03.04.2020 19:07


Recenze: Vítězství vůle nad vnitřními démony. Čistá duše Johna Nashe inspiruje a dojímá i devatenáct let po premiéře

Autor: Anežka Schreibová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

V květnu 2015 převzal John Forbes Nash mladší z rukou norského krále Abelovu cenu, jakýsi ekvivalent Nobelovy ceny za matematiku. Když se o čtyři dny později vracel domů, zemřel i s manželkou při tragické autonehodě. Tak skončil životní příběh geniálního matematika, jenž nedobrovolně strávil roky v psychiatrických léčebnách a dekády nerovným bojem o vlastní příčetnost. Jeho filmový příběh režisér Ron Howard uzavřel za rokem 1994, kdy byl Nashův přínos k teorii her korunován Nobelovou cenou za ekonomii.

Russell Crowe a Jennifer Connellyová jako John a Alicia Nashovi. Zdroj: Imagine Entertainment

Na schizofrenii je nejhorší, že nikdy nevíte, co je pravda."

Ani divák neví. Alespoň od poloviny filmu ne. Prakticky vše, co jsme první hodinu viděli, je náhle tak snadno zpochybnitelné. Co je skutečné a co ne? Čemu věřit? Které postavy jsou jen výplodem Nashovy geniálně šílené, nebo snad šíleně geniální mysli?

Vnitřní boj je v(d)ěčné téma. Čistá duše (A Beautiful Mind, 2001) sleduje cestu z vrcholu Nashova (Russell Crowe) profesního i osobního života po pád do zrádné pasti vlastní mysli. Z Johna se stává paranoiou zmítaná, léky a šokovou terapií destruovaná troska. Uznávaný akademik je pryč. Místo něj teď jeho vytrvalá, leč vyčerpaná manželka (Jennifer Connellyová) žije vedle zdiskreditovaného a vyhořelého muže. Zpustošené je to, co pro něj bylo vším – jeho intelekt. Zpustošené nejen paranoidní schizofrenií, ale i její léčbou. Než přijde Nashovo kruté prozření, nastanou chvíle, kdy má Alicia Nashová strach nejen o svého muže, ale i z něj.

V tomto oscarovém, po hollywoodsku vyšperkovaném příběhu si přijde na své opravdu každý. Čistou duši lze sledovat jako čistě psychologický film, romantické drama či jako thriller. Nechybí mu ani prvky hitchcockovského vrcholného zvratu nebo příležitostná atmosféra filmu noir. Přidejme k tomu nálepku podle skutečné události" a kasovní trhák je na světě. Právě tato mnohovrstevnatost však brání tomu, aby životní příběh Johna Nashe žánrově zapadl mezi nespočet dalších životopisných snímků.

Russell Crowe svým výkonem poněkud zastiňuje své herecké kolegy, což je vzhledem ke komplexnosti jeho postavy logické. Neztvárňuje totiž jen mentálně se rozpadajícího člověka, ale člověka, který se rozpadá i fyzicky. Nashova osobnost a úroveň jeho duševního zdraví se ve filmu mění každých pár scén. Nemluvě o tom, že děj začíná v jeho studentských letech a končí téměř o polovinu století později. To je důvod, proč se naprostá většina filmu točila netradičně chronologicky. Právě logicky strukturovaná kontinuita natáčení Croweovi usnadnila svou postavu vykreslit ve všech stádiích nemoci, psychických stavech i letech. Není to jen pro tento snímek speciálně vytvořený druh silikonového makeupu, který z tehdy sedmatřicetiletého herce během čtyř hodin udělal starce dávno po šedesátce. Jsou to jeho gesta, mimika, způsob řeči a chůze i to, kolik toho dokáže sdělit očima, co mu dodává na autentičnosti a přitom zachovává osobitost jemu vlastní.

