26.05.2019 23:55


Život potmě

Autor: Hana Tománková | Kurz: Online Stisk | Kategorie: Publicistika

S Petrem jsme se sešli na vrátnici hudební fakulty. Všimla jsem si ho na poslední chvíli, vstoupila mu do cesty a rychle spustila. „Ahoj, to jsem já, s kým se máš dnes potkat.“  Petr po mně vztáhl ruku, nahmatal moji dlaň a začal ji hladit. Vždyť se vůbec neznáme, proletělo mi hlavou. Ale vzápětí jsem si uvědomila, že se mi tak dívá do očí.

Foto: Hana Tománková

Petr Pařízek je od narození nevidomý. Ačkoliv je život v absolutní tmě pro většinu z nás nepředstavitelný, Petr to vnímá jinak. „Nic jsem neztratil, takže mi nemůže nic chybět,“ říká. I přes svůj handicap si vždycky šel za tím, co ho nejvíce baví. Celý život zasvětil hudbě. Stal se pedagogem hudební fakulty Janáčkovy akademie v Brně, už několik let zde vyučuje dva předměty. Když spolu jdeme po chodbě, nikoho ze studentů nevidomý učitel nevyvádí z míry. „Mám štěstí, že lidé, kteří se zabývají hudbou, bývají většinou empatičtí a otevření,“ usmívá se Petr.

O hudbě dokáže mluvit hodiny a hodiny. Aby ne. Na klavír hrál už jako batole. Jeho obličej se okamžitě rozjasní, když zavzpomíná na dobu, kdy celé dny objevoval, co všechno klávesy dokážou. „Máme natočené video, kde jsou mi asi čtyři roky, stojím u klavíru, zazpívám vždy nějaký tón a pak se ho pokouším najít na klaviatuře,“ nadšeně vzpomíná Petr. Díky usilovnému tréninku si postupně vypěstoval absolutní sluch. Chtěl jít studovat na brněnskou konzervatoř, nesetkal se tam ale s vřelým přístupem. „Měl jsem pocit, jako by byli tak nepřipravení na nevidícího studenta, že si neuměli představit, co by se mnou dělali. Já chtěl studovat kompozici, ale oni se mě pořád ptali, proč nechci radši dělat ladiče. Řekl jsem si, že se nebudu nikoho doprošovat,“ vysvětluje Petr. Proto nakonec studoval hru na klavír a flétnu na konzervatoři v Praze, poté se vrátil do Brna, kde získal vysokoškolské vzdělání na hudební fakultě JAMU.

Veškeré studijní materiály musel mít v podobě textového souboru, aby mu je mohl nahlas předčítat počítačový program. Pokud vyučující zadal povinnou četbu, která nebyla dostupná digitálně, využil Petr služeb střediska Teiresiás. „Člověk si tam může nechat převést knihu do textového souboru. Každou stránku oskenují a převedou na text,“ popisuje Petr.   

Naše povídání přeruší pípání Petrova mobilu. Omlouvá se a dává si k uchu tlačítkovou Nokii. Slyším zastřený technický hlas, který Petrovi hlásí obsah nových zpráv. Aniž by dal Petr mobil od ucha, s neuvěřitelnou rychlostí vyťukává palcem odpověď, přičemž pro kontrolu poslouchá, co píše. Při práci na počítači prý také používá klasickou klávesnici. „Chodil jsem na základní školu pro zrakově postižené, kde nás to všechny naučili,“ vysvětluje Petr. Učitelé na základní škole se snažili pomáhat dětem i s orientací v prostoru. „Moc mi to nešlo. Co spolužáci pochopili za pět minut, mně trvalo čtvrt hodiny. Než jsem začal studovat na JAMU, přijel za mnou můj bývalý učitel ze základky, aby mi pomohl zorientovat se v budově hudební fakulty,“ vzpomíná Petr.

Zautomatizovaných tras má Petr jen velmi málo, ale zatím si s nimi vystačí. „Pokud je trasa krátká, tak po zhruba padesátém projití si ji dokážu dostat do hlavy. Třeba cestu z domu na zastávku tramvaje zvládám bez problémů,“ upřesňuje Petr. Občas ale musí poprosit kolemjdoucího o pomoc. Podle Petra se nestává, že by lidé nebyli ochotní, spíš jsou zahledění do sebe a vůbec nevnímají, co se kolem nich děje. „Když někoho oslovím, tak se většinou lekne a vyhrkne, že si mě vůbec nevšiml,“ popisuje situaci Petr.

Vzpomínám, že když jsem měla Petrovi pomoct dostat se na fakultu, byla jsem nervózní a nevěděla, co přesně dělat. Naštěstí mě tenkrát Petr chytl za ruku sám. Někteří lidé ale ve snaze pomoci spíše uškodí. „Několikrát se mi stalo, že mě někdo mermomocí vedl do prostředních dveří tramvaje, přestože jsem ho žádal, abychom šli předními. Nedokázal jsem dotyčnému vysvětlit, že je pro mě lepší nastupovat předními dveřmi, protože se pak lépe orientuji,“ říká Petr.

Zajímá mě, jak Petr zjišťuje, do jaké tramvaje má nastoupit. „V hůlce mám zabudovanou vysílačku. Na většině tramvají je přijímač, který zachytí vysílaný kód a reproduktor na tramvaji zahlásí číslo spoje. Ale často je rychlejší se někoho zeptat,“ vysvětluje Petr. Vysílačkou se dá spustit také tikání semaforu. Ne všude a ne vždy totiž semafor tiká. Petr nechápe, proč se plošné tikání semaforů zrušilo. Jako nesmyslnou vnímá i „tečkovanou“ dlažbu pro nevidomé. „Tisíckrát lepší jsou drážkované dlaždice. Drážky mě totiž někam navedou. Tečky ale neobsahují žádnou informaci o tom, kam mám jít,“ upřesňuje.

Petr si dokáže zapamatovat lidi po hlase, některé i po hmatu. Kdyby byl programátor, prý by vytvořil server, kde by uživatelé ke svým profilům museli namluvit aspoň jednu větu. „Lidé nemají problém vystavovat svoje fotky, ale když po nich člověk chce, aby nahráli a zveřejnili svůj hlas, tak se zdráhají,“ říká Petr. Najednou si uvědomuju, jak moc v běžném životě privilegujeme zrakové vjemy. Představa sociální sítě, kde lidé místo fotek přidávají zvukové nahrávky, se zdá komická. Jen to dokazuje, jak málo se my vidící dokážeme vcítit do života potmě.

Klíčová slova: nevidomí, hudba, pomoc, život potmě

Fotogalerie

Hodnocení příspěvku

1 | 2 | 3 | 4 | 5 (1 - nejhorší, 5 - nejlepší)

Vkladání nových komentářů skončilo.