12.03.2018 15:10


Rozhovor: Čas to spraví, říká florbalista na vozíku Martin Gros

Autor: Tereza Košťálová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Sport

Lidé si často stěžují na své životy, na počasí, na práci, na to, že mají rýmu. O to větší je poté překvapení, když se setkáte s vozíčkářem, který je více optimistický a aktivní než lidé, kteří mohou chodit. Jedním z takových optimistů je i jednadvacetiletý Martin Gros, který se se svým hendikepem popral. Nyní studuje vysokou školu, a hlavně hraje florbal na ligové úrovni.

Martin Gros společně s kamarády na soutěži dobrovolných hasičů. Foto: Tereza Košťálová

Brno – Vozíček nemusí být jen překážkou, někdy je příležitostí k novým zážitkům. Martin Gros je na vozíčku více než šest let. Za tu dobu se s ním naučil žít. Vlastně i díky němu se dostal k hraní florbalu, který se stalo jednou z hlavních náplní jeho života, a ke hraní s dalšími vozíčkáři, s nimiž sdílí podobný osud. Když se zpětně zamyslí říká, že dostat se mezi lidi, kteří jsou na tom podobně jako on, mu pomohlo.

Nešťastné odpoledne, které změnilo celý život

Co zapříčinilo, že jste nyní na vozíčku?

Stalo se to devátého srpna roku 2011, když mi bylo patnáct. Asi kolem půl šesté jsem byl venku s kamarády u místního koupaliště. Seděli jsme na lavičce a já jsem měl zmrzlinu - jahodového kornouta. Pamatuju si to jako by se to stalo dneska. Najednou jsem začal pociťovat, že ztrácím kontrolu nad tělem. Že vrávorám. Že se neudržím. Že mě chytá strašné brnění. Že jsem nemotorný, bezvládný. Potom začala strašná panika. Řekl jsem kamarádům, že nemůžu sedět, ani stát, že nemůžu nic. Oni zpanikařili také. Naštěstí jsem měl u sebe telefon, tak jsem zavolal otci a řekl jsem, že potřebuji do nemocnice a že nemůžu chodit. Otec mi do telefonu řekl: „To si snad děláš pr*el, já ti žádnýho taxíka dělat nebudu." Řekl jsem, že ne a prosil jsem, abychom jeli do nemocnice. Čtyři lidi mě nějak naložili do auta. Jedna noha, druhá noha a jelo se.

Jak vás přijali v nemocnici?

V místní nemocnici v Ivančicích nám doktorka na pohotovosti řekla, že za padesát let její praxe se jí nic takového nestalo. Rychlá mě převezla do dětské nemocnice v Brně, kde jsem podstoupil asi milion všelijakých vyšetření, vystřídal jsem mnoho oddělení, a nakonec se pořádně nic nezjistilo. U jednoho doktora jsem se zeptal, co mi vlastně je a ten mi řekl: „No pane Gros, můžete si vybrat – buď to bude ischemie čili nějaké nedokrvení, nebo skříplý nerv, nebo to bude nějaká sraženina, v podstatě to může být cokoliv".

Zjistilo se, co bylo tou příčinou ve skutečnosti?

Jako takovou moji nemoc mám určenou ischemii Adamkiewiczovy artérie, což je v podstatě přerušení toku krve někde ve středu páteře. Sraženina nebo to ucpání se pak odblokovalo a kvůli tomu nebylo zaznamenáno na žádném vyšetření. Tak dopadla vyšetření, ale nedá se to nijak potvrdit. Je to asi nejlepší typ, který lékaři mají.

Zaznamenal jste nějaké pokroky a zlepšení?

Asi po třech týdnech jsem se dostal na finální oddělení – na spinální jednotku, kde se léčí pacienti s poraněním páteře a míchy. Na ní jsem byl něco přes měsíc a rehabilitování bylo více cílené. Tam byly pokroky dost zásadní. První záškuby, kdy se mi nohy daly nějak do pohybu, se objevily na vnitřní straně stehna. Začalo se trochu zatínat. A pak už to postupovalo dál. Trošku palec, trošku nárt a potom další drobné pokroky, což mě hodně nakopávalo. A říkal jsem si, že to třeba ještě půjde spravit. Když jsem byl na půl roku v lázních, zaznamenával jsem další pokroky, ty se zastavily až po návratu domů.

