22.10.2010 20:18


Vysokoškolský týden s dítětem

Autor: Ondřej Topinka | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

Skripta, notebook, espresso s sebou - a k tomu dětskou přesnídávku a piškoty? V následující reportáži se dozvíte, zda se studium s dítětem nachází v mezích únosné reality. Brněnský týden tříletého caparta se spoustou studujících kolem právě začíná.

Vysoká obtížnost studia s dítětem je jedním z trvajících handicapů naší společnosti. Studenti, z nichž se před získáním vysokoškolského titulu stanou rodiče, mají často problémy nejen s financemi, ale také bojují s nedostatkem času na studium. Stejně tak, jako je Fakulta sociálních studií otevřená lidem na vozíčku, je ale přístupná i studujícím rodičům. Nemají sice jako vozíčkáři vlastní bezbariérový vchod, zato ale mají možnost „uklidit“ dítě na dobu přednášky do dětského koutku. Já jsem se rozhodl, že si na týden roli takového starostlivého rodiče zkusím. Dovezl jsem si do Brna svého tříletého bratra Bertíka. 

Tobias Herbert dobývá Moravu | Autor: Ondřej Topinka

Ještě před příjezdem bylo jasné, že na koleji bydlet nemůžeme. Nešlo ani tak o přehnané nároky na hygienu, jako o to, že bratr by neměl vlastní postel, ale stejně by platil kolejné. Domluvil jsem se tedy s kamarádkou Vandou, že týden přečkáme u ní.

Přijíždíme k autobusovému nádraží u hotelu Grand, stewardka vybírá od cestujících poslední odpadky a já si říkám, zda jsem se poněkud neunáhlil. Na podobné úvahy je ale pozdě, protože po probuzení dítěte a vystoupení z autobusu se na nás vrhá první chůva, spolužačka Lea. Vanda přichází za chvilku, takže vyrážíme vstříc brněnské hromadné dopravě. Cestování s kočárkem má jednu výhodu - když do někoho strčíte, většinou se omluví on vám.

Po příchodu do bytu, kde budeme nadcházející týden doma, je už docela pozdě. Bratr tak dostává večeři o několika chodech a jde spát.

První chvíle napětí nastává hned druhý den ráno. Jakožto student, který musí získat dva kredity za tělocvik, mám v pondělí povinnou hodinu. S obavami se tedy plížím ven z bytu, a když se s ještě větším strachem vracím, nacházím bratra zakousnutého do plyšové hračky, ryčícího blahem a vedle něj unavenou Vandu. „Měla jsem z toho strach, ale nakonec jsme to zvládli bez problémů,“ konstatuje sebevědomě. Bez dalších hodin výuky před námi míříme navštívit akvapark. Dá se říct, že jde o podlou taktiku „zničit dítě dřív, než zničí ono nás“. Malý bráška je na vrcholu blaha. V tobogánu divoce pokřikuje, v bazénu cáká vodou do všech směrů a v nečekaných chvílích se drápe na břeh a skáče hned zpátky. Odměnou za mnohahodinovou péči je nám dítě usnuvší již v tramvaji.

Druhý den nabíráme pár dalších dobrovolných chův z řad spolužáků, kteří pojali bratrovu přítomnost jako skvělý důvod pro absenci ve škole. V této bojové sestavě navštěvujeme menzu, kde Bertík okouzluje paní kuchařky. „Takovému mrněti musíme dát kolem krku utěrku, aby se neumazalo,“ nám starostlivě říká kuchařka Helena Maděrová. Po obědě je na programu návštěva brněnské ZOO. Tentokrát ale likviduje bratr nás. Po zahradě chodíme celých pět hodin, a jelikož dítko je malé a sladké a nožičky ho snadno rozbolí, veze se v dětské kárce, kteroužto my táhneme do všech kopců, které se v ZOO nachází. Bertík je pak intenzivním programem znaven natolik, že pro jistotu opět usíná ještě cestou na byt.

Cestovní horečka | Autor: Ondřej Topinka

Ve středu chceme vyzkoušet rodičovské služby naší školy. Domluvili jsme se, že studující chůvy nastoupí do akce v době mého semináře statistiky. Bohužel nestíháme vařená jídla v menze a smažená jsou nám odepřena. „Snad mu nedáte smažený sýr,“ vykřikla kuchařka a důrazně nás vykázala oba ven. Bereme tak za vděk poledním menu U Richarda, z něhož bratr důsledně vyjídá pouze maso – „Né, rýži ne! Papej, Ondó!“ – a já po chvilce mířím do školy. Po semináři potkávám Berta i s dvěma kamarády na hřišti kousek za fakultou. Z vyprávění se dozvídám, že v dětském koutku právě malovali obrázky, bratr se podíval, prohlásil „necci, demé pyč!“ a prostory koutku urychleně opustil. Za dobu mé absence navíc Bertík našel novou zábavu a kamarádovi Michalovi teď s oblibou na veřejnosti říká táta. „To dítě chtělo říct teta, jen mu špatně rozumíte,“ přesvědčuje nás pyšný otec. Bez úspěchu.

Poslední dva dny jsou pak mé studijní povinnosti bohémsky opomíjeny, případně řešeny ochotnými spolužačkami. Mou vždy připravenou výmluvou jsou probíhající stavební úpravy v dětském koutku. Můj plán otestovat jej kvůli tomu sice tragicky nevychází, ale i přesto si myslím, že moje reportáž není úplně bezúčelná. Zjišťuji, že s dítětem se vskutku dá studovat, ale kromě služeb dětského koutku je potřeba sehnat si ještě pár přátel. Tím si člověk zajistí výpomoc na tlačení kočáru, nakupování jídla, případně právě hlídání dítěte v době výuky.

Když si ke konci týdne shrnuji klady a zápory dětského elementu při studiu, klady vítězí. Ano, člověk se sice skoro nic nenaučí, ale zažije spoustu zábavy. Nemluvě o tom, že sladké dítě spolehlivě vytvoří i kolem mnohem méně líbivého studenta zástup fanynek. Člověk si pak může připadat nejen domněle atraktivní, ale i schopný. Jeden příklad za všechny, opět v podání kuchařky z menzy. „Nechápala jsem, jak je možné, že matka z Chomutova pustí tříleté dítě s druhým synem do Brna a ke všemu na celý týden. Když ale vidím, jak se hezky stará, docela jí chápu“. I proto - pokud tedy máte možnost si podobné zvířátko někde zapůjčit – společný vysokoškolský týden vřele doporučuji.

Klíčová slova: fakulta sociálních studií, FSS, MUNI, brno, dítě na fakultě, studium s dítětem

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.

Přehled komentářů

Eva | 27. 10. 2010, 21:41
Moc pěkné čtení - a nepíšu to jen proto, že jsem teta obou aktérů.