Svoboda nerozvíjet se

Každou chvíli mi někdo podává letáček s nabídkou cizojazyčných kurzů. Někteří horliví studenti tráví páteční a sobotní dopoledne na fakultě a připravují se na mezinárodní jazykovou zkoušku. A před domem mi parkuje modrý fiat s podbízivým nápisem „Anglicky čtyřikrát rychleji.” Začínám mít nepříjemný pocit, že všichni aktivně pracují na své jazykové kompetenci, jen ta moje stagnuje.

Fakultní kurzy anglického jazyka cílí na úroveň, kterou bych teoreticky měla mít v malíku. Prakticky se na mě z opravených prací sesype hromada přebývajících a chybějících členů. Možná by pomohlo začít s psaním práce dříve, než v den odevzdání. Ale kdo ví. Z četby zadané cizojazyčné literatury sem tam pochytím nějakou tu odbornou terminologii. A ne všechny předměty v cizím jazyce stojí na diskusi a vyžadují povinnou docházku. Paradoxně se při registraci kolektivně pereme právě o ně.

Angličtinu si tak procvičím, jen když se zahraničním lektorům omlouvám za narušení výuky. Půlminutové rozhovory, při nichž hekticky pátrám po tom, co jsem v učebně zapomněla, mě asi ale nespasí. A také při sledování seriálů, samozřejmě. Ty si pouštím zásadně v původním znění, abych se mohla alibisticky chlácholit, že se vlastně vzdělávám. Jen nevím, jak často se mi naskytne příležitost zakončit konverzaci v jazyce dothraki.

Značnou část středoškolského studia jsem si stěžovala, že musím to či ono. Vstávat za kuropění, abych se včas dobelhala na ranní hodinu fyziky. Vypracovat protokol chemického pokusu, při němž stejně nevzniklo, co vzniknout mělo. Vyšplhat po tyči. Nemohla jsem se dočkat, až si budu moct dělat, co budu chtít. A zaměřit se na to, co mě baví.

Dnes nemusím prakticky nic. Od fakulty mě dělí pět minut svižné chůze. A nohy mám od přírody silnější než paže, jak tělocvikář Odstrčil blahosklonně potvrdí. Když přece jen na přednášku nedorazím, nikdo mě za uši nevytahá. A neodevzdám-li, co jsem odevzdat měla? Reakcí na tuto ne-akci bude dost možná sympatické červené políčko v informačním systému, ale to je jen můj problém.

Začínám se bát, že jsem si zvykla na povinnost danou zvenčí a zapomněla přitom pěstovat tu vnitřní. Konečně jsem v pozici chlápka z reklamy, který spokojeně konstatuje, že nemusí. Už nevím, co se mi to snažil vnutit, ale pokaždé jsem mrzutě doufala, že mu ty klíče spadnou. Ať se snažím, jak se snažím, nemůžu si svou nově nabytou svobodu náležitě užít. Protože za vlastní nečinnost už zodpovídám jen sama sobě. A shodou okolností jsem svým největším kritikem.

Asi mi nezbývá než v sobě vnitřní motivaci k aktivitě začít budovat. Nejen k té jazykové. A ne(jen) proto, že ji pozoruji u druhých. Řidiči modrého fiatu bych tak ráda vzkázala, ať si svou čtyřnásobnou rychlost strčí za klobouk. Každé dítko školou povinné přece ví, že bych si sebeusilovnějším násobením současného tempa moc nepomohla. Tak fonas chek!