24.04.2012 12:23


Sladkosti? Tak ty nesmím, říká mladá tanečnice

Autor: Nela Patschová | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Lenka Kopecká tančí od čtyř let. Baletu obětovala kde co. Už v jedenácti letech, kdy se hlásila na taneční konzervatoř, musela zhubnout na třicet dva kilo. Aby prý na přijímacích zkouškách lépe vypadala. Dnes je jí šestnáct let a balet ji pomalu přestává bavit. Přestože tančí skvěle, k tomu, aby dostávala role v představeních jí něco chybí. Vzhled. Není totiž malá blondýnka s dětským obličejem.

Přehrát audio

Audio

Autor: Nela Patschová

"Balet je podle mě tvrdý sport. Diváci v divadle často nevidí tu dřinu, co se za tím vším skrývá," říká šestnáctiletá baletka Lenka Kopecká. Tančí už dvanáct let. Sice už několikrát přemýšlela, že s baletem skončí, ale nikdy to neudělala. Přestože ji balet vyčerpává, má ho ráda a nedokáže si představit, že by dělala něco jiného.

Jak jste se dostala k baletu?

Už ve školce jsem chodila na kurzy baletu, kam mě přihlásili naši. A tančení mě chytlo. Pak jsem začala chodit na základní uměleckou školu a od šesté třídy chodím do Brna na konzervatoř. Tančím od čtyř let.

Vynikala jste mezi ostatními děvčaty na základní umělecké škole?

Řekla bych, že ano. Vždycky mi chválili mou techniku, cit pro tanec a nadšení. Jen jsem nikdy nevypadala jako správná baletka.

Jak by měla správná baletka vypadat?

Podle toho, kdo dostává role, to vypadá, že by správná baletka měla být malá, blonďatá a s dětským obličejem. A především hubená. Já nejsem ani jedno. Takže jsem ještě žádnou roli nezískala.

Hubená jste až až. Proč nejste spokojená?

Na baletku jsem hubená pořád málo. Hlavně mě hodně mrzí, že se můžu snažit sebevíc a není to na mně poznat. Musím se strašně hlídat v jídle a stejně je to k ničemu. Někteří můžou jíst, co chtějí, a nepřiberou. Já mezi ty šťastné nepatřím. Přála bych si, abych mohla jíst normálně. A hlavně mlsat. (směje se) Sladkosti jsou pro mě zakázané – i když je pravda, že někdy neodolám.

Je pravda, že jsou baletky posedlé svou váhou?

Nemáme jinou možnost. Každý měsíc nás profesorka ve škole váží a říká, kdo přibral, kdo zhubnul a kdo by měl zhubnout. Je to stresující. Zkoušela jsem dokonce už i hladovět, ale za to dostáváme ve škole vynadané. Oficiálně se to nesmí.

Oficiálně se to nesmí a neoficiálně může?

Jak se to vezme. Sice dostáváme za hladovění vynadané, ale pak nám dávají anorektičku za příklad. Jedna spolužačka záhadně zhubla přes prázdniny a když jsme v září přišli do školy, profesorka nám na ní dokazovala, jak se dá krásně zhubnout,  že se nemáme vymlouvat, že to nejde.

Co sníte za jeden den?

Ráno si dám bílý jogurt s müsli, ke svačině pak ovoce nebo zeleninu. Obědvám ve škole, což se někdy jíst dá a někdy ne – školní jídelna. Ke svačině pak třeba müsli tyčinku a večer už piju jen koktejl na hubnutí. Snažím se večer nejíst, i když mi to někdy ujede. (směje se) Kdyby to tak věděly profesorky. 

Jak reagují rodiče na nároky profesorek na vaši váhu?

Už několikrát si ve škole postěžovali. Hlavně táta protestuje. Říká, že nechce mít z dcery anorektičku. 

 

I když na mě profesorka ječí, ať jdu pryč, když to nedokážu zatančit pořádně, nikdy jsem neodešla 


Co vás na baletu baví?

Že můžu tancem vyjádřit sama sebe. Své pocity. Moje nálady se v tanci odráží. Když mám dobrou náladu, tančím lépe. Když mám depresi, odráží se to na výsledcích a pak profesorky řvou, proč to není jako včera. Tanec je pro mě odreagováním a zároveň mě vyčerpává. Někdy přijdu domů úplně unavená. A když si uvědomím, že každý další den to bude zase to samé, přestává mě to někdy bavit. Ale zase si svůj život nedokážu bez baletu představit.

Jsou na vás profesorky tvrdé?

Někdy zapomínají, že nejsme tančící stroje. Křičí na nás ať makáme a nutí nás dělat cviky u tyče nebo sestavy pořád dokola. Nezajímá je, že ze včerejšího tréninku mám nohy od špiček rozedřené do krve. Občas se někdo na tréninku i rozpláče. Pak si ho profesorka bere za dveře a ptá se, co se stalo. Já už jsem se taky rozplakala. Když na mě profesorka křičela, ať jdu pryč ze sálu, když to neumím zatančit pořádně. Vím sice, že na nás křičí proto, aby z nás dostala to nejlepší, ale na mě to moc neplatí. Na druhou stranu ale musím říct, že profesorky umí i pochválit.

Už jste někdy ze sálu odešla?

To ještě ne, ale párkrát jsem k tomu neměla daleko. I když to mnohdy nejde, snažím se to znovu zatančit. A lépe. Aby byla profesorka spokojená. I když je pravda, že se někdy přepínám jen kvůli sobě. Často mám pocit, že musím být lepší a lepší. Balet je z osmdesáti procent dřina a z dvaceti talent.

Tančíte dvanáct let. Zranila jste se někdy?

