Tanec u tyče je náročný sport plný modřin a spálenin

Co po hodině Pole Dance nejvíce bolí?

Ze začátku rozhodně nárty, protože se člověk učí šplhat. Přirozeně si to chce ulehčit, na tyč naskakuje a potluče se. Modřiny jsou hlavně na kolenou, holeních a později na stehnech. Co se svalů týče, tak bolí ze začátku hlavně ruce, ramena a záda. Je to způsobené tím, že člověk nezatíná správně svaly celého těla, ale pověsí se na ruce.

Jak jste se k Pole Dance dostala?

Před třemi lety jsem na youtube viděla video z australského šampionátu v roce 2006. Bylo to poprvé, kdy jsem se dívala na Pole Dance. Strašně se mi to líbilo a začala jsem pátrat, jestli je nějaká možnost naučit se takhle tancovat. Nakonec jsem začala v prosinci roku 2009.

V Brně už bylo taneční studio?

Jedna slečna měla místnost s pár tyčemi, které ji vyrobil tatínek. Byla to tenkrát jediná možnost, jak si to zkusit. Tancovala jsem čím dál častěji. Protože jsem ale už měla objednanou tyč domů a čekalo mě zkouškové, v dubnu jsem studio přestala navštěvovat.

Takže jste začala tancovat doma. Neomrzelo vás to?

Když tyč přišla, namontovala jsem si ji doma do sádrokartonu, i když se to nesmí. Tak moc jsem ji chtěla. Ale jak už to tak bývá, když si člověk pořídí něco domů, časem se nedonutí cvičit. První dva týdny byly intenzivní, dřela jsem každý den, ale pak přišlo zkouškové a nebyl čas. Přestala jsem tancovat.

Kdy se to změnilo?

V červenci jsem potkala kamarádku, která taky tancovala. Začaly jsme trénovat spolu a náhodou potkaly po nějaké době v klubu Janču (druhá instruktorka v tanečním studiu, pozn. red.) a další holky. Zmínila jsem se, že mě napadlo založit si vlastní studio. A ony mě vyhecovaly (smích). Takže kvůli holkám to celé vzniklo.

Bylo těžké jen tak z ničeho nic založit vlastní studio?

Když jsme se s holkami potkaly, řešila jsem, že bych sice studio chtěla, ale neměla jsem peníze. Do toho jsem měla starosti se školou. Ale jak už jsem říkala, vyhecovaly mě. Dohodly jsme se, že studio chceme za každou cenu. Dva měsíce jsem hledala prostory a nakonec je našla. Všechno jsme rozplánovaly tak, abychom mohly za měsíc a půl otevřít. A na konci září loňského roku jsme otevřely.

To jste zvládly samy tak rychle?

Plán byl opravdu promyšlený. Jedna práce navazovala na druhou. Řešily jsme tyče, placení nájmu, broušení podlah, a přestože jsme samy dělaly úplně všechno, přesně na den bylo všechno hotové. Předtím jsme roznesly letáčky. Na den otevřených dveří přišla spousta holek, které pak začaly chodit.

Kolik hodin denně cvičíte?

Každý den jinak. Je to složitější, protože ještě studuji. Ale učíme sedm hodin denně a máme to rozdělené zhruba na půl.

Existuje nějaký certifikát, že jste instruktorkou Pole Dance?

V Česku bohužel ne. Pole Dance tady totiž není oficiálně schváleným  sportem, a proto ani zahraniční certifikáty nejsou platné.

Jak se stane Pole Dance sportem?

Momentálně o to usilujeme společně s několika dalšími studii. Ve světe už se řeší nominace Pole Dance jako olympijského sportu, představen má být už příští rok v Londýně. A u nás zatím bohužel není ani akreditovaným sportem.

V čem je vlastně výhoda akreditace?

Pole Dance je hodně fyzicky náročný sport. Aby se v něm člověk mohl zlepšovat, musí na sobě opravdu tvrdě pracovat. A hlavně chceme pořádat soutěže a šampionáty, protože je to výborná motivace. Jde nám taky o rozšíření povědomí o Pole Dance. Většina lidí si ho totiž stále spojuje pouze s barem a striptýzem.

A jak byste doporučila holkám začít?

Stačí přijít s dobrou náladou, ručníkem a návleky. Nemusí předtím dělat extrémně žádný sport. Je to jen o tom, že když to člověk vyzkouší a chytne ho to, tak je to pak otázka vůle, jak moc se snaží a zlepšuje.  Není důležitý věk, váha, výška nebo to, jak je kdo šikovný, protože když člověku nejde jedna věc, tak časem se ji stejně naučí nebo bude dobrý zase v něčem jiném. Krásné je, že tu samou sestavu podá každá holka jinak, a nikdy to není špatně.