16.05.2013 16:04


Tak trochu (ne)tradiční zkouška

Autor: Michal Majnuš | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Kultura

Ztichlé divadlo, černočerná tma, prosvítající bílý klavír, hučení elektrických propriet na stropě. Kafkovská atmosféra jako stvořená pro (ne)objektivního pozorovatele. Sedím v hledišti Divadelního studia Marta, v ruce tužka a papír. Přípravy na technickou zkoušku nové inscenace Dracula jsou téměř u konce. Divadelní martyrium může začít, i když s drobným zpožděním.

Stojím na jevišti ztichlého divadla. Kolem mě není nikdo a nic. Cítím atmosféru černočerné tmy. Hluboce se soustředím na každý pohyb vlastního těla. Zavírám oči. V jednu chvíli cítím, jak záře reflektorů obepíná mé tělo. Užívám si naprostého klidu a ničím nerušeného opojení z pocitu divadelní hvězdy. Najednou se celá scéna rozsvítí a z vrchu se ozve známý hlas: „No nic, musíme přemístit světla jinam, trochu se posunuly kulisy.“

Jakub Podešva je můj dlouholetý kamarád. Studuje jevištní technologie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Spolupracuje na divadelním projektu o slavném hraběti Drákulovi, na jehož zkoušku mě vzal do brněnského Divadelního studia Marta. Na starosti má především kulisy, osvětlení a zvuk. „Je to značně experimentální inscenace. Právě světla a zvuk v ní hrají důležitou roli. Pomocí nich dokážeme vytvořit patřičnou atmosféru, bez které by hra pořádně nevyzněla,“ dodává Jakub.

Zkouška v duchu změn

Je šest hodin odpoledne a přípravy na technickou zkoušku více než týden před premiérou vrcholí. I když jsme měli začínat asi před hodinou, Jakub je pořád optimistický a s nadšením přestavuje na scéně vše podle pokynů režisérky Barbary Herz. „Posunuli jsme klavír, proto jsme museli posunout i celé osvětlení,“ komentuje dění stále usměvavý Jakub a pokračuje v nastavování jednotlivých světel na počítači. V jeho hlase se však ozývá jistá dávka zklamání. S přípravou měl hodně práce, která nyní vyšla vniveč.

Herci jsou ještě zalezlí v šatnách. Divadlo je zcela tiché. Tajemnou kafkovskou atmosféru kazí pouze hučení elektrických zařízení nad mou hlavou. Nikdy jsem nebyl v divadle ve chvíli, jako je tato. Nezažil jsem moment, kdy bych slyšel vlastní myšlenky tak hlasitě jako nyní. Po každém tahu propiskou se rozezvučí ozvěna. Divadlo je skutečně místem, kde se rodí kreativita.

Když se konečně zdá, že je vše připraveno, jeviště se ponoří do hluboké tmy, ze které prosvítá jen sněhově bílý klavír. Tentokrát je podle režisérky na správném místě. Na jeviště se odhodlává první herec. Dalibor Buš se po něm znuděně projíždí na vozíku. Jeho příkladu následuje herečka Tereza Lexová, která však vypadá poněkud rozzlobeně. „Kde mám vodu? Dokud nebudu mít vodu, zkouška nezačne,“ chrlí ze sebe Tereza. Kvapnými kroky opět mizí v zákulisí. Dalibor se může smíchy potrhat. Schoval jí láhev s vodou do klavíru.

Zatímco Tereza stále nevychází ze šaten, ostatní herci si krátí čas hraním na klavír a skládáním písniček na téma Tereza nemá vodu. Když se ozývají první tóny ústřední melodie z filmu Titanic, většina osazenstva projevuje značnou nevoli. Kromě toho si ještě mužská část hereckého sboru vyměňuje peprné hlášky z různých divadelních inscenací a neopomene ani přátelskou bitku. „Herci nejsou tak šílení, to jenom teď tak vypadá,“ prohlašuje Jakub a ladí poslední světelné detaily.

