11.03.2013 09:23


Recenze: Zpráva o nedokonalé tělesnosti

Autor: Michal Majnuš | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Co je tělo? Stroj, mechanismus vytvořený trojjediným Bohem, kus masa zpevněného kostmi? Nástroj poznání a nekonečné melancholie zamyšlení nad hamletovským „být či nebýt“? Zřejmě toto všechno a ještě mnohem víc. Proto kárejme se, bičujme svá svědomí a podejme o tom zprávu. Zprávu o svatém kárání.

Projekt režisérky Barbary Herz a Martina Sládečka s příznačným názvem Zpráva o svatém kárání je důkazem, že se současné autorské divadlo častokrát pohybuje na hranici filozofických experimentů a imaginativních LSD obrazů ničících lidskou přirozenost ve vnímání světa a civilizace. Hra odkazující na nezřízeného markýze de Sade, depresivně existenciálního Kafku a vždy připraveného Foglara se stala obojím. Překročila hranici filozofie, aby vstoupila do podvědomí diváka stylem kung fu – nakopeme všechno, co se nehýbá.

Celý příběh je orámován Novým zákonem, čímž představení dostává další rozměr. Dochází ke střetu duchovního a tělesného světa na bitevním poli monologů a dialogů za mohutné podpory pohybových kreací herců, prožívajících proces přeměny sebe sama. Tento proces je ukončen improvizací, kdy se role mění v tělo, kdy se herci znovu stávají jedněmi z nás. Oba světy se nakonec prolnou v jedné jediné scéně znásilnění, která vygraduje smyslovou podívanou. To vše pod dohledem Krista, který dokončil křížovou cestu, splynul s Bohem, aby sestoupil zpět mezi smrtelníky. Boží syn však nekárá, ze samé lidské chlípnosti orgiím radostně přitakává.

Herci se na jevišti musí vypořádat nejen s herectvím, ale především se svým svědomím. Zvrhlou výchovou a zvráceným způsobem socializace do prostředí, v němž normální jedinec nemůže existovat, mění nevinnou dívku v bestii za pomoci slovníku sexuálního maniaka. Alespoň si vyzkoušela, jaké to je, vodit chlapa za penis. A to doslova! Když však na scénu vstoupí její matka jako důvod dceřiny počestnosti, skrze nenávist a zlobu člověku vlastní se tato bestiální dívčina stává ženou, která si užívá fyzično se všemi klady i zápory, přičemž pokořuje tělo, z něhož vzešla. Tím se kruh uzavírá.


Není od věci připomenout, že de Sade je důvodem, proč se pro některé praktiky vžilo označení sadismus. Jeho filozofie perfektně zapadá do dění na jevišti, neboť tělesnost je pro něj svatá. Touha, slast, vášeň, jeden nepřetržitý orgasmus, prostě radost z vlastního těla prostupuje jednotlivými fragmenty děje, i když ne vždy je to na první pohled vidět. Zato kafkovské odmítání všeho fyzického působí na diváka rušivě a vytváří potřebný kontrast, díky kterému se dostáváme zpět k duchovnímu. Tato cesta končí v momentě Kristova „oduševnili tělo a ztělesnili duši“. V tu chvíli se obě oddělená univerza definitivně prolnou.


Kapitolou samou pro sebe je foglarovská postava Grizzlyho. Tento solitér za mohutného povzbuzování chóru úpěnlivě prosí o dokonalé tělo. Na rozdíl od zbytku se ho však snaží vydobýt sám, neboť dobře ví, že skrze bolest a odříkání dosahujeme svých cílů. Fanatický úsměv mu z tváře mizí, když zjišťuje nekonečnou pravdu. Mačkáním nedokonalostí svého břicha sice vyvolává bujarý smích obecenstva, avšak truchlivě popírá všechno, v co kdy věřil.

Na první pohled se hra jeví rozhádaně, jako by některé díly skládačky nevytvářely jednolitý obraz. Komiksové prvky mohou diváka zmást, zároveň však mnohé vysvětlují. To samé platí o improvizaci, která se může jevit značně uměle, ale bez ní bychom jen stěží chápali, co nám autoři chtěli sdělit. S odstupem několika dní a mnoha hodin přemýšlení je jasné, že se jedná o mozaiku samostatných hereckých počinů, které dohromady tvoří ucelený kus neobyčejně kvalitní, i když rozhodně ne masově populární práce. Možná někteří v publiku ztratili nit, možná chtěli čekat rychleji. Já rozhodně ne!

Klíčová slova: divadlo, inscenace, improvizace

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.