Jak jste na tom byl zpočátku po psychické stránce?

První den, když jsem byl v nemocnici, jsem si myslel, že to je jen zkrat. Že se vyspím, ráno se probudím a budu zase normální, že budu chodit a budu v pohodě. Jenže první den to nepřišlo, druhý den to nepřišlo, třetí den to nepřišlo. A pak jsem přestal doufat. Psychika byla v háji, nebudu říkat, že ne. Myšlenky proč já, proč to nemohl být někdo jiný. Co jsem komu udělal. Nekradl jsem, nefetoval, byl jsem normální kluk. To bylo těžké. A teď vím, že čas to nějak zpětně všechno zahojil.

Jak jste musel změnit svůj život, když jste se dostal na vozíček?

Životní zkušenost to byla dobrá a svým způsobem jsem i rád, že jsem na vozíku. Dalo mi to strašně moc. Co si budeme namlouvat… Mám stálý příjem, mám jiné možnosti, co se týče školy, mám maturitu a jsem na vysoké. To bych si dříve nedokázal představit, protože v patnácti jsem byl už přihlášený na obráběče kovů a měl jsem před sebou jinou budoucnost, stejně jako teď. Bydlím sám, nejsem u rodičů, jsem samostatný, mám auto, mám jiné možnosti, než jsem měl předtím. Do jisté míry jsem rád. Má to své výhody i nevýhody. Důležité je si z toho vzít to dobré a na to škaredé se nedívat. Nutné je taky říct, že čím déle jsem na vozíku tím míň vím, jaké to je chodit. To je dost podstatné, protože první dny to bylo něco nepředstavitelného, a dneska si už ani nevzpomenu.

Život s holí v ruce

Jak jste se dostal k florbalu pro vozíčkáře?

Bylo to na střední, chodil jsem na střední školu pro tělesně postižené, a tam jsem poznal kluka, který mi říkal, že chodí na florbal vozíčkářů, kteří hrají ligu, mají tréninky a podobně. A řekl mi, že bych se mohl přidat. Já jsem ho z počátku odmítl, protože jsem chtěl nejdříve zjistit, jak to chodí na střední. A pak asi po roce jsem se rozhodl, že to zkusím. Šel jsem na první tréninky a pak už jsem u toho zůstal. A teď už florbal hraji asi čtvrtým, možná pátým rokem.

V čem se liší florbal pro vozíčkáře od toho pro běžného člověka, který není na vozíčku?

Styl hry je úplně jiný. V klasickém florbalu se pořád běhá, tam a zpátky, kdežto u vozíčkářů se neběhá. Nahrávky jsou odlišné. U vozíčkářů je tam najednou vozík, vedle druhý vozík a už tam není místo. Někdy když člověk nahraje trefí kolečko, balonek letí jinam. Jinak se pohybuje oproti běžné jízdě na vozíku, pohyb na vozíku při hře znamená držet v jedné ruce hokejku a zároveň druhou rukou jet dopředu, zatáčet, což dělá problém především na začátku a trvá, než se do toho každý dostane a zvládne to.

Na jaké úrovni florbal hrajete?

Vozíčkáři mají českou ligu, která už má pouze osm týmů. Jeden z týmů je dokonce i zahraniční, konkrétně z Polska. Jako tým hrajeme na různých místech v republice. Naposledy jsme jeli do Kadaně, což je pro nás z Brna a okolí docela dálka. Poté co se odehraje liga a získají se nějaké body, začíná play-off (závěrečná část dlouhodobých sportovních soutěží, poznámka autora). Některé týmy chtějí opravdu vyhrát, snaží se a jde to na nich vidět, protože to prožívají. Jiné týmy hrají jen pro zábavu, zahrají si, večer si jsou někam sednout a další den hrají další zápasy. Myslím, že náš tým je zlatá střední cesta. A když se probojujeme do play off, je to pro nás úspěch.