Asi hodinu a půl po plánovaném zahájení zkoušky se na scénu přiřítí stále naoko rozladěná Tereza. Zkouška může začít. Po krátkém úvodu ji však režisérka přerušuje. „Ta světla musí být dynamičtější, jsou moc plochá, zkus to vylepšit,“ úkoluje Jakuba, který je v neustálé permanenci. Technická zkouška je časově náročná. Musí se vychytat všechny mouchy, aby byla scéna dokonale připravená na premiéru. Herci tak mají znovu klid na své infantilní dovádění.

Jakub šplhá po ochozech. Mění postavení reflektorů, vyměňuje barevné filtry na světlech, aby docílil lepší atmosféry. Lozí po žebříku, aby zprovoznil další bodový reflektor. Vypíná UV světlo, které se z ničeho nic rozsvítí hercům přímo do očí. A to vše prakticky bez ustání po každé kratší scéně znova a znova. Každou takovou změnu si navíc musí poznamenat. Jinak by mohl zapomenout, kdy a kde má ta která světla rozsvítit či zhasnout. Po dobu celého představení totiž osvětlení řídí nikoli počítač, ale Jakub tak zvaně z ruky.

Zkouška chvíli pokračuje. Po pár replikách se opět ozve hlas režisérky, která už je docela nevrlá. Herci zřejmě neberou zkoušku dostatečně vážně. Navíc se neustále objevují technické problémy. Jakubův tělocvik může začít znovu. Tentokrát je Barbara nespokojená s postavením stropního bodového světla. „Myslel jsem si, kdoví jak nemám perfektní a jednoduchá světla, vše se musí zase změnit,“ přiznává Jakub.

V sále viditelně klesá nálada. Herci jen tak ledabyle leží na zemi. Tereza se prochází a krátí si dlouhou chvíli úpravou podprsenky. Jen aktivní Dalibor rozvíjí buddhistickou debatu o osvícení. Máme za sebou několik hodin na jevišti a nedostali jsme se ani za půlku inscenace. „Takhle zkouška normálně neprobíhá. Díky úpravám kulis na poslední chvíli jsme museli spoustu věcí upravit, jinak by to bylo plynulejší,“ přesvědčuje mě Jakub. I na něj už doléhá únava.

Je právě devět hodin. Divadlo je otevřené pouze do desíti, tudíž před sebou máme poslední hodinu práce. Jakub běhá po scéně, mění a stále zdokonaluje osvětlení. Pomalu přestávám změny vnímat. Herci mlčky sedí na pódiu. Režisérka zoufale hledí do prázdna. Nakonec se rozhodne pro dnešek skončit, i když nedozkoušeli celou hru. „Jakube, děkuju, že jsme ta světla nachystali. Zítra už můžeme zkoušet jen scény a ladit zbytky,“ volá na vystresovaného kamaráda. Alespoň nějaké uznání za nekonečná tělesná i psychická muka.

Hlavní hrdina technik

Jakub má však stále dost práce. Musí si vše pečlivě zaznamenat a překreslit do plánu. Jeho ruka tancuje po papíře. Temně žluté světlo stolní svítilny vytváří na ploše stolu kabaretní atmosféru, jeho prsty v roli šansonové tanečnice poskakují mezi zakreslenými světelnými body. Po prakticky celodenním martýriu je Jakub poslední, který v divadle zůstal. Obdivuji ho, neboť dokázal po celou zkoušku udržet nervy na uzdě a vyhovět všem požadavkům náročné režisérky. A že to nebyl jednoduchý úkol.

„Herce trochu lituju, dneska tady skoro šest hodin jen seděli,“ kroutí hlavou s empatií sobě vlastní Jakub. Už se opravdu těším domů. Jsem neuvěřitelně unavený. Jak se asi cítí Jakub? Domluvili jsme se, že skočíme na jedno vychlazené. Vypínám foťák a celý natěšený se začínám balit. Vzápětí mě však Jakub uklidňuje. „Ještě máš čas, musím si přenastavit světelný pult.“ Znovu usedám na židli. Tentokrát musím nervy na uzdě udržet já.

Pokračujte na: recenze Draculy a rozhovor s režisérkou s Barbarou Herz

Klíčová slova: Divadelní zkouška, divadlo, Dracula, Janáčkova akademie múzických umění, Divadelní studio Marta.

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.