01.05.2017 23:34


V Afghánistánu panují středověké podmínky, říká český voják

Autor: Pavel Podešva | Kurz: Stisk | Kategorie: Zpravodajství

Působení českých vojáků v Afghánistánu dělí společnost na dvě skupiny. Jedni souhlasí, druzí nechápavě kroutí hlavou. Faktem však zůstává, že minimálně kvůli přítomnosti v Severoatlantické alianci se české jednotky konfliktu v Afghánistánu účastní. O svém půlročním pobytu ve válkou rozvrácené zemi se rozpovídal český voják, jehož jméno i tvář musí kvůli bezpečnosti zůstat skryté.

V Afghánistánu je to jako ve středověku, říká voják J. P.

Šumperk – Osmadvacetiletý muž, který kvůli bezpečnosti nesmí vyzradit své jméno ani ukázat tvář, je profesionální voják. Vystudoval strojírenství na Vyšší odborné a střední průmyslové škole, načež se přihlásil na vysokou školu, kterou však nedokončil. Několik let pracoval jako technolog ve strojírenském průmyslu. Po třech letech v aktivních vojenských zálohách se dal k armádě a stal se vojákem z povolání. Dva roky na to odletěl na půlroční misi v Afghánistánu, ze které se 19. dubna vrátil.

Jak se z technologa stal voják z povolání?

Musel jsem podat přihlášku, jít na rekrutační středisko a absolvovat zdlouhavý byrokratický proces. Pak jsem podstoupil zdravotní a zátěžové testy, psychotesty a nastoupil na tříměsíční základní přípravu. Poté jsem splnil určité fázové testy, složil přísahu a jakmile bylo vše hotové, dostavil se na útvar v Přáslavicích, který jsem si zvolil v rekrutačním středisku.

Jak jste se dostal přímo k výjezdu do Afghánistánu?

Nějakou dobu jsem byl mezi náhradníky, pak mi zavolali, absolvoval jsem přípravu a jel. Měl jsem celkem štěstí a čekal pouhé dva roky. Jsou kluci, kteří čekají těch let sedm, a ještě nikam nevyjeli.

Do Afghánistánu se jezdí za odměnu?

Víceméně ano. Je to výsada.

Zmiňoval jste přípravu. V čem spočívala?

Trvala přibližně půl roku. Secvičovali jsme se od jednotlivců, přes družstvo, až po četu. Také jsme simulovali úkoly, které tam budeme plnit. Za největší přínos však považuji, že jsme měli možnost setkat se s lidmi, kteří tam už byli. Ti nám poskytli cenné informace o terénu, lidech, programu i chodu základny.

Jaká byla vaše pracovní náplň přímo na místě?

Především patroly a hlídkování. To znamená, že jsme vyjížděli na mise do různých míst a plnili přidělené úkoly. Já zastával pozici střelce a zdravotní CLS (Combat LifeSaver, pozn. red.). Kdyby se něco stalo, musel jsem být schopný poskytnout první pomoc, než se dostaví lékař. To znamená ošetřit střelnou ránu, zastavit masivní krvácení a tak dále. Záleží na typu zranění.

Jak vypadal normální pracovní den v Afghánistánu?

Neřekl bych, že tam byl den, který by šel označit za normální. Nicméně jsme hlavně jezdili na patroly. Ve dne v noci, podle potřeby. Tam jsme splnili daný úkol a po návratu cvičili a pracovali. Práce sestávala především z údržby techniky, oprav a její přípravy na další výjezd. Pak jsme šli nebo nešli spát, opět záleželo na situaci.

Vzpomenete si na nějakou krizi?

Situace se nám hodně ztížila 12. listopadu, kdy se tamější zaměstnanec odpálil přímo uprostřed základny a zabil několik lidí. Myslím, že se o tom psalo i v médiích. Následující týdny stály spoustu sil. 

Kolik národností se na základně nacházelo?

Celkem dost. Samozřejmě Američané, ale třeba i Gruzínci. Hodně s námi spolupracovali i afghánští vojáci, kteří nás doprovázeli na patrolách. Kvůli komunikaci s místními a tak podobně. Celkově by to bez nich bylo několikanásobně těžší.

S jakými reakcemi jste se setkal u tamních obyvatel?

Záleželo na místě. V nějakých vesnicích za nás byli rádi a chovali se mile a přívětivě. Jinde házeli kamení, a to hlavně děti. Vezli jsme jim nějaké sladkosti – ty po nich bonbónem, oni po tobě šutrem. Především střelci na věži si museli dávat majzla.  Ale byla to od nich spíš provokace než nějaká cílená agrese.

Udály se nějaké konflikty mezi jednotlivými národnostmi, potažmo vojáky na základně?

Nacházelo se tam sto šedesát lidí, takže nějaké výměny názorů tam byly, ale nic dramatického. Tomu se člověk nevyhne, když je čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu s těmi samými lidmi bez jakéhokoli nároku na soukromí – klasická ponorková nemoc. Na druhou stranu se nám Američané snažili poskytnout maximální komfort a vyžití. Měli jsme tam velkou posilovnu, společenskou místnost, v níž se nacházel ping pong, karty, televize, herní konzole a podobně. Navíc pro nás Američané organizovali různé činnosti. Někdy to bylo pečení, jindy třeba turnaj v pokeru nebo Magicu (karetní hra, pozn. red.). Zkrátka se ten stereotyp snažili nabourat všemi možnými způsoby.

Jak jste se vyrovnal s odloučením od rodiny?

Když je člověk pořád v jednom kole, nemá na stesk moc času. Určitým návalům jsem se samozřejmě občas nevyhnul. Nejhorší bylo období Vánoc. Sice jsme si uspořádali nějaký večírek i s cukrovím a vším, co k tomu patří, nicméně to bylo spíš takové divadýlko. Naštěstí žijeme v době internetu, takže jsem si s blízkými alespoň psal.

Jak vnímáte kritiku, která se na české působení v Afghánistánu poslední dobou snáší?

Zaprvé jsme v Severoatlantické alianci (NATO, pozn. red.), takže je to naše povinnost. Za druhé se tam válčí proti terorismu. A podle mě je lepší bojovat proti Talibánu na jejich území než až potom v Evropě. A neděláme to jen pro Českou republiku, nýbrž i pro tamější obyvatelstvo, které neustále žije ve strachu, že je povraždí. Navíc mají opravdu středověké podmínky, a to bez nadsázky. Příkladem budiž chatrče uplácané z hlíny.

Odletěl byste tam znovu?

Teď si chci odpočinout a věnovat se přítelkyni. Ale někdy v budoucnu určitě. Je to neuvěřitelná životní zkušenost a práce, která podle mě má smysl. Je obrovská škoda, že Afghánistánem zmítá válka, jinak by to byla krásná země s úžasnou přírodou a pohořími, kam by jezdila spousta turistů. Tak jednou snad.

Klíčová slova: Afghánistán, voják, výcvik

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.