06.04.2015 15:09


Recenze: Z broadwayské inscenace O myších a lidech si divák sedne na zadek. Jen co mu místo uvolní fanoušek Cumberbatche

Autor: Barbora Halbová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Je libo trochu kultury? A co takhle divadelní inscenaci jediné novely Johna Steibecka v jazyce, ve kterém byla napsána? Že je to na Broadway daleko? Stačí zapadnout do jedné z adoptovaných sedaček kina Scala. Jen co skončí závěrečné titulky předchozího promítání. Že diváka ve srovnání s klasickou návštěvou kina čeká nevšední zážitek, prozrazuje nejen absence reklamy na Coca Colu, ale i dvojí zahájení. Ztlumení světel brněnského kinosálu následované zvednutím opony přes čtyři tisíce mil vzdáleného divadla Longacre.

Brno – Ochranářský George a trochu pomalejší Lennie. Dva námezdní dělníci za časů americké hospodářské krize. James Franco a Chris O’Dowd. Dva populární herci a jejich snaha nadchnout novou generaci pro divadelní ztvárnění slov nositele Nobelovy ceny. Slov o lidskosti, síle přátelství a americkém snu, který zdaleka není pro každého. Od loňského března do července na Broadwayi, v březnu ze záznamu v brněnské Scale a v dubnu v pražském Aeru či Světozoru.


Zdroj: NationalTheatre

I z projekčního plátna divák registruje každou kapku potu, která se jim sveze po čele. Než si čela utřou plátěnými kapesníky, jež jim věčně čouhají z pravé zadní kapsy kalhot. Může ale jen hádat, zda si Franco s O’Dowdem v zákulisí dali povinných pětadvacet kliků. Nebo zda produkční divadla Longacre návštěvníkům řádně přitopil. Nesporně za to však vděčí práci kameramana a osvětlovačů. Není divu, že si autor světelného designu Japhy Weideman vysloužil nominaci na cenu Tony. Otázkou zůstává, o kolik impozantnější je jeho světelná hra z první řady.

Zvuk naruší jen občasné zašustění sáčku s občerstvením. Psí návštěvník je naštěstí skutečně řádně vychován. Obraz na plátně hyzdí pouze titulky. Doslovné anglické doprovázené českými, jejichž ambicí je sloužit pouze informativním účelům. Snad alespoň někomu pomohou překonat jazykovou bariéru. Tak jako u každého překladu, se však něco z krásy slov v jeho procesu ztratí. Ani deformovaný koncovky, ani předsunutá hláska v vobecně totiž nemohou plně zachytit mluvu prostých amerických dělníků. Lidí, kteří mluví tak, jak jim zobák narostl. A mají jiné starosti, než se zaobírat řádnou skladbou anglické věty, která dvojitý zápor zakazuje.

Rafinovaně technicky zvládnuté kulisy se na scénu spouštějí stylem deus ex machina. I díky Steinbeckově zachování Aristotelovských jednot se o jejich změnu postará prosté zmáčknutí několika čudlíků či pár pohybů koštětem. Franco s O‘Dowdem se po jevišti nesou krokem člověka, který denně ohýbá hřbet na poli. Člověka, který má všechny karty plonkové. Ví, kde je jeho místo. A napřímit se odváží jen za temné noci pod hvězdami, které mu nepatří o nic méně než majitelům farem. U skromného ohně, konzervy fazolí a snů o kousku země, na kterém by se hrálo podle jeho pravidel.

Steinbeckovy dialogy ožívají až na jevišti

Franco už není vtěleným rebelem bez příčiny, jako který se objevil na radaru českého diváka na počátku milénia. V roli George s nepříznivým systémem bojuje po svém. Dohlédnout na Lennieho, dopravit se na další ranč a vydělat pár drobných. Hlavně se nenechat semlít. A snad i trochu snít. O malé farmě, která by mu říkala pane. Pár slepicích. A králících s hebkou srstí.

Ač jde o jeho divadelní debut, po prknech, která znamenají svět, se pohybuje s jistotou. Dokáže prodat jak Georgovu shovívavou trpělivost, tak úniky vzteku v momentech vrcholné frustrace. A slzy, které mu při velkém finále stékají po tváři hledící přímo na diváka, mu musí uvěřit i ten největší cynik. Člověk měkkosrdcatý se k Francovi chtě nechtě přidá.

