22.04.2019 14:57


Rozhovor: Zjistila, že má psychickou poruchu a musela ukončit studium

Autor: Jana Kopecká | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Měla panický záchvat a nemohla dýchat, netušila však proč. Přidaly se deprese, nespavost, a tak vyhledala lékaře. Na začátku tohoto roku zjistila, že trpí psychickou poruchou. Ukončila proto studium vysoké školy a nyní jí nezbývá než doufat, že se díky terapiím bude zase cítit lépe.

Léky. Foto: Respondentka

Brno – Dvacetiletá dívka ukončila studium na vysoké škole kvůli psychickým problémům. Jde o citlivé téma, proto si přeje zůstat v anonymitě (autorka její identitu zná, pozn. red.). „Mám hraniční poruchu osobnosti, což znamená, že jsem emočně nestabilní. U mě neexistuje nic šedě – všechno je buď černě, nebo bíle," komentuje mladá žena. Dodala, že vůbec nezvládá stres. Může být měsíc v pohodě, ale pak stačí jedna věc, která spustí deprese na další dva týdny. 

Kdy začaly tvoje problémy?

Když se na to dívám zpětně, tak nějaké problémy jsem měla už odmala. Ve svých čtyřech nebo pěti letech jsem byla hrozně hysterická a emočně labilní. Postupem času, přibližně od deseti let, jsem si ve městě nedokázala objednat ani jídlo a nutila jsem kamarády, aby to vyřídili za mě. Další problémy přišly ve dvanácti letech, kdy jsem se začala sebepoškozovat. V dospívání se k tomu přidaly úzkostné stavy a nepořádek v hlavě. Nevěděla jsem, co dělat. Ty nejzásadnější problémy začaly v sedmnácti, kdy jsem měla vyloženě deprese, a nemohla jsem chodit mezi lidi, protože jsem měla panické záchvaty. Nechodila jsem do školy, bydlela jsem u tehdejšího přítele, takže to ani nikomu nepřišlo divné. Bývalý přítel o mých problémech sice věděl, ale nijak to neřešil. Já jsem tyhle stavy začala řešit marihuanou, takže se mi k problémům přidala nespavost, pokračovalo sebepoškozování, které od dvanácti s chvilkovými přestávkami trvá doteď.

Co přesně je panický záchvat?

Tak například když jsem měla jet ráno do školy, tak v momentě, kdy jsem vykročila z bytu směrem na zastávku mezi lidi, jsem se nemohla nadechnout, svíralo mě to na hrudi, bylo mi na omdlení a měla jsem mžitky před očima. Začala jsem se šíleně potit, i když byl třeba prosinec. Nepomohlo mi ani sundat si bundu. Když se mi to stalo poprvé, tak mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že jde o panický záchvat. Nevěděla jsem, co se mnou je, takže jsem začala hystericky brečet, a to už jsem nemohla opravdu vůbec dýchat. Už se mi minimálně třikrát stalo, že se mě ptali kolemjdoucí, jestli nepotřebuji zavolat záchranku. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, co to vůbec bylo. Chodila jsem k doktorovi, ten zjišťoval, zda nemám nějaké neurologické problémy, také jsem byla na gynekologii, protože to mohly být hormonální problémy z antikoncepce. Takový záchvat jsem postupem času měla pokaždé, když jsem vyšla ven. Totéž zažívám doteď, když nastoupím do tramvaje. Vyřešila jsem to tím, že jsem přestala chodit mezi lidi. Byla jsem doma, sice nespokojená, ale v bezpečí.

Jak jsi zjistila, že máš hraniční poruchu osobnosti?

Na podzim minulého roku jsem už nebydlela u přítele, ale znovu u rodičů. Když jsem v té době nastoupila na vysokou školu, tak jsem se složila. Už jsem to musela někomu říct, protože jsem do nové školy nechodila téměř vůbec. Nejdřív jsem se svěřila své sestře. Řekla jsem jí, že mám deprese, nespím a jen zvracím, když vím, že mám někam jít. Ona mě tehdy přesvědčila, ať s ní jdu do Krizového centra v Bohunicích, na psychiatrickou ambulanci. Po hodinovém rozhovoru s tamním doktorem mi diagnostikovali emočně labilní poruchu osobnosti, jinými slovy hraniční poruchu osobnosti. Doktor mi doporučil najít si psychiatra a psychologa. Vše mi vysvětlil a dal mi papír se jmény doktorů. Diagnostikovanou poruchu po tak krátkém sezení jsem nebrala moc vážně. Po různých testech a rozhovorech s psychiatričkou se nakonec potvrdilo, že je to opravdu hraniční porucha osobnosti.