Vážnější zranění jsem ještě neměla. Běžně ale mívám na nohou krvavé puchýře od špiček. Mají sádrovou špičku, na které stojíme, a když je mám obouvat každý den v týdnu, nestíhají se mi nohy zahojit. Natírám si puchýře jelením lojem a doufám, že do druhého dne to bude aspoň o trochu lepší. Před tancem si nohy omotám napevno leukoplastí, ale stejně to pořád bolí. Spičky se při tanci zarývají do těch puchýřů až je mám rozedřené do masa. Pak na mě profesorka řve, ať makám, a když se rozpláču, že už to nejde, jak to bolí, odpoví mi, že puchýře mají všechny baletky a taky to zvládají. A pak přijdu domů a puchýře vypadají hůř než včera.

Jak vypadá výuka ve škole?

Máme dvě běžné vyučovací hodiny, dvě hodiny tančíme klasiku, pak jdeme na oběd a po obědě máme chvíli na odpočinek. Následují zase dvě hodiny baletu – třeba praxe nebo partnerského tance, pak se hodinu učíme třeba angličtinu a den končí dalšími dvěma hodinami tance někdy kolem páté, šesté večer. S každým ročníkem zátěže přibývá. V prváku jsou jen dva taneční předměty. Tehdy si děcka ještě moc neuvědomují, do čeho jdou. Teď v páťáku už je to ale velký zápřah. A příští rok to bude zase horší. Nevím, jestli to zvládnu. Teda, zvládnu to. Ale bude to chtít hodně snahy a energie.

Pochybovala jste někdy o tom, jestli jste si školu vybrala správně?

Asi milionkrát. Hlavně, když na nás ve škole křičí snaž se, jestli tu chceš zůstat, nevypadá, že bys tu chtěla být a podobně. Přitom se snažíme jak jen to jde, ale jsme taky jen lidi. Po pěti letech na konzervatoři jsem uvažovala o tom, že odejdu na nějakou normální střední školu, ale naši mě nenechali. 

Co by vás bavilo v dopělosti dělat?

Ze všeho nejvíc by mě bavilo tančit balet v nějakém zahraničením divadle. Například v Německu. A pak třeba dělat kosmetičku nebo kadeřnici. To mě vždycky bavilo. (usmívá se)

 

Na vystupování mám nejradši šmejdění v šatnách baletek 

 

Už jste někdy tančila v divadle?

Několikrát, ale jen školní vystoupení, kde musí tančit každý. Žádnou roli v divadelní hře jsem ještě nedostala.

Co máte na vystupování nejradši?

Šmejdění v šatnách baletek. (směje se) Mají tam každá svoje zrcadlo, spoustu pudrů, rtěnek, nalepovacích řas, pinetek, sponek... Nejhezčí jsou ale kartičky z kytic, které dostaly za představení. Lidi jim tam píšou vzkazy jako třeba držíme vám palce, máme vás rádi a podobně. Baletky si je pak vystavují okolo rámu zrcadla.

Jak probíhají přípravy na vystoupení?

Začínáme ho nacvičovat už v listopadu a odtančíme ho až v únoru. Každý ročník nacvičuje svoje vystoupení. Naposledy jsme tančili sborový tanec s jednou hlavní rolí. Tu chtěla tančit každá. Dostala ji ta nejlepší z praxe. Záviděly jsme jí to asi všechny... No a pak těšně před vystoupením se musíme navléct do hnusných bílých silonek, trikotu a baleríny. To je ta bílá stojatá sukně. Silonky strašně nesnáším, jak se pak lepí na zpocené tělo. Fuj. Pak se líčíme a češeme. Musíme mít na sobě hodně pudru, černé výrazné linky, červenou rtěnku a vyčesaný drdol. Na líčení máme ve škole i předmět. S vlasy si ale musíme pomáhat, protože samy bychom si drdol nedokázaly dostatečně stáhnout.

Jak vycházíte se spolužáky?

S klukama dobře. S těma nemusím soutěžit o role ve vystoupení. S holkama je to horší. Některé se občas vyloženě baví tím, když vidí, že už někdo nemůže. Snaží se profesorkám vlichotit, utahují si s z ostatních a podobně. Konkurence je mezi holkama hodně cítit. Kluci to mají snazší, je jich na škole mnohem míň. Navíc někteří jsou na kluky, takže i proto se spolu snaží vycházet. (směje se)

Co děláte ve volném čase?

Moc ho nemám. Stejně jsem se vším, co mě bavilo, musela přestat. Milovala jsem plavání nebo jízdu na kole. Ale ve škole mi bylo doporučeno, abych toho nechala, protože jsem hnusně osvalená a na baletce to prý nevypadá dobře. Domů navíc přijíždím až kolem osmé a po osmé už mi naši zakazují chodit ven. Takže nestíhám ani kamarádky nebo třeba kluky. Večer se učím a jdu spát kolem jedenácté.

Přemýšlela jste už nad tím, co by mělo v budoucnu přednost, jestli tanec nebo rodina?

Už mě to napadlo, ale ještě jsem o tom moc nepřemýšlela. Těžko říct, jak bych se rozhodla. Špatně by se mi volilo jedno nebo druhé... Ale baletní kariéra končí ve třiceti pěti letech. Takže teoreticky bych rodinu stihla i po tanci.

 

Lenka Kopecká

Narodila se 27. 2. 1996 v Bílovicích. Nemá sourozence, žije sama s rodiči a svým psem. Od jedenácti let chodí na brněnskou taneční konzervatoř. Až dostuduje, chtěla by se dále vzdělávat. Už ale v jiném oboru než je tanec. Touží baletit v zahraničním divadle.

Klíčová slova: balet, špičky, tanec

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.