27.11.2010 16:54


Pro brněnské bezdomovce je neoblíbenějším dnem středa

Autor: Veronika Pořízková | Kurz: On-line žurnalistika | Kategorie: Bezdomovci v Brně

Brno – Je pár minut před šestou hodinou a studentské centrum v Brně na Kozí 8 se jako každou středu začíná plnit lidmi. Všichni se vesele zdraví a ihned rovnají stoly za sebe, až utvoří jeden dlouhý pult. „Nevíte, kdo to tady organizuje?“ ptá se Ája Džubáková, která dnes přišla poprvé. Pracuje jako sociální pracovnice a pomoc bezdomovcům ji zajímá už delší dobu. Rozpačitě se dívá po místnosti, kde už rychle kmitají ostatní dobrovolníci. „Ahoj, ty jsi nová?“ osloví ji Jan Bílek, který má celou akci na starost. Je spoluzakladatelem brněnské větve komunity Sant‘ Egidio, mezi jejíž aktivity patří i pomoc lidem bez domova. „Super, můžeš začít krájet chleba, nože jsou v kuchyni,“ dodá a spěšně odběhne.

Ve studentském centru na Kozí 8 se připravují bagety

Většinu přítomných tvoří studenti, všichni si tedy navzájem tykají. Ája Džubáková a ostatní se tu dnes sešli, aby společně přichystali více než sto padesát obložených baget a chlebů a vydali se do brněnských ulic rozdat je bezdomovcům. Ve studentském centru panuje příjemná atmosféra. Někteří krájí zeleninu, jiní mažou bagety máslem a další je nakonec zabalí do průhledných fólií.

V konvici se vaří voda a sympatická dívka s vlnitými vlasy ji přelévá do hnědých termosek s rozpustnou kávou. Spolupráce funguje na jedničku. „Jsem tu už počtvrté, o této akci jsem se dozvěděla ve škole a napadlo mě, že bych mohla začít dělat něco užitečného,“ říká studentka žurnalistiky Jana Tomalová, zatímco připravuje plastové kelímky. Není přímo členkou komunity Sant‘ Egidio, tak jako spousta ostatních. Pomáhat může přijít každý.

Hlavní je nenadržovat

V místnosti pomalu začíná být těsno a bagety už jsou skoro hotové. „Ty a Alča půjdete na Mendlák a já to vezmu k podchodu,“ dává Jan Bílek instrukce. „Vy, co máte čaj a kafe, běžte napřed. Ať se na nás s jídlem nevrhnou všichni najednou,“ dodává. Bezmála čtyřicet lidí s igelitovými taškami a horkými termoskami se vydává na svou první zastávku ke kostelu Svatého Jakuba v centru Brna, kde už netrpělivě vyčkávají hloučky bezdomovců. Z přilehlé kavárny Savoy, plné orchidejí a mužů v oblecích, jsou stále ještě vidět zaskočené pohledy, přestože středeční večery takto vypadají již sedm let.

V okamžiku se vytvoří fronty. Někteří jen slušně pozdraví, vezmou si jídlo a poděkují, většina se však s dobrovolníky nadšeně baví. „Honzíku, jak se pořád máš? Už jsme se na tebe těšili,“ říká starší žena s krátkými tmavými vlasy a políbí se s Bílkem na obě tváře. U některých se zdrží o trochu déle, je alV podchodu brněnského hlavního nádraží je ve středu večer rušno. Bezdomovci se těší až uvidí své přátele ze Sant'Egidia.e potřeba, aby se dostalo na každého.

„Tenhle pán přišel několikrát za sebou později a nezbylo na něj, od té doby si odmítá cokoliv vzít. Myslí si, že mám nějaké oblíbence, kterým nadržuji,“ vysvětluje Bílek a ukazuje na staršího muže v kšiltovce. Odmítání jídla a teplé kávy je však spíše výjimkou. Ostatní se naopak řadí do fronty opakovaně a prosí o další bagetu, nebo aspoň chleba. „Tady máš, ale jenom výjimečně, nikomu to neříkej,“ pohrozí naoko Bílek a stejnou větu za večer zopakuje ještě několikrát.

Kdy už bude vánoční oběd?