Jak reagovali tví rodiče, když ses jim svěřila?

Měla jsem velký strach doma něco říct. Věděla jsem, že studovat už dál nemůžu, a stejně bych se ke zkouškám ani nedostala, protože jsem měla velké absence. Občas jsem totiž přespávala u sestry v bytě, aby naši neviděli, že do školy téměř vůbec nechodím. Později jsem to řekla i mamince, která s tím byla v pohodě, protože i ona je doma kvůli různým problémům, mimo jiné psychickým. Když jsem to měla říct tátovi, tak jsem se hrozně bála. Měla jsem strach hlavně kvůli škole, nakonec mu to řekla moje sestra za mě. Oba rodiče vzali situaci překvapivě v klidu a normálně jsme to začali řešit. Domlouvali jsme se, jak postupovat dál, co se školou, jak se budu léčit a tak. 

Jak bys shrnula všechny projevy této poruchy?

Jak už jsem zmínila, tak například strach z lidí, deprese, sebepoškozování, úzkostné stavy, nespavost, nezvládání stresu a také emocí. Například ve vztahu jsem schopná v jednu chvíli milovat člověka natolik, že bych za něj strčila ruku do ohně, ale stačí mi, aby se na mě špatně podíval a já ho začnu nenávidět. Mám velký problém se vztahy, a to jak s partnerskými, tak přátelskými. Všechno může být sebevíc v pohodě, ale stačí, že mi někdo napíše zprávu bez smajlíků a já si okamžitě začnu myslet, že je na mě ten člověk naštvaný a už mě nechce nikdy vidět. Všechno si beru moc osobně, hodně přeháním a hrotím každou maličkost. Dále opravdu snadno padám do závislostí, jak to předtím byla marihuana, tak to jsou cigarety a momentálně se přidal i alkohol. Mezi projevy patří také promiskuita, kterou si svým způsobem vynahrazuji ztracené sebevědomí. Zkrátka mi dělá dobře, když si myslím, že má ten člověk o mě zájem. Obecně ta porucha je nejasná představa o sobě a o tom, co tedy vlastně chci.

Můžeš uvést nějaký příklad kdy nevíš, co chceš?

Studovala jsem něco, co mě opravdu bavilo. Byla jsem si jistá, že tohle chci v životě dělat. Ale pak mi stačila jedna zkušenost, a najednou jsem se zasekla a úplně jsem změnila názor. Jenže potom jsem měla strach, protože jsem vůbec nevěděla, co se mnou bude. Nevěděla jsem, co jiného by mě bavilo. Ani jsem nechápala, proč to vlastně už nechci dělat…

Je s tou poruchou spojeno něco, co je podle tebe úplně nejhorší?

Celkově je to hrozné. Osobně mě nejvíc štve to, že padám do závislostí. Ale nechci to všechno svádět jen na poruchu, protože sama nevím, jestli to je tím, nebo mám třeba jen slabou vůli.

Dá se tato porucha vyléčit?

Ano. Co se týká krátkodobého řešení, tak psychiatr předepíše léky, které to sice nevyléčí, ale pokryjí to, co je špatně. Takže na deprese mám antidepresiva, na nespavost mám prášky na spaní, a tak dále. Je potřeba najít správnou kombinaci antidepresiv, aby byl člověk schopný fungovat. Z dlouhodobého hlediska je nutná psychoterapie. Já jsem teprve na začátku té cesty. Psycholog se mnou bude dopodrobna řešit všechno – celý můj život. Musíme společně dojít k těm nejhorším bodům, které ovlivnily moji psychiku, která se u mě z nějakého důvodu vyvinula špatně. Je potřeba všechno rozebrat. Upřímně se mi do toho moc nechce, protože se v tom nechci rýpat. Mám z toho strach, nevím, co se stane, když do toho budu zasahovat. Jsou určité věci, o kterých vím, že se staly. Ale pak mohou být zážitky, které jsem už dávno vytěsnila.

Jak dlouho taková terapie může trvat?

Na internetu jsem četla, že by terapie měla trvat přibližně pět let. Pozitivní je, že tohle je jedna z psychických poruch, které se vyléčit dají. A třeba za deset let už ani nemusím vědět, že jsem nějaké problémy měla. Dá se s tím pracovat tak, aby se z toho člověk dostal úplně. Pokud má někdo problémy, neměl by se bát je řešit, ať už s kamarádkou či s rodiči. Je opravdu důležité s tím něco dělat brzy. Já jsem to nechala zajít tak daleko, že to řeším až ve dvaceti letech, i když jsem vždycky věděla, že něco není v pořádku.

Klíčová slova: porucha, deprese

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.