Chris O’Dowd podává snad ještě působivější výkon. Vždyť mu také vynesl nominaci na cenu Tony. Na první pohled, pravda, není o moc vyšší než Franco. Lennie v  O’Dowdově podání přesto působí přesně tak, jak jej Steinbeck napsal. Hromotluk oplývající nevídanou silou. Příliš velký na to, aby nebudil nežádoucí pozornost. Dílem za to vděčí kostýmu z dílny Suttirat Anne Larlarbové, jejíž práci si divák může pamatovat z londýnského vzkříšení Frankensteina. Dílem práci s vlastním tělem.

Džínový overal na něm snad i trochu visí. To díky držení těla. Hlavu nese na svěšených ramenou, pohled co chvíli sklápí k zemi. Jako by se snažil zabrat svým tělem co nejméně prostoru. Jako dítě, které si vyslechlo nejedno kázání. A jen vyčkává, odkud přijde další výtka. Jakmile se však v bezprostředním nadšení přestane hlídat – napřímí se, vztáhne ruku nebo si jen prostě natáhne nohy – z umouněného rukávu se prodere prací namáhané předloktí, z ošoupané nohavice vykoukne obnažený kotník. Prozradí, že zdání klame a pod šaty se skrývá mnohem mocnější kolos.

Prostá gestika levé ruky s ustavičně napjatými prsty, kterou bezmyšlenkovitě narušuje osobní prostor každého, s kým zrovna mluví. Přehnaná mimika  zdvižené obočí a čelo věčně svraštěným ve snaze přesvědčit o upřímnosti svých slov. Tak málo O’Dowdovi stačí a divák pochopí, že snad ještě menší než šaty je Lenniemu jeho vlastní tělo. To jednoduše nedokáže pojmout všechnu tu dětskou neposednost. Zvídavost, jež v každém dospělém muži pod náporem povinností pozvolna uhasíná. A čistou radost ze sebemenší banality, jako je láhev kečupu.

Působivé obsazení doplňují Jim Norton coby jednoruký Candy, Ron C. Jones jako černý koňák Crooks nebo představitelka seriálové Blair Waldorfové Leighton Meesterová v roli osamělé Curleyovy ženy. I vášnivý čtenář musí uznat, že síla Steinbeckových dialogů se skutečně projeví až v jejich podání na jevišti. Tempo a zápal, se kterým je postavy zoufale lačnící po troše lidské blízkosti pronášejí, prostá četba původní novely nahradit nedokáže. Ať už jde o staré, mrzáky, černé nebo ženy.

Když Cumberbatch dekóduje, Steinbeck musí počkat

Rozhodnutí narušit tradici přenosů z britského National Theatre a několika dalších činoherních scén včetně West Endu je pochopitelné. Vždyť divadlo Longacre stojí jen několik bloků od Music Box Theatre, kde se O myších a lidech před téměř osmdesáti lety hrálo poprvé. Na nejnovější inscenaci hry v režii Anny D. Shapirové si však brněnští návštěvníci museli počkat. Alespoň do té doby, než se ze sálu vyhrnou diváci, kteří se detailně seznamovali s hereckým obsazením filmu Kód Enigmy.

Štěstí, že se nepromítalo živě, ale ze záznamu. Návštěvník tak měl alespoň jistotu, že se jeho zážitku nepostaví do cesty žádná z komplikací s živým přenosem spojených. Špatné ozvučení mu drásalo uši první polovinu zářijového přenosu londýnské inscenace hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice touha z divadla Young Vic. To činilo Blanchin snobský jižanský přízvuk ještě otravnějším. A znesnadňovalo právě ty okamžiky, kdy se marně snažil pocítit k ní alespoň nějaké sympatie.

Milovník dobrého divadla možnost zajít večer do kina na přímý přenos či záznam z převážně britských činoherních scén pravděpodobně uvítá. Tedy, nemá-li zrovna čas zaskočit si do Londýna či New Yorku a užít si představení s plnou parádou. Včetně odpovídající ceny v cizí měně. S příchodem závěrečné scény by však měl zvážit, zda si z preventivních důvodů raději nesednout na ruce. Jinak se vystavuje riziku, že v gurmánském opojení nakonec podlehne nutkání tleskat ve stoje. Ve ztemnělém kinosále by si tak mohl připadat poněkud nepatřičně. Případně rušit diváky, kteří se usadili hned za něj.

Klíčová slova: kino Scala, O myších a lidech, James Franco, Chris O'Dowd, recenze

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.