Studenti však nepřináší bezdomovcům jen jídlo a teplé pití. Kromě toho, že si s každým chvíli popovídají, přinesou také staré oblečení nebo spacák. Přestože je venku již dlouho tma, je krásný, na listopad až překvapivě teplý večer. Usměvavá žena usrkává kávu z kelímku a nadšeně diskutuje s ostatními. „Kdy už budou pozvánky na vánoční oběd?“ ptá se nedočkavě, přestože do Vánoc zbývá ještě šest týdnů. Zmínka o slavnostním obědu, který se každoročně koná 25. prosince, zaujme i ostatní. „Vánoční oběd, to byla krása! K jídlu byla svíčková a dokonce jsme dostali dárky. Čepice, šály, prostě to, co potřebujeme,“ připojuje se k diskuzi starší muž v červené bundě s plnovousem. Vidina společného oběda den po Štědrém dni rozzáří většinu přítomných.

Asi po půl hodině strávené u kostela svatého Jakuba se rozdělíme na menší skupinky, které se rozptýlí po různých částech centra. Jdeme do podchodu brněnského hlavního nádraží. U hotelu Grand na Benešově ulici potkáváme další dva zájemce o jídlo a trochu kávy. „To víte, že si rád dám. Hlad je, ale jídlo ne,“ říká starší muž z dvojice s tmavě modrými šusťáky. Druhý si postěžuje na trápení se svou přítelkyní a za chvíli odchází pryč.

Jakmile dorazíme do podchodu, u eskalátoru narazíme na prvního z obyvatel. Starý muž ve velmi špatném stavu sedí v rohu na kartonových krabících se sklopenou hlavou. Tak jako všem ostatním i jemu nabízíme jídlo a pití. Po marných pokusech navázat konverzaci nakonec pokládáme balíček s chlebem na hnědé krabice. „Tenhle je na tom vážně zle, každý týden ho vídáme ve stejné pozici. Nikdy nemluví,“ komentuje situaci studentka medicíny s dlouhým copem a brýlemi.

Squatter Šáňa (vpravo) vzpomíná na loňskou zimu a doufá, že ta letošní bude mírnější.Pomáhat je přirozené

Před obchodním domem Tesco již čeká několik bezdomovců a squatterů. Asi padesátiletý muž v pletené čepici s čerstvými obvazy na rukou se radostně zasměje, když spatří pravidelnou středeční návštěvu. Po chvíli zdráhání se nadšeně fotí a začne vyprávět. „Já vám všem hrozně děkuju. A není to jenom o tom jídle. Oni si tu se mnou vždycky popovídají a já jsem jim za to strašně vděčnej. Pokaždé se na ně fakt těším,“ říká téměř dojatě.

To už na nás mává skupinka z protější strany. Mezi nimi je i squatter Šáňa. Pod tímto jménem ho na ulici zná každý. Strávil nějakou dobu ve vězení, má potetovaná spodní víčka a na první pohled z něj jde trochu strach. „Já už je znám od té doby, co sem začali chodit. Opravdu mi strašně pomáhají. Loni byla taková zima, až minus dvacet, tak mi donesli spacák. A vánoční obědy, ty jsou úplně super!“ Zmínka o nich opět vyprovokuje k reakci i ostatní, kteří až doteď jen mlčky přihlíželi. „Pivo, víno, ovoce, i puding jsme dostali!“ vykřikuje nadšeně sympatický muž v černé bundě se žlutými pruhy.

Po chvíli jsou všechny tašky prázdné. Vyrážíme tedy do příjemné restaurace pod hradem Špilberk, kde se na konci akce opět schází jednotlivé skupinky a sdělují si události večera. Řeč ale nezůstane jen u toho. Pomoc chudým je sice téma, které dobrovolníky spojuje, není však tématem jediným. To, co dělají, je pro ně přirozené, není potřeba to dále rozebírat. Je to součástí jejich života a já odcházím se zvláštními pocity, které ve mně vyvolala zkušenost s těmi, které většina z nás obchází obloukem.


Rozhovor s Janem Bílkem si můžete přečíst zde 

 

Klíčová slova: bezdomovci, Sant‘ Egidio, bagety, pomoc chudým

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.