Je pro vás hraní náročné, jak často máte tréninky, soustředění, a jak často jezdíte na zápasy?

Tréninky míváme jednou týdně od devíti asi do půl dvanácté večer. Ten čas není moc dobrý, ale je to kvůli tomu, že ostatní kluci chodí do práce nebo do školy. Večer se většinou každému hodí.  Ligová kola bývají jednou za měsíc, když jsou pauzy, tak i jednou za dva měsíce. Většinou se odehrají čtyři až pět zápasů za víkend. A náročné je to dost, protože pokud má tým málo hráčů, tak není moc možnost střídat, a někteří hráči musí odehrát celý zápas. Nebo dokonce odehrají dva zápasy v sobotu, večer relaxují, aby se dali nějak dohromady, a pak hrají i celou neděli. To je docela náročné. Já sám jsem právě tím, kdo to většinou odskáče, ale nevadí mi to.

Pomohlo vám, když jste se k florbalistům na vozíčku dostal a když jste zjistil, že se dají dělat i jiné věci?

Když jsem začal hrát florbal, byla komunita v týmu něco, s čím jsem se nikdy nesetkal. Strašně špatně se to popisuje.  Jsou tam lidé, kteří jsou velmi aktivní. Dalo by se říct, že jsou až moc aktivní. A další pohled je, když se přidá zápas, a člověk tam vidí ostatní týmy. Určitě mi pomohlo dostat se mezi lidi, kteří na tom jsou podobně jako já. Byla to pomoc po psychické stránce, ale také jsem se dost naučil. Když jsem se s nimi potom setkával, poradili mi, jak se žádá u nadací, jak se v tom má chodit, co je potřeba si vyřídit a čeho se naopak vyvarovat. Jednou z věcí se kterou mi poradili, byla žádost o auta.

Jezdíte i městskou hromadnou dopravou?

Dnes jezdím jenom autem, to je pro mě základ všeho. Ale s MHD mám jako vozíčkář různé zážitky. Třeba jednou jsem jel v Brně šalinou a potřeboval jsem vystoupit. Pan řidič mi ale řekl, že na zastávce nejde vyhodit plošina, protože to není bezbariérová zastávka. Takže buď jsem mohl jet dál, nebo čekat, že se někdo slituje a vynese mě ven. Nakonec jsem tedy poprosil cestující, jestli by mě vynesli.

Jsou nějaké sbírky, které vozíčkářům pomáhají?

Sbírek je hodně, jsou různé nadace, některé mezi vozíčkáři hodně známé.  Hlavní je vědět, co je potřeba nadaci zaslat a poté se čeká až se nadace ozve, zda přispěje a jakou částku. I já sám mám stále aktivní sbírku u nadačního fondu Emil. Vybírá se tam na sportovní vozík, zatím mám totiž sportovní vozík půjčený od klubu, a ten je mi malý.

Co byste vzkázal lidem, kteří se dostali na vozíček?

Čas to spraví. Po čase člověk uvidí, co je na tom dobré, co na tom není dobré, utřídí si myšlenky, priority a pak se v tom trochu najde. To už je pak na každém člověku. Ze svých zkušenost vím, že čas je nejzásadnější. Když si projdete různými zařízeními, koupíte si auto, najdete si přítelkyni. Možností je pro vozíčkáře v Česku dost a je o ně dobře postaráno.

 

Základní informace o Martinu Grosovi

Martin Gros se narodil 30. března 1996. Chodil na základní školu v Mohelně. Poté, co se v patnácti letech dostal na vozík, začal chodit na Střední školu F. D. Roosevelta v Brně. Díky jednomu ze studentů stejné střední školy se dostal ke hraní florbalu na vozíčku. Nyní studuje na Podnikatelské fakultě na Vysokém učení technickém v Brně. Stále hraje florbal pro vozíčkáře na ligové úrovni.

Klíčová slova: Vozíčkář, hendikep, florbal, florbal na vozíčku,

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.