Skutečný John Nash v MIT, začátek 50. let. Foto: Robert Mottar

Nutno však dodat, že se film od reality a své knižní předlohy místy značně liší. Tvůrci sice horlivě argumentovali, že jejich výtvor je životem Johna Forbese Nashe mladšího pouze inspirován, avšak poučený divák postřehne, že si scenárista Akiva Goldsman takticky vypůjčil jen ty střípky Nashova života, jejichž složení odpovídá Hollywoodským standardům. Prezentoval tak obecenstvu Nashe jako chudáka stiženého nepřízní osudu, jenž při své nerovné bitvě se zákeřnou nemocí neoplývá okázalou statečností, nýbrž se za neochabující podpory své milující ženy vytrvale zvedá z prachu, kam ho paranoidní schizofrenie neúnavně sráží. Pravda je však trochu jinde. Pomiňme fakt, že John Nash nikdy zrakovými halucinacemi netrpěl (někdo tam přece hrát musel), že nikdy nepracoval pro Pentagon nebo že nikdy neměl projev při předávání Nobelovy ceny, kterou mimochodem nezískal sám, ale spolu s dalšími dvěma vědci. Místo pronásledování Rusy byl přesvědčen, že mu mimozemšťané posílají zašifrované zprávy v deníku The New York Times, že mu všichni lidé z Bostonu s červenou kravatou dávají signály, a k tomu se prohlašoval za císaře Antarktidy. Tvůrci si také nechali pro sebe, že měl Nash nemanželského syna, o kterého se odmítl starat, jeho homosexuální vztahy, skandální zatčení, i že se ten na plátně tak nerozdělitelně vykreslený pár ve skutečnosti rozvedl a znovu se vzal až poté, co Nash získal Nobelovu cenu za ekonomii.

Co naopak potěší jsou drobné detaily, které snímek věrohodně zaznamenává. Od Nashových dlouhých nehtů přes jeho vysoce expresivní pohyby rukou až po příznačné okusování prázdného papírového kelímku. Veškeré vyobrazené výpočty jsou navíc reálné matematické problémy, které napsal skutečný John Nash, nikoliv zcela nesmyslné nebo nápadně primitivní rovnice, jak bývá ve filmech o vědcích zvykem.

Celý tento opus je doprovázen výborným soundtrackem, který znamenitě podtrhuje atmosféru. Právě hudba Jamese Hornera výrazně přispívá k okaté snaze tvůrců hrát na city. Téma však takové pojetí přímo vyžaduje. A to valná část nejsentimentálnějších scén nakonec zůstala ve střižně. Divák, který by tak ve finále čekal kýčovitou scénu, v níž se John se svými přeludy nadobro rozloučí, by čekal marně. Klíč k osvobození byl v přijetí faktu, v naučení se se svým stavem žít. Alespoň zde štáb zůstal věrný realitě.

Tím, že je celý příběh vyprávěn z Nashova pohledu, film od počátku vytváří dokonalou iluzi, kterou pak může ve vrcholném bodě roztříštit napadrť a dát tím dějové linii zcela jiný směr. Střet Nashovy perspektivy se skutečností nám navíc umožňuje kamera pohledem více osob na stejnou situaci. Díky tomu, že divák scénu vidí z obou úhlů, chápe Johnovy pohnutky k jinak zdánlivě nesmyslným činům. Mimoto nám režisér dává možnost nahlížet na svět nejen Nashovýma očima, ale i zjistit, jak funguje jeho mysl. Ona řešení, kódy a vzkazy, které je hlavní postava schopna najít ve změti zdánlivě nesmyslných čísel a písmen, vidí díky důmyslnému vizuálnímu zvýraznění i divák.

Čistá duše je emocemi nabitý film, u nějž nejedno oko nezůstane suché. Stále se v něm však najde místo pro pár úsměvných situací na odlehčení. Z celkových osmi oscarových nominací snímek v roce 2002 proměnil rovnou polovinu. Zda v adekvátních kategoriích, o tom by se dalo polemizovat. Ačkoliv ho časopis Premiere kdysi zařadil mezi nejpřeceňovanější filmy všech dob, příběh Johna Nashe je natolik inspirativní, že nad tím velkomyslně přivřeme oči.

Klíčová slova: John Nash, schizofrenie, Nobelova cena, psychická porucha, matematika, teorie her

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.