01.05.2019 16:43


Recenze: Velká a neznámá opera. V La Giocondě se řeší souboj mezi morálkou a emocemi

Autor: Kamila Jablonická | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

La Gioconda, ponurá opera o čtyřech dějstvích, přináší divákovi emocemi nabitý příběh z města na laguně – italských Benátek. Inscenace opery, jež není v Česku příliš známá, obsahuje mnoho světelných efektů, akrobatů a dramatických zvratů. V brněnském Janáčkově divadle ji hrají už třetí sezonu.

La Gioconda. Foto: NdB

Brno – Oběť jako dobrovolný čin i jako označení pro člověka zasaženého krutým osudem. V angličtině dvě odlišná slova: sacrifice a victim. V libretu opery La Gioconda napsaném podle hry Victora Huga najdeme oba významy. Jako u většiny děl žánru velká opera, i zde se pracuje s velkolepou výpravou, mnoha sboristy, baletními čísly a jevištními efekty. Příběh inspirovaný historií je plný emocí, z nichž hlavní je láska, lhostejnost a rozpolcenost mezi chtíčem a morálkou.  

Gioconda má vřelý vztah ke své slepé matce. Toho chce využít lstivý Barnaba, ke kterému má Gioconda odpor. K tomu, aby si u dívky získal oblibu, zvolí překvapivou cestu. Prohlásí Giocondinu matku za čarodějnici, načež strhne k lynčování celý dav. Scéna, kde nevidomá žena čelí nelítostnému zástupu Benátčanů, je jedna z nejemotivnějších. V té chvíli však do děje vstupuje benátský inkvizitor Alvise Badoero a jeho žena Laura. Oba jsou na scénu taženi služebnictvem na vysokém podstavci, který znázorňuje jejich světskou nadřazenost. Zároveň budí dojem, že je v nich něco božského. Lauře se zželí slepé stařeny a její dcery a dá matce milost, přičemž netuší, že si tak zachránila svůj život. Giocondina vděčnost totiž projde krutou zkouškou, když zjistí, že muž, do něhož je zamilovaná, je zároveň Lauřinou dávnou láskou. Její prozření je ilustrováno pochodem věřících za hořícím křížem, city jsou nicméně stále stejné. Do hry navíc vstupuje zneuctěný Lauřin manžel, který ji hodlá za nevěru zabít. Oba manžele, kteří zpočátku přišli na scénu jako dvě božstva, najednou divák vidí z intimnější stránky. Zamotaný příběh poté rychle graduje až do temného finále.

Pár rozmarných scén divokého veselí však v průběhu děje divák přece jen spatří. Kontrastně dokreslují tíživou atmosféru celé opery. Například výjev z plesu oživený hravou baletní choreografií sólistů Janáčkova baletu vzbuzuje odlišné dojmy. Ostatně kontrast je pro La Giocondu typický. Podle režiséra Tomáše Pilaře se odehrává v době, kdy „končí zima, nadchází doba karnevalu a na ulicích se prolíná minulost s budoucností, realita se snem, nebeské s pozemským, pozemské s pekelným, mytologické s historickým a historické s archetypálním.“

Vizuální stránka představení je vskutku skvěle zvládnutá. Kostýmy jsou přesně v duchu pozdně renesanční Itálie. Také kulisy umocňují atmosféru příběhu. Ukazují Benátky jako město starobylé, ale zároveň dynamicky proměnlivé vzhledem k množství vodních kanálů. Voda, která k Benátkám neodmyslitelně patří, je zvláště patrná ze světelných efektů v jedné ze závěrečných scén v hrobce. Dalšími prvky kulis a rekvizit jsou kámen a oheň. Oheň objevující se v podobě hořícího kříže nebo úmyslně zapálené lodi dodává ději na dramatičnosti. Strohý kámen rámující prakticky všechny výstupy skvěle podtrhuje chladnokrevnost jednání některých protagonistů.

Intriky, zrady, lži. Jediným člověkem, který stojí nohama pevně na zemi je hlavní hrdinka. Přestože uvnitř svádí vnitřní boj, nakonec se zachová tak, jak jí velí svědomí a nikoli srdce. Pouliční zpěvačka, jejíž jméno znamená „veselá“, je obětí řady nešťastných náhod, stejně jako se obětuje pro štěstí jiných. Velikost Giocondy tkví právě v její velkorysosti.

Příběh nemá šťastný konec. Zlí zůstanou bez trestu. Jak dopadnou ti dobří, je otázka. Je těžké určit, kdo se kromě Giocondy vlastně zachoval správně.

Postavu hlavní hrdinky zazpívala v neděli v Brně naposled sopranistka maďarského původu Csilla Borossová. Napříště se role zhostí Iveta Jiříková. Jejího nešťastně zvoleného vyvoleného, Enza Grimaldu, ztvárňuje italský tenorista Luciano Mastro. Orchestr povede dirigent Robert Kružík.

La Gioconda se aktuálně v Česku nehraje nikde jinde. Opera je tak málo známá, že nemá ani českou stránku na Wikipedii. Přitom se jedná o nejúspěšnější dílo italského skladatele Amilcareho Ponchielliho. Tuto sezonu uvedou Giocondu v Janáčkově divadle ještě dvakrát, a to 14. a 17. května. Další představení se plánují na jaro příštího roku. 

Klíčová slova: La Gioconda, Amilcare Ponchielli, opera, Národní divadlo Brno

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.