bylo to velmi riskantní. Jedinci byli vysvěceni v  zahraničí, ale výjezdy ven většina nedostala. 

Nakonec ale byl Davídek na biskupa  tajně vysvěcen. Jak se to povedlo?

Jeden z kandidátů kněžství dostal výjezdní povolení do zahraničí, poněvadž pracoval na výzkumu a měl venku přednášet. Toho Davídek vybavil informacemi o situaci u nás, kterou měl doručit bezpečně do Vatikánu. Ten rozhodl o vysvěcení dalšího tajného biskupa. Davídek byl vysvěcen  v roce 1967.

Když pak vysvětil tajně kněze, co bylo jejich úkolem?

Úkolem kněze je učit, posvěcovat, povzbuzovat lidi a probouzet ducha. Tito kněži si našli lidi, kterým pak sloužili,  třeba rodinám, nemocným, mládeži a seniorům. Museli si napřed vybudovat bezpečnostní systém, aby je například vlastní rodina neprozradila. Bez Boží spolupráce by se to absolutně nepovedlo.

Davídek světil jak ženaté muže, tak i celibátní. Byl si vědom charizmatického daru kněžství, který je dán vždy pro druhé, a Bůh jej dává proto, že je potřebný. V  historii církve  byli ženatí muži až cca do desátého století a dodnes řeckokatolická církev světí ženaté muže. Většina kněží v této době byla internována a ti, kteří již byli na svobodě, nesměli sloužit, byl jim odebrán státní souhlas. Biskup má zodpovědnost za svěřený Boží lid i za jeho duchovní vývoj, to bylo důvodem jeho počínání.

Co pro vás znamenalo, že jste byla vysvěcena na kněze ?

Davídek věděl, že žena nemá v církvi to postavení, které by jí příslušelo. Byl si vědom toho, že to charizma žena má. Je to celkem nová skutečnost a každá nová věc vyžaduje delší čas k všeobecnému přijetí. Nové věci se zpravidla nepřijímají s otevřenou náručí, provokujínás ke změně a to je vždy spojeno s určitou námahou.

Davídek, když se vrátil z vězení věděl, že tam ženy byly ponechány samy sobě, ačkoli po udílení svátostí toužily, byly jim odepřeny, poněvadž je církev svěřuje jen mužům. Mužské části v internaci nebyly odepřeny, protože mezi muži byli i kněží. Muži a ženy se v kriminále nesměli stýkat. Denně chodili po určitý čas po vězeňském dvoře. Davídek věděl, že za zdí chodí ženy, a tak vždy mohutně zařval latinsky: „Egote absolvo...“ („Odpouštějí se vám hříchy“). Nechtěl, aby tyto ženy byly ochuzeny alespoň o zpověď. Uděloval jim ji přes zídku. Za to šel samozřejmě do korekce. Toto řešení však bylo pro něj pouze dočasné.

Jelikož jsme pracovali pod stálou hrozbou zatčení, počítala jsem s tím, že se mezi takovými ženami mohu ocitnout, proto jsem kněžství přijala. Abych těmto ženám mohla také sloužit.

Jaký byl váš úkol ?

Kněžství je služba a pro tuto službu je důležitá vnímavost pro duchovní potřeby, postoje. A také motivace těch, kteří o tuto službu stojí.

Těžké pro mne bylo sloužit a udržet vše v tajnosti, když jsem kolem sebe viděla tolik potřeb. Tím se ale prohlubovala důvěra v Boží Prozřetelnost.

Jak to bylo po revoluci s vámi a s tajně svěcenými kněžími ?

Moje kněžství nebylo církví uznáno a byl mi vysloven zákaz. Podřídila jsem se této právní stránce, ale jednou přijatý dar je nevratný. Přece co Bůh dal, nelze vracet. Takže kněžkou zůstávám až do smrti, k tomu se vždy hlásit budu, ale vykonávat veřejně kněžskou službu nemohu.

Co se týče ostatních kněží podzemní církve, to byl poněkud nečekaně dlouhý proces s uznáním jejich svěcení. Důvod jsme neznali. Pouze jsme se domnívali, že okolnosti v situaci totality nemohly být analogické normální situaci a církevní právo na tyto výjimečné situace nepamatuje. Biskupové na pokyn z Říma dali kněžím nabídku, aby přijali svěcení ještě jednou. Někteří kněži se bránili, jiní se podřídili.

Cítíte nějaké zklamání ve vývoji církve ?

Zklamaná nejsem, poněvadž církev jsme my všichni, nejen hierarchie. Nesmíme si církev idealizovat, ale také bychom neměli ztratit duchovní touhu. Přiznávám, že v hierarchické struktuře církve mi chybí větší otevřenost k potřebám současnosti a tím i budoucnosti.

Církev také neformuje člověka v jeho lidství, v zodpovědnosti za to, co člověku bylo darováno, aby o to pečoval. Neoslovuje současného člověka. Kupříkladu církev k ženě nepromlouvá tím jazykem, kterým ona potřebuje. Formální jazyk se nedotýká srdce, neotvírá hlubiny, neprobouzí radost z tvořivé práce, ze které ona potřebuje rozdávat.

Věřím, že budoucnost přinese kněžskou službu i pro ženy, vždyť  křestní kněžství neseme jak muži, tak ženy. Vždyť žena je první, kdo uvádí dítě do tajemství ducha, má blíž k životu.

Ludmila Javorová se narodila v Brně v roce 1932, kde v zázemí katolické rodiny prožila okupaci a posléze i těžká léta padesátá. Její úmysl vstoupit do ženského řádu zmařilo zrušení klášterů roku 1950. V dobách totality se plně věnovala podzemní církvi (díky Felixi Maria Davídkovi),  vzdělávání a péči o nemocné. V roce 1970 přijala jáhenské a kněžské svěcení z rukou biskupa F. M. Davídka. Po revoluci jí byl v důsledku událostí udělen zákaz vykonávat kněžskou službu a její kněžství nebylo uznáno. V současné době se věnuje výuce náboženství. O Ludmile Javorové vyšlo několik knih (Z hlubin bezedných, ...).

Více o podzemní církvi si můžete přečíst zde.

Klíčová slova: Podzemní církev, rozhovor, Ludmila Javorová, komunismus

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Mgr. Monika Ježíková | 25. 06. 2012, 21:57
S paní Javorovou jsem měla možnost osobně se setkat díky panu F. Mikeši u ní, doma. Je to duchovně velmi krásná, silná žena a jsem za toto setkání nesmírně vděčná. Velmi si vážím její otevřenosti, s jakou hovoří o svém svěcení a smekám před její disciplinovaností veřejně nevykonávat kněžské povolání. Věřím, že církev by se službou žen s tak hlubokým charismatem stala skutečně živou církví...